ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.452.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 452/2016-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 6. 2016 o dovolání obv. R. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 11 To 324/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 84/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obv. R. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 1 T 84/2014, byl obv. R. S. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obv. S. rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 11 To 324/2015 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a to pouze ve výroku o trestu. Poté za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obv. R. S. odsuzuje podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění obv. S. přibližně od letních měsíců r. 2013 do 9. 2. 2014 prodal minimálně v 15 případech drogu metamfetamin (pervitin) N. M., o celkové hmotnosti 6,0 g za celkovou částku ve výši 7.500,- Kč, minimálně ve 42 případech M. N., o celkové hmotnosti 21 g za minimálně 31.500,- Kč, nejméně ve 45 případech R. Š., o celkové hmotnosti 9 g za 22.500,- Kč, nejméně ve 4 případech M. F., o celkové váze 0,8 g za 2.000,- Kč, dále 20x D. T., o celkové hmotnosti 4,0 g za částku nejméně 10.000,- Kč. Přitom látka metamfetamin a metamfetamin racemický jsou uvedeny v příloze č. 5 „Psychotropní látky zařazené do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.)“ k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., kdy množství účinné látky obsažené v uvedených hmotnostech prodaných látek se nepodařilo zjistit. Tohoto jednání se obv. S. dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 3T 191/2009 ze dne 27. 11. 2009 (právní moc 1. 4.2010) byl odsouzen za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou roků, se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 19. 8. 2012.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 11 To 324/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 1 T 84/2014 podal obv. R. S. prostřednictvím svého obhájce a v zákonné lhůtě dovolání. To podal s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť je přesvědčen o tom, že v předmětném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Konkrétně obviněný uvedl následující námitky. Na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkázal „z důvodu své neviny“ . V této souvislosti akcentoval, že ani jeden ze soudů nižších instancí se nevypořádal s jeho obhajobou, zejména s tím, že u něj při domovní prohlídce žádné drogy ani jiné omamné látky nebyly nalezeny a také že svědci vyslechnutí v jeho případu vypovídali jinak v přípravném řízení a jinak při hlavním líčení. Dovolatel trvá na tom, že byl odsouzen na základně křivého obvinění svědka M. N., který jej při hlavním líčení označil za hlavního aktéra prodeje drog. Přitom právě on byl policií přistižen při výrobě omamných látek. Obviněný označil tohoto svědka za osobu nedůvěryhodnou, k jehož výpovědi se vůbec nemělo přihlížet, a proto na něj podal trestní oznámení. Z výpovědi ostatních svědků mimo jiné vyplynulo, že někdo vystupoval pod jeho jménem a tak jej poškodil. Obv. S. je přesvědčen, že Okresní státní zastupitelství v Kolíně na něj vypracovalo žalobu, kterou postavilo na nepodložených a neprověřených důkazech, což bere jako útok na svou osobu z moci úřední – současně se domnívá, že v jeho případě došlo k překročení pravomoci veřejného činitele.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný subsumoval jen své velmi stručné tvrzení, že výrok, jímž byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jehož výkon byl v souladu s §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou – je „neúplný, neboť neobsahuje zdůvodnění přiřazené v zákoně uvedeným písmenům“. Závěrem dovolatel zdůraznil, že se cítí nevinný a je přesvědčen, že byl nespravedlivě odsouzen na základě důkazů, které oba soudy špatně vyhodnotily. V ostatním odkázal na své odvolání, které je součástí spisového materiálu.
III.
S tátní zástupce , který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství, ve svém prohlášení (sp. zn. 1 NZO 123/2016-10 ze dne 4. 2. 2016) uvedl, že – po seznámení se s obsahem dovolání a vzhledem k povaze uplatněných námitek – se nebude k dovolání věcně vyjadřovat. V souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. však vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
IV.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splnilo obligatorní obsahové náležitosti, upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto jeho dovolání vyhodnotil jako přípustné. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nutné posoudit otázku, zda konkrétní argumenty obviněného naplňují uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obecně platí, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž už nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek bylo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzenému trestnému činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod má právo namítnout, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. Z toho pak vyplývá, že dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V.
Obviněný S. ve svém dovolání sice odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poté však v podstatě zopakoval svou obhajobu (stejně jako během hlavního líčení a následně ve svém odvolání), a to i přesto, že s jeho námitkami se vypořádal jak Okresní soud v Kolíně (sp. zn. 1 T 84/2014) tak Krajský soud v Praze (sp. zn. 11 To 324/2015). I přesto obviněný znovu vznesl své výhrady, a to vůči skutkovým závěrům soudu I. stupně, které potvrdil soud II. stupně. Tím však zcela minul hmotněprávní charakter tohoto ustanovení, neboť Nejvyšší soud již není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry soudů nižších stupňů.
Hodnocení provedených důkazů je výsadním právem nalézacího soudu, před kterým jsou důkazy prováděny. Pravomoc odvolacího soudu je v hodnotícím procesu už omezená. Odvolací soud vstupuje do hodnocení důkazů pouze tehdy, pokud jsou ze skutkových zjištění vyvozovány závěry, které z nich nevyplývají, nebo pokud takové hodnocení zjevně odporuje zásadám formální logiky. Pro Nejvyšší soud, který musí zásadně vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, je pak skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů (vzhledem k zásadě dvouinstančního řízení) definitivní a nezměnitelný. Proto jakákoliv polemika o provedených důkazech a následných skutkových závěrech je z hlediska dovolacího řízení zcela irelevantní . Nejvyšší soud se však v rámci svého přezkumu zaměřil na zjištění, zda mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé není patrný extrémní nesoulad.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že oba soudy nižších instancí konstatovaly, že vina obviněného S.byla jednoznačně prokázána, v důsledku čehož proklamovaly svou jistotu, že k popsanému jednání skutečně došlo tak, jak popsaly v tzv. skutkové větě. Dovolatel se k trestné činnosti (ani částečně) nedoznal. Jeho vina však byla dovozena z výpovědí svědků N. M., M. N., R. Š., M. F., D. T., M. H., a podpůrně i z dalších důkazů. Uvedení svědkové však (vyjma N. a H.) na rozdíl od přípravného řízení vypovídali u Okresního soudu v Kolíně zcela odlišně. Oba soudy se proto zabývaly příčinou změn těchto svědectví.
· Svědek N. M. v přípravném řízení uvedl, že koupil od obviněného v 15 případech pervitin o celkové hmotnosti 6 g za celkovou částku ve výši 7 500 Kč, tj. 500 Kč za 0,5 g. Ze začátku drogu kupoval přes okno, později (když už se dobře znali) chodil k němu domů (č.l. 76–77). Při hlavním líčení však pouze připustil, že obv. S. navštěvoval (aby mu pomáhal, nebo aby byl na počítači), ale žádné drogy od něj nekupoval. Zásadní změnu ve své výpovědi vysvětlil tím, že údajně byl při výslechu na policii pod vlivem drog (č. l. 225).
· R. Š. v přípravném řízení uvedl, že v průběhu 3–4 měsíců si u obv. S. nakoupil pervitin v celkové částce do 15 000 Kč, vycházelo to na 4x týdně, zhruba 15 až 16 nákupů do měsíce (č. l. 89, 128). U hlavního líčení však řekl, že drogy kupoval od člověka, který se mu představil jako R. S., s obviněným S., kterého viděl u hlavního líčení, však drogu nekupoval. Tedy až teprve u hlavního líčení zjistil, že tato osoba je od R. S., který mu prodal drogu, osobou odlišnou (č. l. 228).
· D. T. v přípravném řízení řekl, že od obv. S. kupoval pro vlastní potřebu pervitin tak 10x do měsíce a chodil pro něj asi 2 měsíce, než přestal drogu brát (č. l. 116–117). Během hlavního líčení však uvedl, že pervitin od S. nekupoval (č. l. 258).
· M. F. u policie v přípravném řízení vypověděl, že pro drogu k S. chodil s D. T. Společně nakupovali za částku 500 Kč a byly tam 4x. Za 500 Kč nakoupili 0,2 – 0,3 g pervitinu (č. l. 100). U hlavního líčení tento svědek využil svého práva nevypovídat (č. l. 293).
Soudy I. a II. stupně vyhodnotily změny ve výpovědích klíčových svědků jako zjevně nevěrohodné.
Svědek N. M. změnu své výpovědi vysvětlil tím, že při výslechu na policii byl údajně pod přímým vlivem drog. Tato informace se však nezakládá na pravdě, neboť policista by si této skutečnosti zcela jistě všiml a navíc se výslovně svědka dotázal i na tuto skutečnost, ale svědek jasně řekl, že je schopen výslechu (č. l. 76, 225). Navíc kdyby byl svědek k výslechu nezpůsobilý, tuto skutečnost by jistě zaznamenal i přítomný obhájce obv. S. a jeho aktuální stav by byl zaznamenán do protokolu. Svědek D. T. změnu své výpovědi u soudu uspokojivě nevysvětlil, pouze uvedl, že „N. M. a M. F. ho do toho zatáhli“ a že „měl z policistů strach, i když u výslechu byl jen jeden“ (č. l. 258). Svědek Š. údajně až u hlavního líčení zjistil, že osoba přítomná u hlavního líčení je odlišná od osoby, která mu prodala drogu. Své nákupy realizoval „nejspíš od člověka, který byl s drogovým dealerem v kontaktu“ (č. l. 228). M. F. využil u hlavního líčení svého práva a odmítl vypovídat.
Jediní svědkové, kteří svou výpověď z přípravného řízení nezměnili, byl M. N. a M. H. Svědek N. v přípravném řízení uvedl, že od r. 2013 od S. koupil tak 50 g pervitinu v ceně 1 000 Kč za 0,4 g. V několika případech byla i jeho přítelkyně M. H. svědkyní prodeje drogy (č. l. 80). Během hlavního líčení svědek N. svou výpověď nijak neupravoval a vypovídal v podstatě totožně. Uvedl, že po celý rok 2013 kupoval u obv. S. pervitin 3x týdně (někdy i 4x týdně), asi 0,5 g za 1 000 Kč, vynechávka tam nebyla (č. l. 226). Také svědkyně H. nepřímo obv. S. usvědčila z distribuce drog, když u policie na výslechu uvedla, že v jednom případě její přítel M. N. u sebe drogu neměl, ale po návštěvě u obv. S. mu vypadl z kapsy sáček s pervitinem (č. l. 104, 257).
Z výše uvedeného tedy jasně vyplynulo, že změny ve výpovědích výše uvedených svědků byly účelové, podané nejspíše z důvodu snahy pomoci svému bývalému drogovému dealerovi, který jim zprostředkovával za jejich peníze kvalitní drogu. Navíc výpověď svědka N. nestojí osamocena, jak uvádí dovolatel, a není jediným důkazem, který proti němu svědčí. Naopak tato výpověď celkově zapadla do kontextu provedených důkazů, k nimž nepatří jen výše zmíněné svědecké výpovědi, ale i domovní prohlídka v domě u matky obviněného, kde probíhalo obchodování s pervitinem, a kde byly nalezeny 3 ks plastových sáčků s obsahem bílé krystalické látky, plastová karta s nápisem pervitin, nůž, kávová lžička, prázdné sáčky – přičemž na těchto stopách byl zjištěn metamfetamin. Současně byl zajištěn efedrin, který slouží k výrobě pervitinu a ibuprofen, který je obsažen v léku Modafen, ze kterého se rovněž pervitin vyrábí.
Tím byly argumenty obviněného a jeho obhajoby skutečně spolehlivě vyvráceny. Nejvyšší soud také ověřil, že soud I. stupně postupoval při vyhodnocení výše uvedených skutkových zjištění velmi obezřetně a v souladu se zásadou in dubio pro reo přičetl obviněnému prodej pervitinu v minimálním zjištěném množství (přestože např. svědek N. naznačil, že osob, kterým S. prodával pervitin, bylo daleko víc).
VI.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný subsumoval velmi stručný výrok, a to že byl odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jehož výkon byl v souladu s §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou – je „neúplný, neboť neobsahuje zdůvodnění přiřazené v zákoně uvedeným písmenům“.
Tento dovolací důvod předpokládá, že ve věci některý výrok chybí nebo je neúplný. Tak je tomu v případech, kdy v napadeném rozhodnutí buď nebyl určitý výrok učiněn a jeho absence činí výrokovou část rozhodnutí neúplnou , anebo určitý výrok sice učiněn byl, ale je neúplný. Za „chybějící“ je považován výrok, který není obsažen v rozhodnutí, přestože ho měl soud podle zákona do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku pak spočívá v nepřítomnosti či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř. nebo ve výrokové části usnesení uvedené v §134 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dovolatel S. uvedl, že výrok o trestu je neúplný, neboť neobsahuje zdůvodnění přiřazené v zákoně uvedeným písmenům. Z této mimořádně stručné formulace není zcela jasné, o co dovolateli jde. Pokud chtěl dovolatel upozornit na to, že v odůvodnění rozsudku soudu II. stupně chybí argumentace, ze které by vyplynuly důvody zmírnění trestu odnětí svobody o dva roky, tak k tomu je nutné zdůraznit, že tato námitka zcela míjí předmětný dovolací důvod. Je však možné, že dovolatel chtěl poukázat na to, že výrok Krajského soudu v Praze z 6. 5. 2015, kterým zmírnil trest uložený soudem I. stupně, v podstatě potvrdil správnost napadeného rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o vině. Jinými slovy – odvolací soud shledal odvolání obv. S. důvodným pouze ve výroku o trestu, ale už nepovažoval za nutné, aby explicitně uvedl, že výrok o vině je podle jeho přezkumu bezchybný.
Je pravdou, že odvolací soudy někdy ve výroku svého rozhodnutí výslovně uvádějí, že rozsudek soudu I. stupně ponechávají beze změny, čímž dávají jasně souhlas se závěry předcházejícího nalézacího řízení soudu I. stupně. Pokud však tato formulace ve výroku odvolacího soudu chybí, není možné toto považovat za chybu, která by zakládala dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. k), neboť žádné ustanovení tr. řádu nenařizuje odvolacímu soudu povinnost tuto formulaci do výroku svého rozhodnutí zahrnout. Tedy – absence tvrzení, že „jinak zůstal napadený rozsudek beze změny“ není chybou, ale rovněž je možné konstatovat, že uvedení této věty je nadbytečné. Lze tedy uzavřít, že v napadeném rozhodnutí neúplnost výroku odvolacího soudu neshledal.
VII.
Závěrem tedy Nejvyšší soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů se ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. Okresní soud v Kolíně provedl dokazování v nezbytném rozsahu a provedené důkazy vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy důsledně podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných souvislostech. Krajský soud v Praze poté rozsudek rozhodnutí soudu I. stupně částečně revidoval, a to tak, že při nezměněném výroku o vině snížil obv. S. trest odnětí svobody na konečné 4 (čtyři) roky nepodmíněně a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Nejvyšší soud po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že Okresní soud v Kolíně, stejně jako Krajský soud v Praze, ve svých závěrech týkajících se výroků o vině i trestu jednoznačně nepochybily. V napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů k porušení zákona. Současně mezi skutkovými a z nich plynoucími právními závěry Nejvyšší soud neshledal žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní. Proto dovolání obv. R. S. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. ř. Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 6. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu