ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1298.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 1298/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné HORA HOLDING, s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Skuherského 1370/53, identifikační číslo osoby 63911191, zastoupené JUDr. Pavlem Dostálem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 44/10, proti povinnému J. S. , Č. B., zastoupenému Mgr. Tomášem Radou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Široká 432/11, pro 434 013,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 48 Nc 6665/2009, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. června 2014, č. j. 24 Co 371/2014-571, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Ve shora uvedené exekuční věci Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 11. 2013, č. j. 48 Nc 6665/2009-541, zastavil exekuci pro částku 434 013,06 Kč. Vyhověl tím návrhu povinného, který prokázal, že dopisem ze dne 17. 1. 2013 provedl platný zápočet vůči exekučně vymáhaným pohledávkám oprávněné v celkové výši 434 013,06 Kč, započetl-li pohledávku, kterou nabyl v rozsahu 1 300 000 Kč smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 1. 2013 od postupníka Mgr. L. Z. Soud prvního stupně vyšel z toho, že exekuce byla nařízena jeho usnesením ze dne 20. 7. 2009, č. j. 48 Nc 6665/2009-20, podle rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2009, č. j. 9 C 200/2007-181, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2009, č. j. 19 Co 745/2009-216, podle usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2009, č. j. 23 C 200/2008-65, a podle rozsudku téhož soudu ze dne 15. 5. 2009, č. j. 30 C 565/2007-164, pro vymožení pohledávek oprávněné v celkové výši 434 013,06 Kč a nákladů exekuce, které budou stanoveny provedením exekuce pověřenou soudní exekutorskou JUDr. Evou Jablonskou, Exekutorský úřad Praha 6. Odmítl námitku oprávněné, že povinným započtená pohledávka, která mu byla postoupena a původně vznikla z titulu vydání bezdůvodného obohacení (představovaného nevrácenou odměnou za postoupení pohledávky, k němuž nedošlo) oprávněné vůči společnosti DG Generall, s. r. o., zanikla uzavřením nové smlouvy o postoupení pohledávky s touto společností. Za nedůvodnou rovněž označil námitku oprávněné, že insolvenční a exekuční řízení vedené na majetek povinného „musí mít za následek neplatnost smluv o postoupení pohledávek“. Zákon takovou sankci s žádným právním úkonem dlužníka učiněným v insolvenčním řízení nespojuje, pouze za určitých okolností předjímá neúčinnost úkonů dlužníka, založenou rozhodnutím insolvenčního soudu (§235 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů, dále „IZ“). Neopodstatněně oprávněná zpochybňovala platnost provedeného zápočtu poukazem na jeho neurčitost v důsledku neoznačení pohledávek oprávněné, vůči kterým měl povinný svoji pohledávku započíst. Má-li být podle konstantní judikatury v zápočtu závazek jednoznačně identifikován a neurčuje-li zákon způsob takové identifikace, lze zápočet provést jakýmkoli jednoznačným způsobem, např. odkazem na konkrétní soudní rozhodnutí, v němž bylo o závazku povinného rozhodnuto. V posuzované věci povinný započetl jednu svoji pohledávku proti více pohledávkám oprávněné, „z čehož bylo rovněž zřejmé, že zanikly všechny v daném exekučním řízení oprávněnou vymáhané pohledávky, a která (zbylá) část pohledávky povinného naopak zápočtem nezanikla“.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 6. 2014, č. j. 24 Co 371/2014-571, k odvolání oprávněné usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že původní postupník povinným započtené pohledávky - společnost DG Generall, s. r. o. - zaplatil v souvislosti se smlouvou o postoupení oprávněné 2 495 000 Kč, aniž by se mu dostalo protiplnění, a tato částka byla postupována na další subjekty (včetně povinného). Zápočet byl proveden určitým způsobem, neboť povinný získal proti oprávněné pohledávku ve výši 1 300 000 Kč a v zápočtu ze dne 17. 1. 2013 jednoznačně identifikoval i pohledávky oprávněné vymáhané v tomto exekučním řízení, jejichž rozsah byl nižší než pohledávka započtená. Zápočet není neplatný ani z důvodu insolvenčního řízení na majetek povinného, neboť požadavek §44a IZ byl v posuzované věci splněn.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, v němž předpoklad přípustnosti dovolání vymezila s odkazem na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.), tak, že se odvolací soud „ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázka řešená v této věci je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. K (ne)existenci povinným započtené pohledávky dovolatelka nesouhlasila s hodnocením důkazů a namítala, že soudy obou stupňů měly provést důkazy oprávněnou navrhované. Postup povinného, který „se pokusil o nabývání pohledávek“ vůči oprávněné, označila za neplatný s ohledem na „dlouhodobě probíhající exekuci majetku povinného a rovněž insolvenčnímu řízení, které je vůči němu jak(o) dlužníkovi vedeno“. Závěr o určitosti zápočtu povinného je nesprávný, uvedl-li povinný v zápočtu celkovou výši závazků vůči oprávněné a vypsal-li jednotlivé závazky podle seznamu, který mu byl oprávněnou poskytnut, aniž stanovil, které z dílčích pohledávek (závazků) mají provedeným zápočtem zaniknout (ze seřazení závazků nelze dovodit, zda měl povinný v úmyslu započíst pohledávky v pořadí od nejvýše vypsaných či zda je seřazení náhodné). Podle názoru dovolatelky je zápočet neplatný, a to ve shodě s judikaturou dovolacího soudu (s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, rozsudkem ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, a usnesením ze dne 23. února 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004). Navrhla zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, dále opět „o. s. ř.“ (srov. část první, článek II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.), se závěrem, že dovolání není přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci dovolatelka k otázkám (ne)existence povinným započtené pohledávky a neplatnosti zápočtu z důvodu probíhajícího exekučního a insolvenčního řízení na majetek povinného žádné ze zákonných hledisek přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) nevymezila. Namítala-li totiž rozpor odvolacím soudem řešené otázky s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, byla hlediskem přípustnosti dovolání konkrétní pouze v případě otázky (ne)určitosti zápočtu, k níž příslušnou judikaturu citovala. Z toho plyne, že nesouhlas dovolatelky s hodnocením důkazů před soudy obou stupňů, případně její námitka proti rozsahu provedených důkazů či opomenutí některých důkazů (k otázce existence povinným započtené pohledávky) přípustnost dovolání bez dalšího nezakládá.
K rozporované neurčitosti (a tudíž neplatnosti) zápočtu povinného posuzovaly odvolací soud a soud prvního stupně listinu povinného ze dne 17. 1. 2013, označenou jako „zápočet pohledávek“. V odstavci I. listiny povinný výší a právním důvodem jednotlivě specifikoval pod písmeny a) až q) své závazky vůči oprávněné, s dodatkem, že dlužné částky v součtu představují částku 1 298 837,10 Kč. V odstavci II. určil svoji pohledávku za oprávněnou ve výši 1 300 000 Kč s vylíčením historie a právního důvodu této pohledávky (tj. kdy a kým mu byla postoupena, z jakého důvodu vznikla a kdy byla oprávněná k vydání bezdůvodného obohacení vyzvána). V závěrečném odstavci III. povinný uvedl:
„Touto cestou činím nezpochybnitelný jednostranný zápočet našich vzájemných pohledávek takto: Proti Vašemu celkovému nároku 1 298 837,10 Kč citovanému v čl. I této listiny započítávám toliko v rozsahu 1 298 837,10 Kč svoji pohledávku 1 300 000 Kč citovanou v čl. II této listiny. Tímto zápočtem naše vzájemné pohledávky v rozsahu 1 298 837,10 Kč zanikají. V zůstatku mé pohledávky 1 162,10 Kč společně s dosud nevyčísleným příslušenstvím zůstává Vaše společnost mým dlužníkem. Svoji povinnost uhraďte poštovní poukázkou na adresu mého bydliště do 7 dnů od obdržení této výzvy“.
Jestliže odvolací soud (a shodně s ním soud prvního stupně) uzavřel, že citovaný právní úkon povinného je určitý, dovolací soud takový závěr sdílí, protože výčet a pořadí závazků povinného vůči oprávněné není vzhledem k uplatněné dovolací námitce podstatný; povinný totiž jednoznačným projevem vůle započetl svoji jedinou pohledávku ve výši přesahující součet dílčích dluhů vůči oprávněné do celkové výše těchto dluhů (představující opět prostý součet všech vyjmenovaných dílčích závazků), které tak zcela (bez ohledu na pořadí) zanikly. Odvolacím soudem řešená právní otázka se proto nedostává do rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a předpoklad přípustnosti dovolání hlediskem dovolatelkou vymezeným nemůže být naplněn.
Judikatura Nejvyššího soudu, na níž dovolatelka odkazovala, není případná, neboť řeší skutkově odlišné situace [dlužník započítal proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, aniž by bylo patrno, která část započítaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli, resp. v některých případech takto započítal více svých pohledávek proti převyšujícímu dluhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, rozsudek téhož soudu ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, a rozsudek ze dne 18. února, sp. zn. 23 Odo 932/2006)].
Nejvyšší soud dovolání oprávněné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení plyne z výsledku dovolacího řízení a ze skutečnosti, že povinnému žádné účelné náklady podle obsahu spisu nemohly vzniknout (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu