ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.45.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 45/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. května 2016 o dovolání obv. A. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 12 To 276/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 38 T 118/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 38 T 118/2014, byl obv. A. K. uznán vinným 1) přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku a 2) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §283 odst. 2 a za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obv. K. rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 12 To 276/2015, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obv. A. K. odsoudil podle §283 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně (stručně řečeno): 1) v přesně nezjištěném období od roku 2013 do 9. 3. 2014 vědomě přechovával v domě č. p. ....... v M. ul. v Č. , okres P., plastový kanystr s nažloutlou hmotou s přítomností efedrinu či pseudoefedrinu, kulatou plastovou nádobu s přiškvařenou varnou baňkou, plastovou nádobu obsahující hydroxid sodný, skleněnou trubičku se zábrusnou zátkou se stopami efedrinu či pseudoefedrinu, skleněnou trubičku s větší zábrusnou zátkou se stopami efedrinu či pseudoefedrinu, plastový kanystr se stopami efedrinu a metafetaminu, trojhrdlou skleněnou baňku se stopami fosforu, skleněnou láhev s kyselinou fosforečnou, plastovou nádobu s červeným fosforem, kovovou svorku se stopami efedrinu, dva laboratorní teploměry, jeden se stopami benzylmetylketonu, plastový trychtýř se stopami efedrinu, plastový trychtýř se stopami metamfetaminu, digitální váhu se stopami efedrinu, metamfetaminu a dalších, digitální mikrováhu se stopami efedrinu a metamfetaminu, a řadu dalších předmětů, ačkoliv si byl vědom, že se jedná o věci, které mohou sloužit k výrobě omamných nebo psychotropních látek,
2) v přesně nezjištěné době v období od 20. 7. 2013 do 9. 3. 2014 na přesně nezjištěném místě obv. A. K. předal zdarma v jednom případě R. P. , ke konzumaci sypký materiál obsahující psychotropní látku metamfetamin, a takto jednal poté, co byl rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 8. 2010 pod sp. zn. 32 T 67/2010 uznán vinným jednáním spočívajícím v neoprávněné výrobě psychotropní látky a posouzeným dle §187 odst. 1 tehdejšího trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 a ½ (tří a půl) roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a byl z něj propuštěn dne 20. 7. 2013.
II.
Výše uvedená rozhodnutí nejsou ve věci jediná. První rozhodnutí v této věci vydal Okresní soud Praha – východ svým rozsudkem ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 38 T 118/2014 (č.l. 475), kdy rozhodl, že pod bodem I. obv. A. K. se společně s H. L. a J. K. podle §226 písm. a) tr. ř. zprošťují obžaloby pro skutek posuzovaném jako samostatný zločin podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku [nyní modifikované jednání popsané pod bodem 1) výroku přezkoumávaného rozsudku] a pod bodem II. tohoto rozsudku byl obviněný uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku [kterého se dopustil jednáním i nyní popsaným pod bodem 2) výroku]. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let s výkonem ve věznici s ostrahou. [Současně Krajský soud v Praze odsoudil H. L. za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož byla odsouzena podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Týmž rozsudkem byl odsouzen i Z. Š. pro dva přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, přičemž byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.]
Tento rozsudek byl však zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 12 To 496/2014, a to podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. V odůvodnění Krajský soud v Praze vytkl soudu I. stupně, že o jediném skutku (byť byl v obžalobě popsán jako dva samostatné skutky kvalifikované podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku) rozhodl jednak zprošťujícím rozsudkem a jednak výrokem odsuzujícím. Proto byla věc vrácena Okresnímu soudu Praha – východ, aby se jí znovu zabýval a zvážil, zda jednání nyní popsané pod bodem 1) nevykazuje případně znaky jiného trestného činu. Poté, co byla věc vrácena tomuto soudu, provedl dokazování ve změněném složení senátu, přičemž tak postupoval se souhlasem procesních stran ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř. Následně rozhodl rozsudkem ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 38 T 118/2014, jak bylo uvedeno výše.
III.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 12 To 276/2015 v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 38 T 118/2014 podal obv. A. K. , prostřednictvím svého obhájce a v zákonné lhůtě dovolání . To podal s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru spočívá toto rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně pak dovolatel uvedl, že podstatou právního posouzení skutku je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku na skutkový stav, který soud zjistil.
K výroku soudu ad 1) obviněný uvedl, že od počátku trestního řízení uváděl, že v domě v M. ul. v Č. (majitele J. B. ) prakticky nebydlel, i když měl zde pronajatý jeden pokoj. V domě však nešlo topení, ani teplá voda, nebylo proto možné jej obývat v zimních měsících, a proto se se svou přítelkyní zdržoval u přátel v K. a v M. Do domu se prakticky vrátil až před svým zatčením, aby si sbalil svoje věci a odstěhoval se. V době, kdy byl v posledním výkonu trestu, se v tomto domě zdržovaly osoby, které zde měly vyrábět pervitin. Tyto skutečnosti byly potvrzeny výpovědí obv. J. K. a dalšími svědeckými výpověďmi. Soud I. stupně se dle jeho názoru však nevypořádal s těmito tvrzeními a obviněného odsoudil pouze na základě jeho trestní minulosti. Dovolatel však považuje za nemyslitelné, aby bylo proti němu vedeno trestní řízení jako proti jednomu z nájemců domu, když majitel v celé věci vystupuje pouze jako svědek, a to přesto, že dům byl znám již z doby, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, jako místo, kde se drogy „točily“. Obviněný rovněž upozornil na to, že J. J. je osoba, kterou měla v domě v M. ul. prověřovat policie, touto skutečností se však rovněž soud I. stupně nezabýval. Obviněný je rovněž přesvědčen o tom, že výpověď svědka Š. je v uvedené věci velmi podstatná, ale ani s tuto informací se soud I. stupně nezabýval. Podle dovolatele nelze prokázat, že předměty určené k nedovolené výrobě pervitinu obviněný v domě úmyslně přechovával a nelze ani vyloučit, že tyto předměty se nacházely v domě před jeho návratem z posledního výkonu trestu, vzhledem k výpovědím obviněných K. a L. Proto je obv. K. přesvědčen o tom, že okresní soud svým rozsudkem nerespektoval zásadu in dubio pro reo.
K výroku ad 2) dovolatel uvedl, že jeho vina je v tomto skutku postavena pouze na výpovědi těžce závislé osoby – svědka R. P. , který u hlavního líčení sám uvedl, je pravidelným uživatelem pervitinu v množství 300-400 mg denně, což představuje trojnásobek obvyklé denní dávky běžných uživatelů. Podle dovolatele tato výpověď stojí osamoceně, a tudíž nemůže být brána jako usvědčující důkaz. Obviněný tohoto svědka považuje za zcela nedůvěryhodného. Proto se dovolatel domnívá, že posouzení jeho jednání ve výroku soudu nemá oporu v provedených důkazech (popsaných v odůvodnění rozsudku) a je tedy nesprávně právně posouzeno.
Z těchto důvodů obv. K. navrhnul, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 12 To 276/2015 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 38 T 118/2014 a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek.
IV.
Státní zástupce, který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství, ve svém prohlášení (sp. zn. 1 NZO 1235/2015 ze dne 12. 11. 2015) uvedl, že po seznámení se s obsahem dovolání se – vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek – k němu nehodlá věcně vyjadřovat. V souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. však vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
V.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splnilo obligatorní obsahové náležitosti, upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nutné posoudit otázku, zda konkrétní argumenty obviněného naplňují uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obecně platí, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž už nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek bylo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění) není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzenému trestnému činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod má právo namítnout, že:
- skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo
- není vůbec žádným trestným činem.
Z toho pak vyplývá, že dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem). Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení a nemá povahu „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutné důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Nicméně dovolatel K. ve svém dovolání vznesl pouze námitky vůči skutkovým závěrům, ke kterým dospěl soud I. stupně a které potvrdil soud II. stupně (s výjimkou výroku o trestu). Hodnocení provedených důkazů je výsadním právem nalézacího soudu, před kterým jsou důkazy prováděny. Pravomoc odvolacího soudu v hodnotícím procesu je již omezená. Odvolací soud vstupuje do hodnocení důkazů pouze tehdy, pokud jsou ze skutkových zjištění vyvozovány závěry, které z nich nevyplývají, nebo pokud takové hodnocení zjevně odporuje zásadám formální logiky. Pro Nejvyšší soud, který musí zásadně vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, je pak skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů (vzhledem k zásadě dvouinstančního řízení) definitivní a nezměnitelný. Proto jakákoliv polemika o provedených důkazech a následných skutkových závěrech je z hlediska dovolacího řízení zcela irelevantní.
VI.
Obviněný K. ve svém dovolání v podstatě opětovně zopakoval svou obhajobu (stejně jako ve svém odvolání), a to i přesto, že s jejími argumenty se již vypořádal Okresní soud Praha – východ (sp. zn. 38 T 118/2014, s. 11 – 14) i Krajský soud v Praze (sp. zn. 12 To 276/2015, s. 4 – 7). Nejvyšší soud již není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry soudů nižších stupňů. Přesto však v rámci svého přezkumu ověřil, zda mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé skutečně není v naznačeném směru patrný extrémní nesoulad.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 1), ten byl prokázán (s ohledem na nedosažitelnost svědka Z. Š. ) především listinnými důkazy – hlavně protokolem o ohledání místa činu, protokolem o vydání věci a odborným vyjádřením z oboru chemie, a podpůrně z výpovědí některých svědků. Z nich vyplynulo, že obviněný byl oprávněným nájemcem domu, dům užíval a přechovával zde i předměty, které byly v domě dlouhodobě umístěny a užívány. Obviněný tedy o těchto předmětech věděl a minimálně je přechovával. Vzhledem k tomu, že byl opakovaně trestně stíhán pro trestnou činnost spojenou s výrobou a distribucí drog je jisté, že obviněný dobře věděl, k čemu tyto věci slouží. Ze stop, zajištěných na zabavených předmětech, které obsahovaly stopy efedrinu, pseudoefedrinu i koncového produktu výroby – metafetaminu – vyplynulo, že se k výrobě drogy skutečně používaly. Protože však na nich nebyl zajištěn přímý důkaz (např. daktyloskopická stopa obviněného), soud I. stupně kvalifikoval skutek popsaný pod bodem 1) nikoli jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, ale pouze jako přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výroby omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku. S těmito závěry Okresního soudu Praha – východ vyjádřil souhlas i Krajský soud v Praze. Také Nejvyšší soud při svém přezkumu tyto závěry vyhodnotil jako správné a rozhodně v této souvislosti nemohl přisvědčit dovolatelově námitce o tom, že okresní soud nerespektoval procesní zásadu in dubio pro reo.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2), obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku usiloval zpochybnit především klíčový důkaz, kterým byla usvědčující výpověď svědka R. P. Ten dosvědčil, že od obviněného v jednom případě dostal k vlastní konzumaci metamfetamin zdarma. Je pravdou, že skutkové závěry soudu I. stupně jsou skutečně opřeny o tuto jedinou usvědčující výpověď. Ta byla však vyhodnocena jako natolik důvěryhodná, že jejím prostřednictvím došlo k vyvrácení obhajoby obviněného. Především se tak stalo proto, že bylo zjištěno, že svědek P. označil vztah k obviněnému za přátelský a neměl žádný zájem ani motiv obviněnému přitížit. (Pokud by tomu tak bylo, tak by jistě neuvedl pouze jediný případ poskytnutí pervitinu a nezdůrazňoval by, že to bylo zadarmo.) I když je pravdou, že tento svědek je aktivní uživatel omamných látek, před soudem nebyl pod jejich přímým vlivem. Soud neshledal žádný důvod pro to, aby vyhodnotil tuto výpověď jako nedůvěryhodnou, neboť tento svědek nebyl nijak motivován k tomu, aby obv. K. křivě obvinil. Proto soud I. stupně vyhodnotil skutek popsaný pod bodem 2) jako zločin nedovolené výroby a nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, protože vzal za prokázané, že minimálně v jednom případu obviněný skutečně opatřil pervitin jiné osobě.
S tímto skutkovým závěrem se ztotožnil i odvolací soud. Neztotožnil se však s výrokem o trestu, neboť správně usoudil, že i přes řadu přitěžujících okolností, je nutné akceptovat minimální rozsah ověřené trestné činnosti, a tedy i nižší míru společenské škodlivosti. Proto obviněnému snížil soudem I. stupně uložený trest na konečný úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 4 (čtyř) let.
Nejvyšší soud ke skutkovým zjištěním soudu I. stupně, i k redukci výše trestu, který uložil soud II. instance, zaujal souhlasné stanovisko a zároveň neshledal – mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé – žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní. Naopak zjistil, že vznesené dovolací výhrady jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů I. a II. stupně, se kterými se obviněný neztotožnil. Obsahově však neodpovídají žádnému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a proto byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako námitky zcela irelevantní.
VII.
Závěrem tedy Nejvyšší soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů se ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. Okresní soud Praha - východ provedl dokazování v nezbytném rozsahu a provedené důkazy vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy důsledně podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě, v jejich souhrnu i ve všech vzájemných souvislostech. Krajský soud v Praze poté rozsudek rozhodnutí soudu I. stupně částečně revidoval, a to tak, že při nezměněném výroku o vině snížil obv. K. úhrnný trest odnětí svobody na konečné 4 (čtyři) roky nepodmíněně a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Následně Nejvyšší soud po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že Okresní soud Praha - východ, stejně jako Krajský soud v Praze ve svých závěrech, týkajících se výroků o vině i trestu jednoznačně nepochybily. Protože v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona. Všechny námitky dovolatele jsou ryze skutkového charakteru. Nejvyšší soud dovolání obv. A. K. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. ř. Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 5. května 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu