ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.727.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 727/2016-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. 11. 2016 dovolání obviněného J. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 9 To 493/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 42/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 4 T 42/2014, byl obviněný J. S. uznán vinným zločinem (pozn. správně zvlášť závažným zločinem) nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému též uložen trest propadnutí věci, jenž byl specifikován ve výrokové části citovaného rozsudku.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. S. dopustil trestné činnosti tím, že
,,od ledna 2013 do 23. 10. 2013 v P. – N., ul. B. … prodal R. F., nejméně ve 200 případech drogu heroin (diacetylmorfin), vždy v množství asi 0,2 g za částku 200 Kč, tj. celkem nejméně 40 gramů,
od ledna 2013 do 23. 10. 2013 v P. – N., ul. B. … prodal J. C., nejméně ve 300 případech drogu heroin (diacetylmorfin), vždy v množství min. 0,2 g za částku 300 Kč, tj. celkem nejméně 60 gramů,
od ledna 2013 do 23. 10. 2013 v P. – N., ul. B. … prodal M. F., nejméně ve 300 případech drogu heroin (diacetylmorfin), vždy v množství 0,2 g za částku 200 Kč, tj. celkem nejméně 60 gramů,
asi od května 2013 do 23. 10. 2013 v P. – N., ul. B. … prodal V. E., nejméně v 90 případech drogu pervitin (metamfetamin), v nezjištěném množství, vždy za částku 150 – 200 Kč,
přičemž metamfetamin byl v době spáchání činu uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a diacetylmorfin byl v době spáchání činu uveden v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách jako omamná látka zařazená do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o psychotropních látkách, přičemž byl za takový čin v posledních třech letech potrestán rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 29 T 96/2006 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 7 To 45/2007, k trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 18. 7. 2011.“
3. Výše uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 však nenabyl právní moci, neboť proti němu podali obviněný J. S. a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 9 To 493/2015, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. S., při nezměněných skutkových zjištěních, uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsoudil jej podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon ho dle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému též uložen trest propadnutí věci, jenž byl specifikován ve výrokové části citovaného rozsudku. Odvolací soud současně podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. S. prostřednictvím advokáta JUDr. Rudolfa Blažka dovolání, a to do všech jeho výroků, s odkazem na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu dle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Ve svém dovolání obviněný J. S. obecně namítl existenci extrémního nesouladu, a to jak mezi právními závěry soudů a učiněnými skutkovými zjištěními, tak mezi hodnocením a prováděním důkazů a skutkovými zjištěními. Konkrétně vytkl, že soud prvního stupně jej uznal vinným na základě výpovědí svědků C., E. a F. z přípravného řízení, aniž by se vypořádal se skutečností, že v hlavním líčení tito svědci vypovídali zcela odlišně a svědci F. dokonce nevypovídali vůbec. Soud prvního stupně déle výslovně nespecifikoval důvody, proč uznal výpovědi svědků v hlavním líčení za nevěrohodné, ačkoli je zřejmé, že jejich výpovědi podporovaly i výpovědi policistů T. a K. Soudy obou stupňů se navíc nevypořádaly ani s námitkou obviněného stran existence dalšího J. S. bydlícího na stejné adrese, ačkoli dle obviněného to byl právě on, kdo se měl dopustit přisuzované trestné činnosti. Soud druhého stupně se s touto námitkou vypořádal pouze ve vztahu k osobě zesnulého J. S., který kdysi údajně pobýval na téže adrese jako obviněný. V návaznosti na výše uvedené pak obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí podrobně vyložil zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo.
6. V druhém okruhu námitek pak obviněný J. S. námitl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius. Obviněný zdůraznil, že v dané věci byl v pořadí prvním odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Proti tomuto rozsudku poté podal odvolání pouze obviněný, čímž pro další průběh trestního řízení založil zásadu zákazu reformationis in peuis. Odvolací soud proto v prvním odvolacím řízení upozornil na existenci kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v rozporu s uvedenou zásadou. Soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí ze dne 29. 10. 2015 pak rovněž pochybil, když tuto kvalifikaci uplatnil ve výroku svého rozsudku a obviněnému byl kromě znaku ve značném rozsahu přisouzen i znak speciální recidivy. Toto pochybení následně nenapravil ani odvolací soud, který sice ve výroku svého rozsudku nahradil kvalifikovanou skutkovou podstatu dle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku za §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, avšak k tomuto postupu nebyl nijak oprávněn. Obviněný proto shrnul, že správně měl být uznán vinným pouze trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Na základě shora uvedeného obviněný J. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 9 To 493/2015, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 4 T 42/2014, a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a zprostil obviněného všech obvinění, případně aby dle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 věc znovu projednat a rozhodnout, a to v souladu se zásadou zákazu reformationis in peius.
8. K dovolání obviněného J. S. se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 515/2016-13 ze dne 4. 8. 2016). Ve svém vyjádření státní zástupce uvedl, že pokud jde o první okruh námitek, uplatněnému ,,hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněný se totiž těmito námitkami dožaduje odlišného způsobu hodnocení důkazů, a to tak, že vykládá provedené důkazy jinak než soudy a z tohoto odlišného hodnocení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž poté směřuje své námitky. Povahu právně relevantních však nemohou mít námitky, jež směřují do oblasti skutkového zjištění ani hodnocení důkazů, neboť těmito výhradami obviněný zcela míjí hranice uplatněného dovolacího důvodu. Soudy přitom přiléhavě vysvětlily, na základě jakých skutečností vyšly z výpovědí svědků učiněných v přípravném řízení, které zjevně odpovídaly ostatním provedeným důkazům a svědčily o spáchání přisouzené trestné činnosti právě obviněným, a nikoli jinou osobou stejného jména, jak tvrdil obviněný. Soudy obou stupňů tedy v dané věci zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. O náležitém přístupu soudů obou stupňů svědčí rovněž to, že v případě, kdy nebylo jednání obviněného v plném žalovaném rozsahu obviněnému prokázáno, ohledně dílčích částí jeho jednání rozhodly soudy o tzv. vypuštění z popisu skutku. Ve věci proto nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
9. Oproti tomu se však státní zástupce do jisté míry ztotožnil s druhým okruhem námitek obviněného, pokud jde o porušení zásady zákazu reformationis in peius. Jak totiž vyplývá ze spisového materiálu, obviněný byl v pořadí prvým odsuzujícím rozsudkem uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Proti tomuto rozsudku však podal odvolání pouze obviněný, čímž v dané věci pro celý další průběh řízení založil existenci zákazu reformationis in peius. Za tohoto stavu proto nelze považovat za správný postup odvolacího soudu, pokud upozornil na existenci předchozího odsouzení obviněného zakládající znak kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterou poté soud prvního stupně promítl do výroku svého rozsudku. V daném případě se proto jednalo o nepřípustné rozšíření trestnosti obviněného, třebaže je nesporné, že obviněný skutečně naplnil i tuto kvalifikovanou skutkovou podstatu. Státní zástupce se rovněž nemohl ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že měl v podstatě na výběr, kterou z kvalifikovaných skutkových podstat připadajících v úvahu obviněnému přisoudí. Zároveň má však státní zástupce za to, že i přes tuto vadu není důvod přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí. Tímto postupem by totiž mohlo dojít pouze k přisouzení původní kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a vypuštění nyní přisuzované speciální recidivy dle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž potrestání obviněného by se beztak odvíjelo od trestní sazby podle §283 odst. 2 tr. zákoníku.
10. Pro úplnost pak stání zástupce poznamenal, že se neztotožnil s dovoláním obviněného v tom směru, že by měl být v dané věci naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z popisu průběhu řízení totiž jasně vyplývá, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného, naopak z jeho podnětu odvolací soud nově rozsudkem rozhodl o vině a trestu, čímž tedy nemohlo dojít ke splnění elementárního procesního předpokladu pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu.
11. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že ačkoli má část námitek jisté opodstatnění, je zároveň zjevné, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a dotčená otázka zároveň není po právní stránce zásadního významu. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
14. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
15. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám, že obviněnému nebylo bez důvodných pochybností prokázáno jednání spočívající v prodeji omamných a psychotropních látek a jimiž vytkl svévolné hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem, neboť zpochybňují rozsah dokazování a hodnocení důkazní situace soudy nižších stupňů. Obviněný tak uplatnil námitky výhradně skutkové povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jednání obviněného, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětného trestného činu, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, tak zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jsou zaměřeny výlučně do procesu dokazování. Je tedy zřejmé, že uplatněné námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
17. Pokud jde dále o námitku odkazující na zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, pak je možno obecně uvést, že tato námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací však zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., a potažmo §125 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
19. S ohledem na výše uvedené však Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný namítá existenci extrémního nesouladu mezi hodnocením a prováděním důkazů a skutkovými zjištěními, tak těmto námitkám rozhodně nelze přisvědčit. Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Jedná se především o výpovědi svědků R. F., M. F., J. C. a V. E., kteří při svém výslechu v přípravném řízení popsali nejen okolnosti, za kterých se s obviněným setkali, ale také případy, kdy, v jakém množství, případně za jakou protihodnotu heroin a pervitin od obviněného získali. Soudy obou stupňů pak logicky zdůvodnily, proč hodnotily výpovědi svědků J. C. a V. E. z přípravného řízení jako věrohodné, na rozdíl od jejich výpovědí u hlavního líčení. V této souvislosti lze rovněž poukázat na výpověď svědkyně Mgr. L. P., která objasňuje okolnosti výpovědí svědků v přípravném řízení. S námitkou obviněného, že jeho nevinu prokazují i svědectví policistů M. T. a J. K., se soudy obou stupňů rovněž náležitě vypořádaly, když zdůraznily, že ačkoli tito svědci neměli o trestné činnosti obviněného vědomost, nijak tím nevyloučili, že by se přisuzovaného jednání mohl dopustit. Citovaná svědectví si tak navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy, z nichž lze zmínit kupř. protokol o provedení domovní prohlídky v bytě obývaném obviněným, odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, a výsledky policejního šetření ve vztahu k osobě J. S. vystupujícího též pod přezdívkou ,,Starosta“. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že soudy obou stupňů se s námitkami obviněného náležitě vypořádaly a v případě zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování objasnily, z jakých důvodů považovaly tyto důkazy za nadbytečné. V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Pro úplnost pak lze dodat, že o náležitém postupu soudů svědčí i skutečnost, že jednání popsané v obžalobě pod body 2. a 6., jež nebylo provedenými důkazy prokázáno, soud prvního stupně z popisu skutku vypustil.
20. Podle názoru Nejvyššího soudu se tak soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. V návaznosti na to dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní, a uplatněná argumentace obviněného tak zcela míjí meze dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Obviněný ve svém dovolání dále namítl, že soudy obou stupňů se dopustily porušení zákazu reformationis in peius, když za dané procesní situace nepřípustně rozšířily trestnost jeho jednání. Vzhledem k tomu, že uvedenou námitku by bylo možné obsahově podřadit pod uplatněný dovolací důvod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005), bylo potřebné zjistit, zda se jedná o námitku opodstatněnou.
22. S ohledem na uplatněnou námitku má Nejvyšší soud za nutné v obecné rovině připomenout, že zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu) v odvolacím řízení zákon upravuje v ustanovení §259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř. tak, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Rozsudek je pak v neprospěch obviněného měněn tehdy, dojde-li k jakékoliv změně a v kterémkoliv výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obviněného, v důsledku níž se zhoršuje postavení obviněného. Změna k horšímu může nastat kromě jiného (ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v ochranném opatření, v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení), i v druhu a výměře trestu (srov. např. rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Postavení obviněného je třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku a jeho následků, a to i se zřetelem k celkovému dopadu, jenž by mohl být chápán objektivně, ale i s ohledem na to, že tyto důsledky v konečné fázi pociťuje obviněný, jenž určuje, zda mu změna prospívá či nikoli. Proto je třeba vycházet ze všech dostatečně zjištěných rozhodných skutečností (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005).
23. V posuzované věci Nejvyšší soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že obviněný byl v pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 4 T 42/2014, (č. l. 557-564), uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen i trest propadnutí věci, jenž byl specifikován ve výroku citovaného rozsudku. Odvolací soud, rozhodující pouze z podnětu odvolání obviněného J. S., však usnesením ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 9 To 320/2015, (č. l. 584-591), podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. V uvedeném usnesení pak odvolací soud rozvedl důvody, které jej vedly ke zrušení a vrácení věci k novému rozhodnutí. Odvolací soud současně poukázal i na předchozí – ze strany soudu prvního stupně opomenuté – odsouzení obviněného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 29 T 96/2006, a jeho možný dopad na užití právní kvalifikace dle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
24. Soud prvního stupně tedy předmětnou trestní věc znovu projednal a rozsudkem ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 4 T 42/2014, rozhodl tak, že při nezměněném výroku o trestu uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zákoníku. S tímto rozsudkem se však neztotožnil soud odvolací, který z podnětu odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek a sám nově rozhodl tak, že při nezměněných skutkových zjištěních a s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius, uznal obviněného vinným ,,pouze“ zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Ve vztahu k uloženému trestu pak dotčeným rozsudkem odvolacího soudu nedošlo k žádné změně.
25. Z těchto konkrétních skutečností je pak zřejmé, že námitce obviněného stran porušení zákazu reformationis in peius, lze do jisté míry přiznat opodstatněnost. Obviněný totiž správně poukázal, že proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně podal řádný opravný prostředek pouze on, čímž tedy v dané věci založil pro další průběh trestního řízení zákaz reformationis in peius. Za takového stavu pak nelze shledat postup odvolacího soudu v prvním odvolacím řízení za procesně správný, neboť upozorněním na předchozí odsouzení obviněného a poukazem na jeho možný dopad na rozšíření nebo záměnu právní kvalifikace jeho jednání, nerespektoval §259 odst. 4 tr. ř. Toto prvotní pochybení odvolacího soudu se poté promítlo i do nového rozsudku soudu prvního stupně, neboť obviněný byl kromě původní právní kvalifikace dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku uznán vinným i kvalifikovanou skutkovou podstatou podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tímto postupem soud prvního stupně nepřípustně rozšířil právní kvalifikaci jednání obviněného, k čemuž však za daných okolností nebyl oprávněn. Pro úplnost pak nutno poznamenat, že uvedená vada nebyla správně napravena ani odvolacím soudem v následném odvolacím řízení, neboť ten sice odůvodněně reagoval na existenci zákazu reformationis in peius v dané věci tím, že napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a ve věci nově rozhodl, avšak postup spočívající v libovolném výběru ,,pouze jedné“ kvalifikované skutkové podstaty nelze shledat správným.
26. Ačkoli je tedy evidentní, že soudy obou stupňů se v projednávané věci dopustily pochybení ve vztahu k neoprávněnému rozšíření a následné záměně právní kvalifikace, Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s námitkou obviněného, že správně měl být uznán vinným pouze přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný totiž opomněl, že na základě skutkových zjištění, která nebyla ve věci nikterak zpochybněna, dospěly soudy k závěru, že ve věci byl s ohledem na množství omamných a psychotropních látek, které obviněný prodal, bezpochyby naplněn kvalifikovaný znak ,,ve značném rozsahu“ dle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Přestože je pak rovněž zřejmé, že obviněný ve skutečnosti naplnil i kvalifikovanou skutkovou podstatu dle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nebylo možné tento kvalifikovaný znak přičíst obviněnému k tíži, a to z důvodu zákazu reformationis in peius, jenž byl ve věci založen. Nejvyšší soud proto konstatuje, že obviněnému měl být správně přisouzen pouze jeden znak kvalifikované skutkové podstaty. Nelze se však ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že za dané situace mu bylo umožněno si libovolně zvolit, kterou z kvalifikovaných skutkových podstat obviněnému přisoudí.
27. Lze tedy shrnout, že obviněný měl být správně uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Avšak i přes tuto vadu je Nejvyšší soud přesvědčen, že v dané věci není nutné přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí, případně i řízení mu předcházejícímu. Zásada zákazu reformationis in peius se totiž nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek, jenž se odrazí v rozhodnutí. Z dosavadního průběhu předmětného trestního řízení však v tomto směru vyplývá, že i když v napadených rozhodnutích docházelo k rozšíření či záměně kvalifikovaných skutkových podstat dle §283 odst. 2 písm. b) a písm. c) tr. zákoníku, výrok o trestu se v každém rozhodnutí důvodně odvíjel od zákonné trestní sazby dle §283 odst. 2 tr. zákoníku. Pro úplnost lze navíc dodat, že konkrétní výše a druh uloženého trestu nebyly od prvního rozhodnutí ve věci ze dne 21. 5. 2015 nijak modifikovány. Případnou kasací napadených rozhodnutí by tak mohlo dojít pouze k přisouzení kvalifikované skutkové podstaty dle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž trestní sazba by se v takovém případě pořád odvíjela od §283 odst. 2 tr. zákoníku.
28. S ohledem na výše uvedená teoretická východiska a dosavadní průběh trestního řízení Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoli soudy obou stupňů postupovaly v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peuis, když obviněnému přisoudily znak kvalifikované skutkové podstaty dle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, toto pochybení ve výsledku nijak nevedlo ke zhoršení postavení obviněného J. S. V této souvislosti je současně zřejmé, že otázka, která by měla být potenciálně z podnětu podaného dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že vadu spočívající v porušení zákazu reformationis in peius není třeba napravit kasačním rozhodnutím ani vydáním nového rozhodnutí ve věci.
29. Pokud jde o druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., takže byl dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Pod druhou variantu pak spadají případy, kdy dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
30. Z dovolání obviněného sice výslovně nevyplývá, v jaké alternativě byl tento dovolací důvod uplatněn, nicméně jak již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nepřipadalo v úvahu v žádné z jeho dvou variant, jelikož odvolací soud v celém rozsahu, a to z podnětu odvolání obviněného, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a ve věci sám rozhodl rozsudkem, čímž nebyla splněna základní podmínka spočívající v zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Skutečnost, že odvolací soud pak nepřisvědčil v plném rozsahu všem námitkám uplatněným v odvolání obviněného, nelze z procesního hlediska klást na roveň vydání rozhodnutí o odmítnutí nebo zamítnutí odvolání. Je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemohl být v daném případě naplněn.
31. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. S. podal dovolání převážně z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a jeho relevantně uplatněné námitky jsou takové povahy, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení, přičemž otázka, která má být řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 11. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu