ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.4915.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 4915/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně Š. H. , zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti žalovanému Odborovému svazu pracovníků obchodu se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Senovážné náměstí č. 978/23, IČO 60166762, zastoupenému JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Senovážné náměstí č. 978/23, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 45/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2015 č. j. 23 Co 164/2015-207, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Moravce, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2015 č. j. 23 Co 164/2015-207 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce vymezení důvodu výpovědi ve výpovědi z pracovního poměru srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001 a v nich uvedený právní názor, že výpovědní důvod musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný výpovědní důvod uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit; k otázce výkladu právního úkonu, kterým je i výpověď z pracovního poměru, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 742/2012, z jejichž odůvodnění vyplývá, že výklad právního úkonu, a tedy i výpovědi z pracovního poměru, může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, že vůle jednajícího, případně okolnosti, za kterých byl úkon učiněn, se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen nejsou-li v rozporu s jazykovým projevem, a že pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu, ani nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil; k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce právní názory, uvedené například v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, který byl uveřejněn v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo – ve vztahu k současnému zákoníku práce – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl publikován pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013; k povinnosti zaměstnavatele písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006 sp. zn. 21 Cdo 3140/2005 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3693/2012; k požadavkům pro řádný výkon sjednané práce ve smyslu ustanovení §52 písm. f) zákoníku práce srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4059/2007 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3641/2012, z nichž vyplývá, že tyto požadavky se podle druhu vykonávané práce mohou dotýkat kupř. zvláštních odborných znalostí, morálních kvalit zaměstnance či jeho řídících a organizačních schopností, popřípadě mohou spočívat v dosažení určitého vzdělání, stupně kvalifikace nebo určitých dovedností (nesplňování požadavků pro řádný výkon práce vedoucí územního pracoviště odborového svazu, kterou žalobkyně vykonávala, tedy nemohlo spočívat v „nevhodném“ způsobu jednání žalobkyně se zástupci zaměstnavatelů členů žalovaného, spatřovaném žalovaným v „konfrontačním způsobu vyjednávání“, a tykání „mladším a mladým spoluzaměstnancům“)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li dovolatel nesprávnost skutkových zjištění soudů, že neuspokojivé pracovní výsledky, jež byly důvodem výzvy k jejich odstranění ze dne 27. 8. 2010, žalobkyně v dané lhůtě odstranila, že tuto část své pracovní náplně plnila a že v porovnání s ostatními územními pracovišti žalovaného dosahovala v letech 2010 a 2011 obdobných výsledků, uplatnil tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu