ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.38.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 38/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného města Oslavany , se sídlem v Oslavanech, náměstí 13. prosince 51/2, identifikační číslo osoby 00282286, zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 96/18, proti povinnému G & C Pacific Niue Limited , se sídlem Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Dalton House 60, Windsor Avenue SW192RR London, zapsané v registru společností Anglie a Walesu pod č. 6701826, od 9. 5. 2012 v konkursu, pro 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 66 Nc 22500/2007, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2015, č. j. 28 Co 248/2015-242, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2015, č. j. 28 Co 248/2015-242, a výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 3. 2015, č. j. 66 Nc 22500/2007
-218, se ruší a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 25. 3. 2015, č. j. 66 Nc 22500/2007-218, zastavil exekuci nařízenou svým usnesením ze dne 11. 12. 2007, č. j. 66 Nc 22500/2007-3, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a oprávněnému uložil zaplatit soudní exekutorce Mgr. Zuzaně Komínkové, Exekutorský úřad Vyškov, na nákladech exekuce 7865 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Uzavřel, že exekuční titul v projednávané věci (rozhodčí nález Mgr. L. J. ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 2490/07) vydal rozhodce určený právnickou osobou (Sdružení rozhodců s. r. o., se sídlem v Brně, Příkop 8), jež není stálým rozhodčím soudem, jeho výběr se tak neuskutečnil podle transparentních pravidel ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31Cdo 958/2012, a rozhodce tudíž neměl k rozhodování pravomoc. Výrok o nákladech řízení soud odůvodnil tak, že povinnému žádné náklady nevznikly, resp. jejich vznik se ze spisu nepodává. Procesní nástupce povinného pak neprokázal zastoupení advokátem, navíc dosavadní zástupkyně původních povinných JUDr. K. T. byla vyškrtnuta ze seznamu advokátů. Protože oprávněným předložený rozhodčí nález nebyl způsobilým exekučním titulem, uložil soud oprávněnému zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce.
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil usnesení obvodního soudu tak, že se povinnému náhrada nákladů řízení nepřiznává. Současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že procesní nástupce povinného sice má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů i za právní zastoupení procesních předchůdců, avšak shledal zde podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. (pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému povinnému). Podle odvolacího soudu oprávněný v době zahájení řízení nezanedbal řádnou opatrnost a oprávněně se domníval, že exekuce může být podle předmětného rozhodčího nálezu vedena. Teprve následná judikatura dovodila, že obdobné rozhodčí nálezy nelze považovat za způsobilé exekuční tituly. Oprávněný tedy podle odvolacího soudu nezavinil zastavení exekuce. Kromě toho soud poukázal na to, že povinný je dlouhodobě v insolvenčním řízení a dlouhodobě neplní své závazky, a to i ve vztahu k oprávněnému.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný prostřednictvím své prokuristky JUDr. K. T. dovoláním. Má za to, že rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu o povinnosti oprávněného hradit náklady spojené s odstraněním exekučního titulu i s exekučním řízením samotným, pokud oprávněný svým jednáním contra legem zapříčinil vedení exekuce i poté, co bylo rozhodnutím Nevyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2011, postaveno najisto, že titul neexistoval. Aplikace §150 o. s. ř. je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, týkajícím se obdobné rozhodčí doložky. Usnesení odvolacího soudu je dle dovolatele výrazem nesprávného právního posouzení. Samotné insolvenční řízení nemá vliv na přiznání nákladů řízení ani na aplikaci §150 o. s. ř. Liché je i konstatování, že povinný neplní své závazky vůči oprávněnému, jelikož tyto „závazky“ byly konstituovány neexistujícími exekučními tituly (rozhodčími nálezy). Všechna exekuční řízení vedená na základě oněch sedmi exekučních titulů byla zastavena až po 7-8 letech z viny oprávněného. Důsledkem vymáhání bylo ochromení ekonomické činnosti povinného i jeho právních předchůdců, zablokování jejich majetku a úpadek. Za maření výkonu neexistujícího exekučního titulu (viz exekuce vedená u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 19 Nc 5458/2007) byli Ing. J. T. i JUDr. K. T. (jež zastupovala právní předchůdce povinného jako advokátka) dokonce odsouzeni v trestním řízení (viz rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 10. 2008, č. j. 2 T 36/2008-375, a rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 1. 7. 2011, č. j. 30 T 161/2010-910). V souvislosti s posouzením povinnosti k náhradě nákladů a škod způsobených vedením exekuce dovolatel žádá, aby se Nejvyšší soud vyjádřil i k mravní stránce věci. Za dané situace je přiznání nákladů, které měl povinný s celým exekučním řízením i s řízením o odstranění neexistujícího exekučního titulu, samozřejmé. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že povinnému přizná náhradu nákladů řízení (v navrhované výši 199 069 Kč – viz č. l. 197 spisu – mezi něž však zahrnuje jak náklady exekučního řízení, tak i náklady řízení o zrušení rozhodčího nálezu) včetně nákladů odvolacího řízení (patrně 300 Kč plus DPH – viz č. l. 228 spisu) a dovolacího řízení, nebo aby zrušil usnesení soudu druhého stupně včetně výroku II. usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný má za to, že povinnému právo na náhradu nákladů nepřísluší a že nelze dovozovat zavinění oprávněného na zastavení exekuce. V projednávané věci se nejednalo o vztah podnikatele a spotřebitele (jak tomu bylo v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 402/2014), povinný je účelově vytvořenou prázdnou schránkou, společností, jež vznikla přeshraniční fúzí se záměrem vyhnout se plnění závazků. Po oprávněném nelze spravedlivě požadovat, aby se z důvodu odklonu judikatury sám bez dalšího vzdal vymáhání svého nároku v exekučním řízení a aby podal návrh na jeho zastavení. Tím by byl nepochybně vystaven úhradě nákladů exekučního řízení, navíc by otevřel otázku promlčení pohledávky v důsledku takového svého postupu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení, za nějž ve smyslu §21 odst. 1 písm. d/ a §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. jedná prokuristka, která řádně doložila náležité právnické vzdělání) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dne 5. 9. 2011 bylo u povinného zahájeno insolvenční řízení a dne 9. 5. 2012 byl na jeho majetek prohlášen konkurs. V dané věci je předmětem dovolacího přezkumu výlučně výrok o tom, že povinnému se náhrada nákladů řízení (o zastavení exekuce) nepřiznává (výrok o tom, že exekuce se zastavuje, je v právní moci a dovoláním napaden nebyl). Povinný pak dovoláním prosazuje názor, že náhrada nákladů řízení mu podle ustálené judikatorní praxe přísluší. Rozhodování o tomto nároku povinného v konkursu tudíž podle dovolacího soudu není v rozporu s §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nemůže postihnout žádný majetek náležející do majetkové podstaty úpadce. Naopak - v případě úspěchu povinného - majetkovou podstatu rozmnoží.
Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, uveřejněné pod č. 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud se otázkou zavinění a náhrady nákladů exekuce ve vztahu k zastavení exekuce z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce, jenž podkladový exekuční titul vydal (s ohledem na následný odklon v judikatuře Nejvyššího soudu), zabýval v usnesení ze dne 14. května 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. II. ÚS 2448/2014), v němž vyslovil názor, že došlo-li k zastavení exekuce, protože exekuční titul od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný, má na zastavení takové exekuce procesní zavinění oprávněný a nese i náklady exekuce. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal mj. na to, že procesní zavinění, resp. nedostatek potřebné míry pečlivosti oprávněného, lze vyvozovat již při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců, dále přistoupením k vymáhání pohledávky přiznané exekučními tituly vydanými rozhodci na základě těchto pravidel určenými a při provádění exekuce, když návrh na zastavení exekuce podal až povinný, ačkoliv lze předpokládat obeznámenost oprávněného s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k otázce posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 3068/2014).
Odvolací soud se výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu neřídil, v obdobných okolnostech naopak shledal splnění podmínek pro aplikaci §150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení povinnému, čímž se od již ustálené judikatury dovolacího soudu odchýlil. Proto Nejvyšší soud postupoval podle §243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. (vzhledem k tomu, že nebylo možno rozhodnout o věci), napadené usnesení odvolacího soudu včetně výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm bude na soudu prvního stupně, aby zjistil, zda a jaké z tvrzených nákladů povinného (a jeho právních předchůdců) byly účelně vynaloženy. Současně je třeba uvést, že ani trvající konkurs na majetek povinného nemůže být sám o sobě důvodem k odepření náhrady jeho nákladů (zcela či zčásti) procesně neúspěšným účastníkem exekučního řízení. Navíc z odůvodnění usnesení odvolacího soudu není zatím ani zřejmé, jaké závazky má povinná společnost vůči oprávněnému.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu