ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3890.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 3890/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce D. P. , zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května č. 1050/66, proti žalované A. P. , zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova č. 1100, o zrušení vyživovací povinnosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 14/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2015 č.j. 12 Co 416/2014-151, takto:
I. Rozsudek krajského soudu se ve výrocích o náhradě nákladů řízení mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. dubna 2014 č. j. 17 C 14/2011-99 se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 21.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Naděždy Paškové, advokátky se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova č. 1100.
Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.900,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Naděždy Paškové, advokátky se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova č. 1100.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 968,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Markéty Vítové, advokátky se sídlem v Praze 4, 5. května č. 1050/66.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 24. 1. 2011 u Okresního soudu v Litoměřicích domáhal zrušení své vyživovací povinnosti k žalované pro rozpor dalšího plnění této vyživovací povinnosti s dobrými mravy. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že již od rozvodu s matkou žalované (od roku 1996) věděl, že žalovaná není jeho biologickou dcerou a že se s žalovanou několik let nestýká, neboť žalovaná se k němu chová ,,společensky nepřijatelně“, neinformuje ho o svém studiu, nepovažuje ho za svého otce a přistupuje k němu pouze jako ke zdroji příjmů.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 2. 5. 2012 č.j. 17 C 14/2011-49 žalobu zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že žalovaná vůči němu jednala v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobce (ve věci samé) a k odvolání žalované (do výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 4. 2013 č.j. 12 Co 671/2012-67 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene, aniž by žalobce podle ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu poučil o jeho povinnosti tvrzení a důkazní, že jeho rozsudek postrádá ,,elementární náležitosti odůvodnění“, a že při aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) neuvedl, pro jaké konkrétní důvody hodné zvláštního zřetele neuložil žalobci povinnost hradit náklady řízení žalované.
Okresní soud v Litoměřicích poté rozsudkem ze dne 15. 4. 2014 č.j. 17 C 14/2011-99 opětovně žalobu zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Po zhodnocení všech důkazů, došel soud prvního stupně k závěru, že žalobce neprokázal, že by se žalovaná vůči němu dopustila jednání v rozporu s dobrými mravy, které by odůvodňovalo nepřiznání výživného (ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině). Soud prvního stupně shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení (podle ustanovení §150 o. s. ř.), neboť uložením této povinnosti by došlo ke snížení finančních prostředků, ze kterých je žalobce povinen poskytovat žalované výživné a žalovaná měla v řízení výhodnější postavení, neboť důkazní břemeno nesl žalobce.
K odvolání žalobce (ve věci samé) a k odvolání žalované (do výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 5. 2015 č.j. 12 Co 416/2014-151 výrok o zamítnutí návrhu žalobce potvrdil, výrok o nákladech řízení změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 38.901,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Naděždy Paškové a zároveň uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.651,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Naděždy Paškové. Odvolací soud se ve věci samé ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, zatímco ohledně nákladů řízení neshledal na rozdíl od soudu prvního stupně důvody zvláštního zřetele hodné pro postup podle ustanovení §150 o. s. ř., a uložil proto žalobci, aby nahradil žalované náklady řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem podle zásady úspěchu ve věci, neboť předmětné řízení považoval za ,,běžné“ sporné řízení. Výši účelně vynaložených nákladů řízení posoudil odvolací soud s ohledem na to, že se nejednalo o obvyklé posuzování změny poměrů oproti poslednímu rozhodnutí o výživném, ale spor byl pouze o to, zda právo žalované vůči žalobci existuje, a proto považoval odvolací soud v posuzovaném případě za přiměřenou a situaci odpovídající tarifní hodnotu podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Do výroků o nákladech řízení tohoto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud měl při výpočtu náhrady nákladů řízení vycházet z ustanovení §8 odst. 2 advokátního tarifu, podle nějž se tarifní hodnota stanoví jako pětinásobek hodnoty ročního plnění, neboť předmětem řízení o žalobě na zrušení vyživovací povinnosti je opětující se plnění (nejde o určovací žalobu). Odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, které se použije pouze v případě, kdy tarifní hodnotu plnění či věci nelze určit. Při řešení této otázky procesního práva se odvolací soud dle žalované odchýlil od ,,převažující rozhodovací praxe soudů“ a od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Ustavní soud ve svém rozhodnutí III. ÚS 3514/13 ze dne 22. 4. 2014 a rozhodnutí III. ÚS 1199/14 ze dne 11. 9. 2014 považoval za správný postup odvolacího soudu, který v řízení o zrušení vyživovací povinnosti stanovil povinnost k náhradě nákladů řízení podle ustanovení §8 odst. 2 advokátního tarifu. Žalovaná dále nesouhlasila s tím, že odvolací soud aplikoval ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu v souvislosti s institutem dobrých mravů, když takový postup nemá oporu ani v zákoně, ani ve faktických majetkových poměrech žalobce. Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovozovala dovolatelka z toho, že jí byla odepřena náhrada nákladů řízení ve výši 122.694,- Kč. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil výrok I. b) napadeného rozhodnutí tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 140.420,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí a výrok II. odvolacího soudu tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 29.826,50 Kč do tří od právní moci tohoto rozhodnutí.
Žalobce považoval dovolání žalované za nepřípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť ,,z hlediska merita věci“ jde o věc upravenou v části druhé občanského zákoníku, a proto platí, že není-li dovolání přípustné ve věci samé, nemůže být přípustné ani proti nákladovým výrokům. Odvolací soud se dle žalobce při stanovení náhrady nákladů řízení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů. V rozhodnutí Ústavního soudu č.j. III. ÚS 1199/14 ze dne 11. 9. 2014 šlo o snížení výživného a z rozhodnutí Ústavního soudu č.j. III. ÚS 3514/13 ze dne 22. 4. 2014 nelze dovozovat, že v případě řízení o zrušení vyživovací povinnosti se aplikuje ustanovení §8 odst. 2 advokátního tarifu, neboť Ústavní soud ústavní stížnost odmítl proto, že nepřipustil meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, nikoliv proto, že by se ztotožnil s právním názorem obecných soudů. Dále žalobce poukázal na to, že odvolací soud svým rozhodnutím navázal na svou ustálenou rozhodovací praxi, když již ve svém dřívějším rozhodnutí (č.j. 10 Co 976/2005) stanovil, že v řízení o zrušení vyživovací povinnosti ,,je zcela nepochybné, že předmět řízení zde (primárně) nenaplňuje spor o opětující se plnění na dobu neurčitou, nýbrž spor o zánik právního (zde rodinně právního) vztahu (zánik vyživovací povinnosti pro tvrzenou existenci právně rozhodné skutečnosti)“, a proto by jakýkoliv jiný způsob výpočtu odměny advokáta byl v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí. Žalobce navíc před zahájením řízení vycházel při stanovení nákladů řízení z paušální vyhlášky (č. 484/2000 Sb.), jejíž zrušení nemohl předvídat a dále setrval na svém tvrzení, že vzhledem k chování žalované mu neměla být povinnost nahradit náklady řízení vůbec uložena. Žalobce se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o aplikaci ustanovení §9 odst. 3 advokátního tarifu, neboť řízení bylo zahájeno určovací žalobou, u níž byl naléhavý právní zájem presumován (objektivně je dán vždy) a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl a pokud jej neodmítne, aby dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení významné vyřešení právní otázky, zda je žaloba na zrušení vyživovací povinnosti pro nesoulad dalšího poskytování výživného s dobrými mravy, určovací žalobou nebo žalobou na plnění. Jedná se přitom o otázku vyplývající z aplikace procesního práva (občanského soudního řádu), takže skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti meritornímu rozsudku dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) je nerozhodná (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 39/2014). Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva; o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem (k tomu srov. ustanovení §80 písm. b), c) o.s.ř.).
Výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy (§96 odst. 2 zákona o rodině).
Vyživovací závazek mezi rodiči a dětmi je zvláštním druhem zaopatřovacího závazku, jehož předmětem je zvláštní druh majetkového plnění (výživné). Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem vzniká ex lege založením rodinněprávního statusového poměru rodič – dítě. K základním předpokladům pro uplatnění vyživovací povinnosti rodičů k dětem patří 1) stav odkázanosti na výživu ze strany dítěte, 2) schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodičů umožňující plnit výživné, 3) soulad poskytování výživného s dobrými mravy. Také zánik tohoto vyživovacího závazku nastává ze zákona, přičemž podle možnosti obnovení vyživovací povinnosti je třeba rozlišovat jeho absolutní a relativní zánik. Absolutní zánik nastává smrtí povinného nebo oprávněného. Relativně vyživovací závazek mezi rodiči a dětmi zaniká nabytím schopnosti dítěte samo se živit, ztrátou schopnosti rodiče poskytovat výživné, nebo nesouladem poskytování výživného s dobrými mravy. S ohledem na to, že vznik a zánik vyživovacího závazku nastává přímo ze zákona, rozhoduje-li soud o výživném, činí tak rozhodnutím, které má deklaratorní povahu, tedy prohlašuje k jakému okamžiku právo či povinnost zanikla.
V posuzovaném případě byla mezi účastníky sporná otázka, zda měl odvolací soud při stanovení náhrady nákladů řízení vycházet z toho, že žaloba na zrušení vyživovací povinnosti pro nesoulad dalšího poskytování výživného s dobrými mravy, je žalobou na plnění (ustanovení §80 písm. b) o.s.ř.) nebo určovací žalobou (ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.), neboť předmět řízení, který je vymezen žalobou, je základním východiskem pro výpočet náhrady nákladů řízení.
Žalobou na plnění se žalobce domáhá toho, aby soud uložil žalovanému splnění povinnosti, která mu vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva. Určovací žalobou se žalobce domáhá, aby bylo určeno buď, že je tu právní vztah nebo právo, nebo že tu právní vztah nebo právo není a to v případě, kdy je na jejím vydání dán naléhavý právní zájem žalobce. Podle závěrů dlouhodobě ustálené soudní praxe pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není (ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.), nevytváří – zásadně – překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (ustanovení §80 písm. b) o. s. ř.) vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že (pravomocný) rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 82, ročník 2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. 26 Cdo 644/2011).
Podle předmětu řízení, který je vymezen v žalobním návrhu, lze rozlišit několik druhů řízení o výživném pro zletilé dítě. Předně jde o žalobu, kterou se zletilé dítě domáhá toho, aby soud uložil rodičům povinnost poskytovat mu výživné. V tomto případě jde o žalobu na plnění (výživné) s tím, že pravomocný rozsudek o této žalobě v sobě zahrnuje řešení otázky existence práva a povinnosti (vyživovacího závazku). Žalobou na plnění se zahajuje také řízení, jehož předmětem je snížení nebo zvýšení výživného. Domáhá-li se však rodič, aby soud rozhodl o tom, že zletilému dítěte již právo na poskytování výživného nenáleží (tedy, že právo zletilého dítěte na výživné relativně zaniklo pro jeho schopnost samo se živit, nebo pro rozpor dalšího poskytování výživného s dobrými mravy), jde o určovací žalobu, neboť v takovém případě není předmětem řízení plnění (výživné), ale pouze existence vyživovacího závazku.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval správně, když při stanovení náhrady nákladů řízení vycházel z toho, že předmětem řízení o zrušení vyživovací povinnost je určení, zda tu je právní vztah nebo právo. Ohledně tvrzení žalované o rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeném v jeho usnesení ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3514/13 a usnesení ze dne 11. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 1199/14, se dovolací soud ztotožnil s námitkou žalobce o tom, že v těchto rozhodnutích Ústavní soud ústavní stížnost odmítl proto, že nepřipustil meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, nikoliv proto, že by se ztotožnil s právním názorem obecných soudů o aplikaci ustanovení §8 odst. 2 advokátního tarifu v řízení o zrušení vyživovací povinnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení přesto není správné.
Odvolací soud měl při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení žalované, která měla ve věci plný úspěch a která proto má – jak vyplývá z ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 o. s. ř. - vůči žalobci právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva, které jí vznikly v řízení u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, přihlédnout k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení §6 a následujících vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (srov. §151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena, měl odvolací soud za této situace určit pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem; tomu odpovídá sazba ve výši 15.000,- Kč jak pro řízení u soudu prvního stupně, tak pro řízení odvolací. Kromě takto stanovené odměny za zastupování advokátem spočívají náklady žalované v řízení u soudu prvního stupně ve 12 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), v náhradě za promeškaný čas v rozsahu 32 půlhodin po 100,- Kč (srov. §14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v odvolacím řízení ve 3 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč. Náhrada za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) k nákladům žalované nepatří, neboť zástupkyně žalované JUDr. Naděžda Pašková v rozporu s ustanovením §14a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. neprokázala, že je plátcem daně z přidané hodnoty.
Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 21.800,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.900,- Kč [§243d písm. b) o. s. ř.].
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokátka Mgr. Markéta Vítová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 168,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu