ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.620.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 620/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 7. 2016 o dovolání obv. L. H. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 13 To 555/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 27 T 60/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obv. L. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 27 T 60/2015, byl obv. L. H. uznán vinným
1. zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku,
2. přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1, písm. b) tr. zákoníku,
3. přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obv. H. rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 13 To 555/2015 tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Kladně zamítl.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně (stručně řečeno):
1. dne 16. 3. 2015 kolem 12.00 hodin v K. po předchozí dohodě o prodeji pervitinu přijel v bílém osobním automobilu Škoda Superb, který řídil P. Č., před budovu ubytovny č. p. … v P. ulici, kde do automobilu nastoupil J. U., společně pak odjeli na kraj lesa zvaného Lapák, kde zastavili a podle dohody předal J. U. obviněnému igelitový sáček, obsahující přibližně l g drogy pervitinu, která obsahuje látku metamfetamin, za který mu měl obžalovaný zaplatit 1 500,- Kč, namísto zaplacení však na J. U. namířil vzduchovou pistoli vzhledem připomínající krátkou střelnou zbraň, hlaveň pistole mu přiložil k levému spánku s tím, aby tam sáček nechal a z auta vystoupil, k dotazu poškozeného, zda ho chce zastřelit, řekl, že ne, ale že mu prostřelí stehno, načež J. U. z auta vystoupil a odešel,
2. dne 23. 2. 2015 v době od 7.45 hodin do 19:00 hodin v K.-Š., v M. ulici přelezl oplocení a vnikl takto na pozemek u domu č. p. …, patřícího Z. a D. L., kde se nejprve pokusil šroubovákem vypáčit dveře do domu, což se mu nepodařilo, a proto vytrhl z rámu dolní část dřevěných dveří, tímto otvorem vnikl do chodby zahradního domku, který užívá k trvalému bydlení D. P., odkud ke škodě D. P. odcizil horské jízdní kolo zn. Giant Pistol 2 v hodnotě minimálně 4 500,- Kč, které z místa odvezl a pokusil se ho prodat - poškozením dveří způsobil škodu minimálně 200,- Kč, Z. a D. L.,
3. v přesně nezjištěném období, přibližně od listopadu 2014 do konce měsíce ledna 2015 na různých místech v K., zejména v H. ulici v domě č. p. …, opakovaně, nejméně ve 30 případech prodal dávky drogy pervitinu, obsahující látku metamfetamin, uvedenou v seznamu psychotropních látek v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, o hmotnosti po 0,2 g – 1 g za částky od 500 do 1.000,- Kč mladistvé T. P., přestože věděl o tom, že jí dosud nebylo 18 let.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 13 To 555/2015, podal obv. L. H. prostřednictvím svého obhájce a v zákonné lhůtě dovolání . V něm odkázal na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Na úvod dovolatel předeslal, že se ke skutkům popsaným pod body 1) a 2) doznal a jeho dovolání se týká pouze skutku uvedeného ve výroku o vině pod bodem 3). Podle jeho názoru soudy obou stupňů ohledně tohoto skutku vyhodnotily důkazy nesprávně. Především upřednostnily své nedostatečně podložené domněnky před skutečně zjištěnými okolnostmi případu, nezjistily řádně skutkový stav věci (o kterém i nadále panují důvodné pochybnosti) a nerespektovaly zásadu in dubio reo a presumpci neviny. Současně obviněný vyjádřil přesvědčení, že když se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu I. stupně, došlo v daném případě k tak zásadnímu zásahu do jeho základních práv , a proto je namístě, aby se těmito vadami Nejvyšší soud zabýval, a to i přesto, že obsahem jeho dovolání je zejména námitka nesprávných skutkových zjištění soudu a porušení základních zásad trestního řízení. Argumentačně se opřel o sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14.
K vlastnímu dovolání – obviněný uvedl, že byl uznán vinným ze spáchání skutku popsaného pod bodem 3), konkrétně že svědkyni T. P. prodal ve 30 případech pervitin za částky od 500 Kč do 1000 Kč, a to přestože věděl, že jí dosud nebylo 18 let. Obviněný však toto obvinění odmítá s tím, že v trestním řízení nebyl skutek nijak prokázán. Nalézací soud totiž důkazně vyšel pouze ze svědectví svědkyně P. a facebookové komunikace mezi ním a P., ale tyto důkazy dovolatel považuje za zcela nedostatečné.
V záznamu jejich hovorů na facebooku není nikde výslovně uvedeno, že by obviněný svědkyni poskytoval nějaké drogy, resp. absentují zde konkrétní údaje – kdy, kde a v jakém množství. Svědectví obviněné pak dle jeho názoru nelze považovat za věrohodné, neboť svědkyně přiznala, že užívala drogy šest let a měla vlastní dodavatelské zdroje. Mimo to dlouhodobé užívání drog (marihuana, extáze, LSD, kokain, lysohlávky, benzodiazepin) mělo závažný vliv na její psychiku i paměť – svědkyně uvedla, že v důsledku užívání drog měla halucinace, zapomínala a zapomíná doteď. Vzhledem k tomu dovolatel tvrdí, že svědkyně užívala drogy i v době svědectví před policejním orgánem, což dovozuje z toho, že „všechna tvrzení svědkyně jsou naprosto nesmyslná“. Svědkyně svými tvrzeními se nejspíše pokoušela zastřít nějaká další jednání, kterými si opatřovala drogy, nebo mohla chtít odvést pozornost od skutečného drogového dealera, nebo potřebovala u policie i své rodiny dojem oběti.
Předně však svědectví svědkyně P. obsahuje rozpory v podstatných údajích. Dovolatel upozornil na to, že svědkyně u policie uvedla, že od obviněného kupovala pervitin za částky od 200 do 1.500 Kč v dávkách od 0,1 do 1 gramu. U soudu I. stupně však uvedla, že za dávky platila 500 až 1.000 Kč a hmotnost dávek uvedla 0,2 až 1 gram. Těmito rozdílnými údaji se však soud I. stupně nezabýval. Mimo to se obviněný pokusil objasnit důvody jejich setkávání – šlo o přátelský vztah, který chtěl obviněný ještě prohloubit, a proto usiloval o stále častější kontakty. Ale pokud při společných setkáních užívali drogy, měl každý svoje, takže k žádným prodejům či výměnám nikdy nedošlo.
Soud I. stupně však vyhodnotil svědectví svědkyně P. – i přes výše uvedené výhrady – jako věrohodné. Obviněný má však za to, že nebylo nade všechnu pochybnost prokázáno, že by skutečně prodával svědkyni pervitin. Nicméně i tak byl na základě nevěrohodného svědectví a domněnek soudu o vině odsouzen. Rovněž je dovolatel přesvědčen o tom, že trest, který mu byl uložen, bezezbytku nesplnil kritéria přiměřenosti – obviněný má za to, že trest odnětí svobody v trvání 3 let představuje nepřiměřenou sankci za spáchané trestné činy.
Protože Krajský soud v Praze, který zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné, se spolu se soudem I. stupně dopustil zásadních porušení procesních práv obviněného, i nesprávných skutkových zjištění, aniž by byl soudy objektivně zjištěn skutkový stav, navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 13 To 555/2015 zrušil, a:
· ve smyslu §265m tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v části spáchání přečinů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a aby rozhodl ve věci pro obviněného příznivějším výrokem o trestu, anebo
· ve smyslu §265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
S tátní zástupce , který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství, ve svém prohlášení (sp. zn. 1 NZO 445/2016 ze dne 14. 4. 2016) uvedl, že – po seznámení se s obsahem dovolání – nevyužije svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. V souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. však vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
IV.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splnilo obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto jeho dovolání vyhodnotil jako přípustné. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nutné posoudit otázku, zda konkrétní argumenty obviněného naplňují uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obecně platí, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod už nelze a znovu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zákon tedy vyžaduje, aby obsahem jím uplatněných dovolacích námitek obviněného bylo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci není takovým trestným činem, za který jej pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzenému trestnému činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod má právo namítnout, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. Z toho pak vyplývá, že dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V.
Obviněný L. H. ve svém dovolání sice odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poté však v podstatě zopakoval svoji obhajobu, a to přesto, že s jejími argumenty se vypořádal již Okresní soud v Kladně (ve svém rozsudku sp. zn. 27 T 60/2015 ze dne 8. 12. 2015), a poté i Krajský soud v Praze (ve svém usnesení sp. zn. 13 To 555/2015 ze dne 19. 1. 2016).
Ve svém dovolání obviněný vznesl výhradně skutkové námitky. Hodnocení provedených důkazů je však výsadním právem nalézacího soudu, před kterým jsou důkazy bezprostředně prováděny. Pravomoc odvolacího soudu je v hodnotícím procesu už omezená. Odvolací soud vstupuje do hodnocení důkazů pouze tehdy, pokud jsou ze skutkových zjištění vyvozovány závěry, které z nich nevyplývají, nebo pokud takové hodnocení zjevně odporuje zásadám formální logiky. Pro Nejvyšší soud, který musí zásadně vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, je skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů (vzhledem k zásadě dvouinstančního řízení) definitivní a nezměnitelný.
Této skutečnosti si byl dostatečně vědom i obviněný H., a proto ve svém dovolání vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě došlo k tak „zásadnímu zásahu do jeho základních práv, že je na místě, aby se dovolací soud jím vytčenými vadami zabýval“ , a vzápětí odkázal na sdělení Ústavního soudu (dále „ÚS) o přijetí stanoviska pléna ÚS ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 38/14 (publikováno pod č. 40/2014 Sb.) a v podstatě z něj ocitoval body 17-20.
V těchto článcích Ústavní soud mimo jiné připomněl, že „ čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) obsahuje ustanovení, s nimiž musí být ustanovení zákonného procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b tr. ř. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trestního řádu. (…) Důvody dovolání jsou specifikovány taxativním způsobem v §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř. V některých případech ovšem vznikají pochybnosti při aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výklad tohoto dovolacího důvodu byl krátce po jeho zavedení novelou trestního řádu č. 265/2003 Sb. prováděn Nejvyšším soudem velmi restriktivně a Ústavní soud k tomu zaujal stanovisko, podle kterého příliš restriktivní výklad důvodnosti dovolání je ústavně neudržitelný“. Na základě této citace se pak dovolatel dožadoval přezkumu svých skutkových námitek.
Nejvyšší soud k této úvodní dovolatelově námitce podotýká, že výše citovaný argument Ústavního soudu rozhodně nelze interpretovat tak, že by měl a priori povinnost vždy věcně přezkoumat dovolání obsahující skutkové námitky [subsumované pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], jak ve svém dovolání obviněný naznačil. Sám Ústavní soud v témže stanovisku (pod bodem 23) uvedl také toto: „Pokud dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , popř. jiný z dovolacích důvodů stanovených v §265b odst. 1 tr. ř. ], je na základě čl. 4 , čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu, a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ).“
Z toho vyplývá, že dovolatel, který podřadil své skutkové námitky pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemá automaticky nárok na věcnou revizi svého případu, kterému by „zrcadlově“ odpovídala povinnost Nejvyššího soudu k tomuto přezkumu. Nejvyšší soud však vždy pečlivě vyhodnotí, zda dovolatelem uváděné námitky, v rámci kterých mimo hmotněprávních výhrad uvede i námitky skutkové, jsou oprávněné či nikoliv. Tyto úvahy jsou výhradně v jeho kompetenci. Je beze sporu, že při svých úvahách bude mít na zřeteli také stanovisko Ústavního soudu, který Nejvyšší soud nejednou upozornil na to, že příliš restriktivní výklad důvodnosti dovolání považuje za ústavně neudržitelný.
V případě dovolatele H. Nejvyšší soud akceptoval dovolatelovu domněnku, že v tomto případě podle jeho názoru došlo k zásadnímu zásahu do jeho základních práv . Proto se ve svém přezkumu zaměřil na zjištění, zda mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé je zjevný extrémní nesoulad.
VI.
Zcela konkrétně – ze spisového materiálu vyplynulo, že oba soudy nižších instancí konstatovaly, že vina obviněného H., týkající se skutku popsaného pod bodem 3), byla jednoznačně prokázána. V důsledku toho pak proklamovaly svou jistotu, že k popsanému jednání skutečně došlo tak, jak popsal Okresní soud v Kladně v tzv. skutkové větě. Dovolatel se však k této trestné činnosti nedoznal a i nadále trvá na své výpovědi, kterou se usiluje vyvinit z projednávaného skutku. Jeho vina však byla prokázána – především z výpovědí klíčové svědkyně T. P. a také z facebookové komunikace mezi ní a obviněným.
Sama svědkyně P. podrobně popsala svůj vztah k dovolateli. Ten byl nejprve obchodní, ale později přerostl v kamarádství, v rámci kterého docházelo ke sdílení zkušeností s drogami, ale také k jejich společnému užívání (č. l. 345 an.). Tento usvědčující důkaz se samozřejmě obviněný pokusil znevěrohodnit – a to námitkami na poškozené kognitivní funkce svědkyně, zejména paměťové schopnosti. Proto také tvrdil, že P. v důsledku dlouhodobého užívání tvrdých drog „zapomínala a zapomíná doteď“. Navíc namítl, že svědkyně užívala drogy i v době svědectví před policejním orgánem, takže to je podle jeho náhledu ve svém důsledku „naprosto nesmyslné“.
Tuto obhajobu však Nejvyšší soud odmítl. Co se týče svědectví obviněné, i přesto, že svědkyně velmi užívala tvrdé drogy, a v důsledku toho trpěla halucinacemi a výpadky paměti, přesto tyto poruchy její výpověď z přípravného řízení i u hlavního líčení nijak významně neovlivnily. V jejím svědectví se totiž vyskytly pouze drobné neshody, které však ale nejsou nijak zásadní a jsou zapříčiněny časovým odstupem, což je zcela běžné. Navíc její problémy s pamětí se týkají pouze paměti krátkodobé (č. l. 345). Jak se ale ukázalo, známost svědkyně s obv. H. trvala několik měsíců a byla natolik intenzivní (co do charakteru i množství kontaktů), že si ji svědkyně pamatovala dostatečně přesně. (Mimo jiné uvedla i řadu detailů, např. na č. l. 178/2 jména dalších dealerů.) V tomto ohledu je tedy nutné její výpověď vyhodnotit jako ucelenou, obsažnou i dostatečně podrobnou.
Další výhradu dovolatele, že výpověď svědkyně P. je zcela nevěrohodná, neboť v době, kdy byla vyslýchána před policejním orgánem, užívala drogy, Nejvyšší soud rovněž odmítl. Jak vyplývá ze spisového materiálu, svědkyně byla na to, zda je pod přímým vlivem drog, vyšetřovatelem explicitně dotázána. Na to odpověděla, že „naposledy měla pervitin někdy v červenci 2015 a od té doby abstinuje“ a „v současné době užívá občas marihuanu, naposledy ji měla 31. 8. 2015“ , tj. 3 dny před výslechem. V den svého výslechu tedy nebyla pod vlivem žádné drogy (č. l. 178). Koneckonců kdyby svědkyně byla pod přímým vlivem omamných látek (ať viditelně nebo by tato skutečnost vyplynula v průběhu výslechu), byl výslechu přítomen mimo vyšetřovatele také obhájce, který by v takovém případě zcela jistě vznesl námitku proti provedení tohoto úkonu. To se však nestalo.
Také úvahy dovolatele, ve kterých usiloval zpochybnit výpověď P. výroky o tom, že ona se „nejspíš se svou výpovědí pokoušela zastřít nějaká další jednání, kterými si opatřovala drogy, nebo mohla chtít odvést pozornost od skutečného drogového dealera“ jsou čisté a ničím neodůvodněné spekulace.
To, že vztah svědkyně a dovolatele byl přátelský a časem narůstal na intenzitě, dokládá nejen výpověď svědkyně ( „byl na mě milý a chránil mě před ostatními, co u něj byli“ (…) „věděla jsem, že se mu líbím, a že by chtěl i něco víc“ ), ale také jejich vzájemná komunikace na facebooku (ve spise na č. l. 192-252). Tu soudům dodala policie, a proto není pochyb o její úplnosti.
Při svém přezkumu Nejvyšší soud ověřil, že tento důkaz sice neobsahuje přímé výroky o tom, že obv. H. své kamarádce obstarával pervitin (v tomto směru dovolatel namítá absenci přesných údajů – tedy „kdy, kde a v jakém množství“). To ale vůbec nebylo nutné, neboť z jednotlivých obratů, slovních spojení i celkového kontextu jasně vyplynulo, že oba jmenovaní si na facebooku chatovali o obstarávání, zajišťování a užívání drog. Výroky typu:
- „tripy 5x a pro mě mko 500 mg“ (č. l. 233),
- „btv jak moc je to čistý“ (č. l. 230), nebo
- „jj to je, mám new zboží, vem pussi, půjdem venčit :-)“ (č. l. 247), nebo
- „dala jsem si a nic“, a řada dalších
skutečně nelze ve spojení se svědectvím svědkyně interpretovat jinak, než jak to učinil Okresní soud v Kladně.
Rovněž se soud I. stupně velmi pečlivě zabýval otázkou věku svědkyně. Zatímco dovolatel namítl, že byl od P. informován o tom, že jí ještě není 18 let, svědkyně u hlavního líčení jasně uvedla: „Obžalovaný věděl, že mi není 18 let, přímo jsem mu to řekla. Řekla jsem mu, že mi je 17 let. Na Facebooku je také moje datum narození a ukázala jsem mu i občanský průkaz. To, kolik mi je, věděl už od začátku.“ A na jiném místě: „Dealerům běžně neříkám kolik mi je let, jeho (H.) jsem ale jako dealera nebrala, věděla jsem, že je uživatel, který mi drogy shání. OP jsem mu ukázala, když jsem si dělala čáru. Zůstal ležet na stole a on se na něj podíval . “ (č. l. 345).
Tomu koneckonců odpovídá i záznam z chatové komunikace na facebooku, kde obv. H. jasně uvedl: „jj, záleží na tobě k ničemu tě nenutím si dospělá skoro : D“ (č. l. 196), což jasně dokládá pravdivost svědectví P. Mimo to obviněný v přípravném řízení uvedl, že mu P. řekla, že je jí 18, a bude jí 19 let (č. l. 174), během hlavního líčení však uvedl, že její věk odhadoval, facebookový profil viděl, ale nezkoumal ho, neznal. Na podnět soudu k vysvětlení tohoto rozporu se obviněný vrátil ke své původní výpovědi, učiněné v přípravném řízení (č. l. 315).
Údajné rozpory v podstatných údajích svědkyně P., na které dovolatel upozornil, Nejvyšší soud vyhodnotil jako nepodstatné. Je sice pravdou, že v přípravném řízení svědkyně uvedla, že od obžalovaného kupovala pervitin za částky od 200 do 1.500 Kč (v dávkách od 0,1 do 1 gr), a u soudu I. stupně uvedla částky mezi 500 až 1.000 Kč (při hmotnosti dávek od 0,2 až do 1 gramu). Nejvyšší soud však zcela souhlasí s názorem soudů nižších stupňů, které tyto rozdíly nepovažují za žádné „rozpory“, neboť oba údaje vyjadřují v podstatě totéž. Ceny pervitinu totiž mírně oscilují mezi uvedenými částkami. Sám dovolatel pervitin nevyráběl, ale kupoval od svých dodavatelů a svědkyni jej prodával za ceny, které odpovídají tržním cenám. Uvedené údaje rovněž odráží přátelský vztah, neboť obviněný cenu nijak závažně svědkyni nenavyšoval a ta zase preferovala nákup pervitinu u něj, neboť nemusel navštěvovat jiná nebezpečná místa a lidi. V tomto směru není výpověď svědkyně P. v rozporu ani s výpovědí svědka J. U. a i v těchto údajích je zcela podporována facebookovou komunikací.
Svědectví svědkyně P. soud I. stupně tedy právem vyhodnotil jako po všech stránkách spolehlivé. Naopak výpověď obviněného se jeví ve světle prokázaných skutečností jako značně nehodnověrná. Např. tvrzení dovolatele o tom, že on spolu s P. jako přátelé – narkomané, kteří spolu byli v živém kontaktu, se často setkávali a při těchto schůzkách užívali drog, ale každý měl svoje a nikdy k žádným prodejům či výměnám nedošlo – je tvrzení silně nevěrohodné, až absurdní.
V závěru svého dovolání ještě dovolatel rozporoval uložený trest, když uvedl, že nepodmíněný trest ve výši 3 (tří) let za všechny prokázané skutky považuje za nepřiměřeně přísný. Ani s touto námitkou se při svém přezkumu Nejvyšší soud neztotožnil. Jednak námitku druhu či výměry uloženého trestu není možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., [pro tyto námitky je určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Především však tříletý nepodmíněný trest je druhem i výměrou zcela odpovídající trestní sazbě loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a nijak z ní nevybočuje. Naopak mu byl uložen trest stále ještě při dolní hranici trestní sazby od dvou do deseti let.
Z výše uvedeného tedy vyplynulo, že Nejvyšší soud se se skutkovými závěry soudu I. a II. stupně a na ně navazujícími závěry právními – zcela ztotožnil. Proto také námitky obv. H. o tom, že dle jeho názoru nebyl skutek popsaný pod bodem 3) v trestním řízení prokázán, vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.
VII.
Závěrem tedy Nejvyšší soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů se ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. Okresní soud v Kladně provedl dokazování v nezbytném rozsahu a provedené důkazy vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy důsledně podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných souvislostech. To koneckonců zcela správně ve všech směrech potvrdil ve svém usnesení i Krajský soud v Praze.
Nejvyšší soud po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že oba soudy nižších instancí ve svých závěrech týkajících se výroků o vině i trestu jednoznačně nepochybily. V napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů k porušení zákona. Současně mezi skutkovými a z nich plynoucími právními závěry Nejvyšší soud neshledal žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní. Proto dovolání obv. L. H. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. ř. Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 7. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu