ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1517.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 1517/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po V. W. , za účasti 1) A. S., 2) Mgr. L. Z., 3) P. W. , všech zastoupených JUDr. Monikou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sedláčkova č. 212/11, 4) MUDr. M. W. , zastoupené JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí č. 120/22, 5) MUDr. S. W. , 6) MUDr. RNDr. M. W., Ph.D. , zastoupeného JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí č. 120/22, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 86 D 638/2004, o dovolání MUDr. M. W. a MUDr. RNDr. M. W., Ph.D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2014, č. j. 18 Co 279/2014-658, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. prosince 2013, č.j. 86 D 638/2004-567, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po V. W., zemřelém dne 10.10.2004 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26.10.2004, č.j. 86 D 638/2004-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena JUDr. Alice Sedláková, notářka v Brně (§38 občanského soudního řádu).
Městský soud v Brně usnesením ze dne 23.6.2009, č.j. 86 D 638/2004-290, zamítl návrh na přistoupení F. K. (resp. jeho právních nástupců) a poz. vnuka MUDr. RNDr. M. W., Ph.D., do řízení jako jeho dalších účastníků (výrok I. a II.); určil obvyklou cenu majetku zůstavitele, výši zůstavitelových dluhů a čistou hodnotu dědictví (výrok III.); potvrdil nabytí dědictví, a to 1/ id. 28386/512500 nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – město, na listu vlastnictví č. 491 pro k.ú. Ř., obec B., jako budova v části obce Ř. na p.č. 1800 a dále jako pozemky p.č. 1800 zastavěná plocha a nádvoří a p.č. 1801 zahrada (včetně id. 28386/512500 součástí a příslušenství, zejména venkovních úprav a trvalých porostů), v ceně 227.088,- Kč poz. synovi MUDr. V. W., a 2/ id. 99739/512500 nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – město, na listu vlastnictví č. 491 pro k.ú. Ř., obec B., jako budova v části obce Ř. na p.č. 1800 a dále jako pozemky p.č. 1800 zastavěná plocha a nádvoří a p.č. 1801 zahrada (včetně id. 99739/512500 součástí a příslušenství, zejména venkovních úprav a trvalých porostů) v ceně 797.912,- Kč poz. synovi PhDr. P. W., dále potvrdil nabytí 3/ práv a povinností spojených s vkladní knížkou Poštovní spořitelny vedenou u Československé obchodní banky a.s. včetně zůstatku vkladu na vkladní knížce ve výši 75.078,50 Kč, 4/ práv a povinností spojených s vkladní knížkou Poštovní spořitelny vedenou u Československé obchodní banky a.s. včetně zůstatku vkladu na vkladní knížce ve výši 27.918,74 Kč, 5/ hotovosti ve výši 6.000,- Kč, 6/ obrazu s motivem „krajina“ v ceně 3.750,- Kč, 7/ obrazu s motivem „krajina a boží muka“ v ceně 2.250,- Kč, 8/ cenných papírů (akcie „KOVOPETROL PLZEŇ“) připsaných na účtu majitele cenných papírů ve Středisku cenných papírů se všemi majetkovými právy s nimi spojenými v ceně 1.000,- Kč, 9/ pohledávky zůstavitele za obchodní společností Lidové noviny, a.s., ve výši 526,- Kč, 10/ pohledávky zůstavitele za Statutárním městem Brno – Magistrát města Brna, Odbor životního prostředí, ve výši 125,- Kč, 11/ starého nábytku do dvou pokojů v bytě v ceně 0,- Kč a 12/ šatstva, prádla a obuvi zůstavitele v ceně 0,- Kč poz. synům MUDr. V. W. a PhDr. P. W. rovným dílem, tedy každý z 1/2 (výrok IV.); stanovil odměnu, náhradu hotových výdajů a DPH 19 % v celkové výši 15.764,- Kč notářce JUDr. Alici Sedlákové jako soudní komisařce a povinnost k jejich úhradě uložil pozůstalým synům - MUDr. V. W. měl uhradit částku 3.941,- Kč a PhDr. P. W. částku 11.823,- Kč (výrok V.); dále uložil pozůstalým synům povinnost uhradit České republice – Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.900,- Kč – MUDr. V. W. měl uhradit částku 1.725,- Kč a PhDr. P. W. částku 5.175,- Kč (výrok VI.); a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „vzhledem ke skutečnosti, že zůstavitel zanechal závěť ve prospěch PhDr. P. W. a MUDr. V. W. jako neopomenutelný dědic ve smyslu ust. §479 obč. zák. namítl podle tohoto ustanovení neplatnost závěti, činí dědický podíl MUDr. V. W. polovinu jeho zákonného podílu“, „tedy činí polovinu z poloviny dědictví, tj. 1/4 dědictví“; že „výše dědického podílu PhDr. P. W. tak činí 3/4 dědictví“; že „darování id. 1/2 předmětných nemovitostí PhDr. P. W. jeho rodiči bylo vzájemným vyrovnáním a současně vyjádřením vděku za to, co tento syn do stavby sám vložil“; že „nic nenasvědčuje tomu, že by závětní dědic PhDr. P. W. byl proti MUDr. V. W. neodůvodněně zvýhodněn“; že „u žádného z dědiců není dán důvod k zápočtu na dědický podíl“ a že „nárok neopomenutelného dědice MUDr. V. W. ve výši 1/4 dědictví byl uspokojen tak, že nabyl především 1/2 majetku, o němž nebylo závětí zůstavitele pořízeno“, a že „k dorovnání jeho celkového dědického nároku dále MUDr. V. W. nabývá spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech“.
Protože původní účastník řízení MUDr. V. W., zemřel dne 18.6.2009, soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 17.9.2010, č.j. 86 D 638/2004-345, že jeho procesními nástupci jsou MUDr. M. W., MUDr. S. W. a MUDr. RNDr. M. W., Ph.D.
Rovněž původní účastník řízení PhDr. P. W., zemřel dne 26.8.2010, a proto soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 4.11.2010, č.j. 86 D 638/2004-357, že jeho procesními nástupci jsou A. S., Mgr. L. Z. a P. W.
K odvolání MUDr. RNDr. M. W., Ph.D., MUDr. S. W. a MUDr. M. W. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19.5.2011, č. j. 18 Co 113/2010-414, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., IV., VII. potvrdil; ve výrocích V. a VI. je změnil jen tak, že namísto zemřelých účastníků řízení uložil povinnost k náhradě nákladů řízení těm, o nichž bylo rozhodnuto, že s nimi bude v řízení jednáno namísto zemřelých účastníků; a dále určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve dospěl k závěru, že „MUDr. V. W. sice úmrtím ztratil způsobilost být účastníkem řízení, nepřestal však být dědicem, neboť dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, a že „jestliže napadené rozhodnutí bylo doručeno účastníkům, o nichž bylo soudem rozhodnuto, že s nimi bude v řízení jednáno na místě zemřelého účastníka MUDr. V. W., nelze dovodit, že by soud nepokračoval v řízení s tím, kdo je procesním nástupcem účastníka, který po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (a contrario §219a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.)“, a tedy „neshledal důvodnou procesněprávní námitku odvolatelů“ týkající se postupu soudu prvního stupně při rozhodování o procesním nástupnictví po MUDr. V. W., který v průběhu řízení před soudem prvního stupně ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Poté odvolací soud dovodil, že „darování id. 1/2 domu s pozemky v k.ú. Ř. dědici PhDr. P. W. ze strany jeho rodičů V. a A. W. nelze v obecné rovině považovat za obvyklé darování“, avšak vycházel z toho, že „zůstavitel ve své závěti z 15.11.1974 k takovému započtení nedal příkaz, ačkoliv je zřejmé z obsahu závěti, že toto darování, jež předcházelo sepsání závěti, měl na paměti“; že „sám zůstavitel v závěti z 15.11.1974 podrobně zdůvodnil, proč MUDr. V. W. nedává podíl na domě, a výslovně uvedl, že dar id. 1/2 nemovitostí byl vlastně kompenzací za to, jak se PhDr. P. W. svou prací i finančně podílel na výstavbě předmětného domu“, a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „obdarovaný závětní dědic PhDr. P. W. nebyl oproti MUDr. V. W. neodůvodněně zvýhodněn, a tudíž nejsou dány předpoklady pro zápočet tohoto daru na dědický podíl PhDr. P. W.“. Odvolací soud také uzavřel, že „s ohledem na existenci závěti a vznesenou námitku její relativní neplatnosti má MUDr. V. W. nárok na polovinu dědického podílu, který by mu náležel ze zákona, tedy na 1/4 z celého dědictví“, a že „změnil-li zůstavitel později svůj názor a vyjadřoval-li přání, aby oba jeho synové měli na nemovitostech stejný podíl, jsou takováto vyjádření zůstavitele, i pokud by k nim došlo, právně irelevantní“.
K dovolání MUDr. M. W., MUDr. S. W. a MUDr. RNDr. M. W., Ph.D. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 29.8.2013, č.j. 21 Cdo 187/2012-553, usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dospěl sice k závěru, že „odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně a úplně vymezil relativně neurčitou abstraktní hypotézu v ustanovení §484 obč. zák. a takto vymezená hlediska pak také správně vyhodnotil a dospěl k závěru, že darování id. 1/2 nemovitostí – domu č.p. 1297 s pozemky p.č. 1800 a p.č. 1801 v k.ú. Ř. – učiněné zůstavitelem a jeho manželkou jako vyjádření vzájemného vyrovnání a vděku za osobní a finanční pomoc při stavbě předmětného domu nepředstavuje neodůvodněné zvýhodnění takto obdarovaného závětního dědice PhDr. P. W. oproti neopomenutelnému dědici MUDr. V. W.“; dále že „námitky dovolatelů ohledně ‚všestranné péče a pomoci‘ (mající sociální i ekonomický rozměr) poskytnuté zůstaviteli až v jeho pozdním věku MUDr. V. W. a jeho rodinou nejsou způsobilé zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu“ a konečně že „přisvědčit nelze ani námitce odvolatelů, že zůstavitel ve své korespondenci vyjádřil ‚přání‘ ohledně dědických podílů, neboť odvolací soud vycházel při posouzení této otázky (ohledně právní závaznosti vyjádřeného přání) z ustálené judikatury soudů, dle které přání či prosba má z hlediska teoreticko právního vždy povahu morálního závazku, který není právně závazný a jeho splnění nelze vynutit“. Avšak za dovolacího řízení vyšlo najevo, že řízení před soudem prvního stupně je zatíženo zmatečnostní vadou ve smyslu §229 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jejíž nápravu odvolací soud v rozporu s §219a odst. 1 písm. d) a §221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nezjednal. Přestože MUDr. V. W. v průběhu řízení před soudem prvního stupně zemřel, a tím ztratil způsobilost být účastníkem řízení, soud prvního stupně s ním nadále v řízení pokračoval a rozhodl ve věci samé. O tom, s kým bude v řízení na jeho místě nadále pokračováno (§107 odst. 1 o.s.ř.), soud prvního stupně rozhodl až po vydání rozhodnutí ve věci. Jestliže tedy soud prvního stupně rozhodl ve věci, aniž by rozhodl o tom, s kým bude nadále jednáno na místě účastníka řízení, jenž v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí ve věci ztratil způsobilost být účastníkem řízení, zatížil tím řízení vadou dle §229 odst. 1 písm. b) o.s.ř. K této vadě, kterou odvolací soud neodstranil způsobem vyplývajícím z ustanovení §219a odst. 1 písm. d) a §221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 30.12.2013, č.j. 86 D 638/2004-567, zamítl návrh na přistoupení F. K. (resp. jeho právních nástupců) a poz. vnuka MUDr. M. W. do řízení jako jeho dalších účastníků (výrok I. a II.); určil obvyklou cenu majetku zůstavitele 1.141.648,24 Kč, výši dluhů 0,- Kč a čistou hodnotu dědictví 1.141.648,24 Kč (výrok III.); potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů tak, že nemovitý majetek náležející do dědictví připadá do podílového spoluvlastnictví dědicům, a to 1/ id. 28386/512500 nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, na listu vlastnictví č. 491 pro k.ú. Ř., obec B., jako budova v části obce Ř. na p.č. 1800 a dále jako pozemky p.č. 1800 zastavěná plocha a nádvoří a p.č. 1801 zahrada (včetně id. 28386/512500 součástí a příslušenství, zejména venkovních úprav a trvalých porostů), v ceně 227.088,- Kč pozůstalému synovi MUDr. V. W., „který dne 18.6.2009 zemřel“, a 2/ id. 99739/512500 nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, na listu vlastnictví č. 491 pro k.ú. Ř., obec B., jako budova v části obce Ř. na p.č. 1800 a dále jako pozemky p.č. 1800 zastavěná plocha a nádvoří a p.č. 1801 zahrada (včetně id. 99739/512500 součástí a příslušenství, zejména venkovních úprav a trvalých porostů), v ceně 797.912,- Kč pozůstalému synovi PhDr. P. W., „který dne 26.8.2010 zemřel“, a že vyjmenovaný movitý majetek připadá pozůstalým synům MUDr. V. W., „který dne 18.6.2009 zemřel“, a PhDr. P. W., „který dne 26.8.2010 zemřel“, rovným dílem, tedy každému z nich ½ (výrok IV.); určil odměnu soudní komisařky JUDr. Alice Sedlákové, náhradu jejích hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty v celkové výši 18.619,- Kč, z níž jsou povinni zaplatit MUDr. M. W., MUDr. S. W. a MUDr. RNDr. M. W., Ph.D., společně a nerozdílně 4.655,- Kč a A. S., Mgr. L. Z. a P. W. společně a nerozdílně 13.964,- Kč (výrok V.); přiznal náhradu nákladů řízení 6.900,- Kč „státu – České republice - Městskému soudu v Brně“, z níž jsou povinni zaplatit MUDr. M. W., MUDr. S. W. a MUDr. RNDr. M. W., Ph.D., společně a nerozdílně 1.725,- Kč a A. S., Mgr. L. Z. a P. W. společně a nerozdílně 5.175,- Kč (výrok VI.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.). Soud prvního stupně uvedl, že „o svém majetku zůstavitel pořídil závětí, sepsanou dne 15.11.1974 formou notářského zápisu bývalého Státního notářství Brno – město, ve které stanovil, že v případě úmrtí chce, aby jeho podíl na domě v Brně – Ř., B., byl odevzdán synovi P. W.“ a že „pokud jde o ostatní případný majetek, ponechává rozdělení ve smyslu občanského zákona“. Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že „z obsahu závěti je zřejmé, že darování id. ½ předmětných nemovitostí poz. synovi PhDr. P. W. zůstavitelem a jeho předemřelou manželkou A. W. bylo důsledkem jejich vděku za pomoc a zájem PhDr. P. W. při stavbě domu, přičemž poz. syn MUDr. V. W. ani přes prosby zůstavitele a jeho předemřelé manželky se stavbou domu nikterak nepomohl a ani nechtěl být ručitelem půjčky“; že „poz. syn MUDr. V. W. a stejně tak jeho právní nástupci však opakovaně zpochybnili právní význam zvýhodnění, které nastalo v roce 1974“; že „při posouzení nedůvodného zvýhodnění jednoho poz. syna oproti druhému poz. synovi má řešit otázku, zda i znevýhodněný poz. syn MUDr. V. W. se choval za života zůstavitele tak, že jeho znevýhodnění je zejména z pohledu závěru života zůstavitele neodůvodněné“; že „právní nástupci poz. syna MUDr. V. W. navrhli výslech svědků“; že „dříve, než rozhodl, že nenařídí jednání za účelem provedení důkazů svědeckými výpověďmi, musel vyřešit právní otázku, zda takové dokazování má pro rozhodnutí ve věci nějaký právní význam“, a že „uvěřil i bez dokazování, které právní nástupci poz. syna MUDr. V. W. požadovali, že poz. syn MUDr. V. W. poskytoval péči a pomoc zůstaviteli“. Dospěl proto k závěru, že „přesto, že poz. syn MUDr. V. W. poskytoval zůstaviteli uvedenou péči, nedošlo k ponížení významu a hodnoty důvodů zvýhodnění poz. syna PhDr. P. W., uvedených v závěti zůstavitele, zvláště když jejich existence nebyla popřena“, a že „důvody zůstavitele, které ho vedly k tomu, že nedal k započtení na dědický podíl závětního dědice příkaz a naopak je uvedl v závěti ze dne 15.11.1974, byly pro zůstavitele natolik významné, že odůvodňují zvýhodnění závětního dědice, jeho aktivní účasti na výstavbě shora popsaného domu, jeho účasti na složité životní situaci zůstavitele, pro kterou poz. syn MUDr. V. W. neměl pochopení“. Současně uvedl, že „v dědickém řízení po A. W. byla skutková otázka důvodů pro odůvodněné zvýhodnění skutkově i právně vyřešena, a proto je vázán zjištěními soudu“, a že „v tomto dědickém řízení zkoumal, zda pro zápočet na dědický podíl obdarovaného dědice PhDr. P. W. ve smyslu §484 o.z. byly důvody, avšak tyto neshledal“. Soud prvního stupně uzavřel, že „v daném případě je výše dědických podílů poz. synů MUDr. V. W. a PhDr. P. W. určena závětí zůstavitele ze dne 15.11.1974 a skutečností, že se poz. syn MUDr. V. W. (zletilý potomek zůstavitele) dovolal neplatnosti této závěti ve smyslu ust. §479 o.z., která jej z dědění v závěti uvedeného majetku vylučovala“; že „dědický podíl poz. syna MUDr. V. W. jako neopomenutelného dědice, který namítl neplatnost závěti ve smyslu ust. §479 o.z., představuje polovinu jeho zákonného podílu, tedy polovinu z poloviny dědictví, tj. ¼ celkového dědictví“; že „výše dědického podílu poz. syna PhDr. P. W. tak činí ¾ dědictví“; že „nárok neopomenutelného dědice poz. syna MUDr. V. W. ve výši ¼ dědictví (½ ze zákonného dědického podílu, tj. ½ z ½ dědictví), tj. ve výši 285.412,06 Kč ( ¼ z 1.141.648,24 Kč), je soudem vyrovn án tak, že MUDr. V. W. nabývá ½ majetku, o němž nebylo závětí zůstavitele pořízeno (jedná se o veškerý ostatní majetek zůstavitele v celkové obvyklé ceně 116.648,24 Kč)“; že „takto obdrží MUDr. V. W. majetek v obvyklé ceně ve výši 58.324,12 Kč“; že „k dorovnání jeho celkového dědického nároku dále MUDr. V. W. nabývá spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech, vyjádřený v penězích částkou ve výši 227.088,- Kč“; že „k této částce dospěl odpočtem částky odpovídající obvyklé ceně ostatního (závěti neuvedeného) majetku, který náleží MUDr. V. W., od částky odpovídající výši jeho dědického podílu jako neopomenutelného dědice (285.412,06 Kč mínus 58.324,12 Kč)“ a že „MUDr. V. W. tak obdrží majetek v celkové hodnotě součtu částek 58.324,12 Kč a 227.088,- Kč, tedy majetek celkem v ceně 285.412,12 Kč, čímž je zcela vyrovnán jeho výše popsaný zákonný dědický nárok neopomenutelného dědice“.
K odvolání MUDr. M. W., MUDr. S. W. a MUDr. RNDr. M. W., Ph.D., Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9.10.2014, č.j. 18 Co 279/2014-658, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích III. a IV., V., VI. a VII. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel z toho, že „darování id. ½ domu (ulice B.) s pozemky p.č. 1800 a 1801 v kat. území Ř. dědici PhDr. P. W. ze strany jeho rodičů V. a A. W. nelze v obecné rovině považovat za obvyklé darování“; že „zůstavitel však ve své závěti, sepsané notářským zápisem 15.11.1974, k takovému započtení nedal příkaz, ačkoliv je zřejmé z textu závěti, že toto darování, jež předcházelo sepsání závěti, bral v úvahu a podrobně je hodnotil“; že „bylo proto třeba se zabývat otázkou, zda takto obdarovaný závětní dědic byl proti MUDr. V. W., jako dědici uvedenému v §479 o.z., neodůvodněně zvýhodněn“; že „sám zůstavitel v závěti z 15.11.1974 blíže zdůvodnil, proč synovi MUDr. V. W. nedává podíl na domě, a výslovně uvedl, že dar shora uvedené id. ½ nemovitostí byl vlastně kompenzací za to, jak se PhDr. P. W. svou prací i finančně podílel na výstavbě předmětného domu“, a že „pokud odvolatelé tvrdí, že zůstavitel později změnil svůj názor a v korespondenci vyjadřoval přání, aby oba jeho synové měli na nemovitostech stejný podíl, je třeba konstatovat, že takováto přání zůstavitele, i pokud by k nim došlo, jsou právně irelevantní, a kdyby zůstavitel takové přání měl, nic mu nebránilo v tom, aby změnil svou závěť, která byla sepsána cca 30 let před jeho smrtí, což však neučinil“. V této souvislosti dále uvedl, že „jestliže MUDr. V. W. spolu se svou rodinou poskytovali zůstaviteli péči v pozdním věku, jak je tvrzeno v odvolání, svědčí tato skutečnost o dobrých rodinných vztazích a plnění povinnosti potomků řádně pečovat o své rodiče, avšak sama o sobě tato skutečnost nemůže ovlivnit právní hodnocení provedení případného zápočtu na dědický podíl“. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že „obdarovaný závětní dědic PhDr. P. W. nebyl oproti MUDr. V. W. neodůvodněně zvýhodněn, a že tudíž nejsou dány předpoklady pro zápočet tohoto daru na dědický podíl PhDr. P. W.“. Dospěl k závěru, že „dědické podíly dědiců MUDr. V. W. a PhDr. P. W. jsou dány závětí zůstavitele ze dne 15.11.1974 a skutečností, že se MUDr. V. W., jako zletilý potomek zůstavitele, dovolal neplatnosti této závěti, pokud ho z dědění nemovitostí vylučovala“; že „s ohledem na existenci této závěti a vznesenou námitku její relativní neplatnosti dle §479 o.z. má MUDr. V. W. nárok na polovinu dědického podílu, který by mu náležel ze zákona, tedy na ¼ z celého dědictví“, a že „pokud jde o konkrétní postup při potvrzení nabytí dědictví, rozdělení majetku a výpočtu podílů dědiců, odkazuje na podrobné odůvodnění usnesení soudu prvního stupně“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali MUDr. M. W. a MUDr. RNDr. M. W., Ph.D., dovolání. Namítají především, že odvolací soud „nesprávně stanovil dědické podíly a jejich výši“; že „závětní dědic PhDr. P. W. byl darováním za života zůstavitele neoprávněně zvýhodněn oproti svému bratrovi a neopomenutelnému dědici MUDr. V. W.“ a že názor odvolacího soudu, podle nějž „nejsou dány předpoklady pro zápočet daru na dědický podíl PhDr. P. W.“, „je v rozporu s konstantní judikaturou, jež řeší právě otázku nespravedlivého zvýhodnění dědiců“. Jsou toho názoru, že „odvolací soud nedostatečně zjišťoval oprávněnost zvýhodnění závětního dědice, když se spokojil pouze s listinami z roku 1974 (v případě zmiňované závěti) a z roku 1996 (v případě rozhodnutí soudu ve věci řízení o dědictví po předemřelé manželce zůstavitele)“; že „odvolací soud měl: a) komplexněji zkoumat a posuzovat chování a jednání obou synů zůstavitele i v průběhu pozdního věku zůstavitele, b) zohlednit všestrannou péči a pomoc, kterou zůstavitelův syn MUDr. V. W. se svou rodinou zůstaviteli v jeho pozdním věku poskytovali, neboť tato pomoc měla sice především sociální rozměr, ovšem v souvislosti s dědickým řízením nelze pominout i ekonomický rozměr této pomoci, neboť rodina MUDr. V. W. musela v rámci pomoci zůstaviteli cestovat do B. z K., resp. z P., tedy jednalo se nejméně o jednodenní cesty, kdy se osoby poskytující pomoc museli vzdát po dobu pomoci minimálně svých lukrativních výdělků, c) přihlédnout ke skutečnosti, že díky této pomoci rodiny syna MUDr. V. W. se zůstavitel dožil 101 let, když samozřejmě lidský život je obtížně vyčíslitelný penězi, d) se zabývat obsahem vzájemné korespondence mezi zůstavitelem a MUDr. V. W. a jeho rodinou, ze které vyplývá, že darování id. ½ uvedených nemovitostí v roce 1974 považoval zpětně za unáhlené a litoval ho a vyjádřil také přání, aby oba jeho synové MUDr. V. W. a PhDr. P. W. měli po jeho smrti ve vlastnictví (resp. ve spoluvlastnictví) každý id. ½ nemovitostí, což by dle jejich názoru bylo spravedlivé, e) veškeré výše uvedené skutečnosti vyhodnotit v souladu s platnými zákony a konstantní judikaturou“ . Navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
A. S., Mgr. L. Z. a P. W. ve vyjádření k dovolání uvedli, že „se zcela ztotožňují s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 9.10.2014“, a navrhli, aby dovolací soud dovolání „v celém jeho rozsahu zamítl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právních otázek stanovení výše dědického podílu zletilého neopomenutelného dědice (§479 obč. zák.) v případě, kdy zůstavitel nepořídí závětí o veškerém svém majetku, a komu má být potvrzeno nabytí dědictví po zůstaviteli, jestliže dědicové ještě v průběhu dědického řízení zemřeli. Protože soudy posoudily tyto otázky hmotného i procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání MUDr. M. W. a MUDr. RNDr. M. W., Ph.D., je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel V. W. zemřel dne 10.10.2004 a že při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo po zůstaviteli a vypořádání dědictví i v současné době právní úpravou účinnou v době jeho smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“, srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§461 odst. 1 obč. zák.). V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel nebo partner, každý z nich stejným dílem (§473 odst. 1 obč. zák.). Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků (§479 obč. zák.). Nedojde-li k dohodě, soud potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno (§483 obč. zák.).
V projednávané věci se dědí jednak ze závěti (majetek v hodnotě 1.025.000,- Kč), jednak ze zákona (majetek v hodnotě 116.648,24 Kč). Zůstavitelovými dědici ze zákona v první dědické skupině jsou jeho synové PhDr. P. W. (současně závětní dědic) a MUDr. V. W., kteří v průběhu dědického řízení zemřeli, a proto je na jejich místě jednáno s jejich procesními nástupci. Ve smyslu ustanovení §473 odst. 1 obč. zák. činí jejich dědický podíl ze zákona u každého z nich jednu polovinu dědictví. Protože MUDr. V. W. uplatnil námitku relativní neplatnosti závěti, která jej zcela pominula, musí se mu (jeho dědicům) jako zletilému podle ustanovení §479 obč. zák. dostat polovina dědického podílu ze zákona, tedy jedna čtvrtina.
V případech, kdy zůstavitel nepořídí závětí o veškerém svém majetku, dochází k souběhu dvou (obou) dědických titulů (zákonné a testamentární dědické posloupnosti). Jestliže za této situace neopomenutelný dědic vznese námitku relativní neplatnosti závěti, která jej částečně či zcela pomíjí, a mezi dědici nedojde k uzavření dohody o vypořádání dědictví, je třeba ve vztahu k majetku, o němž bylo pořízeno závětí, dovodit, že se dědí v tom poměru, že zletilý neopomenutelný dědic nabývá ¼ tohoto majetku (nezletilý ½ tohoto majetku) a zbývající část nabývá závětní dědic (závětní dědicové). Ohledně majetku, o kterém zůstavitel závětí nepořídil, nastupuje dědění ze zákona.
Podle již ustálené judikatury soudů, nedojde-li mezi dědici k uzavření dohody o vypořádání dědictví, a má-li být proto dědictví potvrzeno dědicům podle dědických podílů (§484 věta první obč. zák.), slouží v závěti provedené určení věcí a práv, které mají dědicům připadnout, pouze k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců. V usnesení o dědictví soud za takových okolností stanoví dědický podíl zlomkem (procentem) odpovídajícím ceně konkrétních věcí nebo práv, jež podle závěti dědici připadají, v poměru k ceně celého dědictví; nepotvrzuje tedy nabytí konkrétních věcí nebo práv jednotlivými dědici, neboť pro takový postup obč. zák. nedává prostor (srov. k tomu zejména usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.5.2009, sp. zn. 21 Cdo 427/2008, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2010, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.6.2013, sp. zn. 21 Cdo 4136/2011).
V případech souběhu dědických titulů je nezbytné - v souladu s výše uvedenou judikaturou - dovodit, že výsledný dědický podíl musí být pro každého dědice stanoven jednotně (tedy nikoliv zvlášť pro dědění ze závěti a zvlášť pro dědění ze zákona). Při výpočtu dědického podílu každého dědice je proto třeba sečíst částku, která na dědice připadne při dědění ze zákona, a částku, která témuž dědici náleží podle testamentární posloupnosti; poměr výsledné částky (představující hodnotu majetku, která náleží dědici z majetku, o němž bylo pořízeno závětí, a hodnotu majetku, který by mu připadl při dědění ze zákona) vůči ceně celého dědictví pak představuje (konečnou) výši dědického podílu příslušného dědice. Ve stejném poměru dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy. V zákoně (obč. zák.) nenalezneme oporu pro opačný názor (z nějž vychází při svých závěrech odvolací soud), totiž, že „nárok neopomenutelného dědice podle §479 obč. zák. musí být uspokojen především z majetku, o němž závětí zůstavitele nebylo pořízeno“. Obč. zák. neumožňuje autoritativní vypořádání dědictví, povinný podíl není pohledávkou neopomenutelného dědice (na rozdíl od platné právní úpravy), a proto – nedohodnou-li se dědicové – nelze potvrdit nabytí dědictví jinak, než podle dědických podílů .
V souzené věci tedy majetek, o němž bylo pořízeno závětí, nabývají dědicové v poměru 3 : 1, tedy dědicové po PhDr. P. W. nabývají podíl v hodnotě ¾ a dědicové po MUDr. V. W. nabývají podíl v hodnotě ¼ ; ostatní majetek (na nějž se závěť nevztahuje) nabývají dědicové v poměru 1 : 1, tedy každý jednu polovinu tohoto majetku. Dědický podíl na celkovém majetku, který je předmětem dědění, pak činí u dědiců po PhDr. P. W. ¾ hodnoty majetku, o němž bylo pořízeno závětí, a ½ hodnoty ostatního majetku, u dědiců po MUDr. V. W. ¼ hodnoty závětního majetku a ½ hodnoty zákonného majetku. Protože odvolací soud při vypořádání dědictví po zůstaviteli z uvedených zásad nevycházel, je jeho rozhodnutí – co do výpočtu dědických podílů dědiců – z tohoto důvodu nesprávné.
Uvedený právní názor zaujal Nejvyšší soud České republiky v důsledku změny judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.3.2015, sp. zn. 21 Cdo 1939/2013, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 5136/2014, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.12.2015, sp. zn. 21 Cdo 5310/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.5.2016, sp. zn. 21 Cdo 1394/2015), k níž došlo v průběhu řízení a již je třeba podle ustálené judikatury zásadně aplikovat ve všech již probíhajících řízeních (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.8.2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011).
Dovolací soud rovněž nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně (i odvolacího soudu, který jeho rozhodnutí potvrdil), jenž ve výroku usnesení o dědictví potvrdil nabytí dědictví MUDr. V. W. a PhDr. P. W., kteří v průběhu dědického řízení zemřeli, a to z důvodu, že se dožili smrti zůstavitele a stali se jeho dědici.
I když usnesení o dědictví má jen deklaratorní povahu s účinky ex tunc (deklaruje nabytí majetku zůstavitele jeho dědici „zpětně“ ke dni zůstavitelovy smrti), je třeba vzít v úvahu také to, že právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (k nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem nedochází jen na základě smrti zůstavitele, když dědictví po každém zůstaviteli musí být projednáno a rozhodnuto soudem), že dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném podle ustanovení §175q odst. 1 o.s.ř.) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako dědic) účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013), a že výroky usnesení soudu vydané v řízení o dědictví, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2009).
Způsobilost být účastníkem řízení (včetně řízení o dědictví) má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti (srov. §19 část věty před středníkem o.s.ř.). Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé) a zaniká smrtí, popřípadě prohlášením za mrtvou. Ztratí-li fyzická osoba za řízení (v důsledku smrti nebo prohlášení za mrtvou) způsobilost být účastníkem řízení, soud v řízení - umožňuje-li to povaha věci - pokračuje s tím, kdo po ní převzal (jako její právní nástupce) práva a povinnosti, o něž v řízení jde (srov. §107 o.s.ř.); procesními nástupci zemřelého dědice v řízení o dědictví jsou jeho dědici, s nimiž soud jedná na jeho místě, kteří vystupují v řízení „svým jménem“ a kteří (z hlediska hmotněprávního) nastupují do dědických práv zemřelého účastníka dědického řízení, kterému svědčilo dědické právo.
Protože ten, kdo ztratil za řízení způsobilost být účastníkem řízení, nemá způsobilost mít práva a povinnosti, nemohou mu být ani v rozhodnutí soudu přiznávána práva nebo ukládány povinnosti; uvedené samozřejmě platí také v případech, v nichž má rozhodnutí soudu jen deklaratorní povahu s účinky ex tunc, tedy rovněž při rozhodování v řízení o dědictví. Soudy obou stupňů proto postupovaly v rozporu se zákonem, jestliže rozhodly, že se potvrzuje nabytí dědictví „pozůstalému synovi MUDr. V. W., který dne 18.6.2009 zemřel“, a „pozůstalému synovi PhDr. P. W., který dne 26.8.2010 zemřel“, ačkoliv v době vydání usnesení již oba neměli způsobilost mít práva a povinnosti. Skutečnost, že MUDr. V. W. a PhDr. P. W. nabyli majetek zůstavitele (podíl na něm), neboť se dožili jeho smrti a stali se jeho dědici, je třeba vyjádřit ve výroku usnesení o dědictví - s přihlédnutím k tomu, že na jejich místě soud pokračoval s jejich dědici, že však dědictví nemůže být potvrzeno přímo jejich procesním nástupcům a že zděděný majetek musí být předmětem řízení o dědictví po MUDr. V. W. a PhDr. P. W. - tak, že se potvrzuje nabytí dědictví (příslušným podílem) „dědicům po MUDr. V. W., zemřelém dne 18.6.2009“, a „dědicům po PhDr. P. W., zemřelém dne 26.8.2010“ (k tomu srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 4110/2014).
K námitkám dovolatelů opakovaně směřujícím proti správnosti závěru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o neexistenci předpokladů pro zápočet daru na dědický podíl PhDr. P. W. dovolací soud odkazuje na právní názor přijatý ve svém zrušujícím usnesení ze dne 29.8.2013, sp. zn. 21 Cdo 187/2012 (které nabylo právní moci dne 2.10.2013 a bylo vydáno již dříve v téže dědické věci), podle nějž PhDr. P. W. nebyl darováním nemovitostí za života zůstavitele neodůvodněně zvýhodněn oproti MUDr. V. W. Tento závěr je i nadále přijímán jako správný a dovolací soud na něm nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení otázek stanovení výše dědických podílů dědiců a potvrzení nabytí dědictví po zůstaviteli. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu