ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.4956.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 4956/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. R. , zastoupeného Mgr. Bogdanem Hajdukem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Havlíčkova č. 190/12, proti žalovanému R. C. , zastoupenému Mgr. Petrem Letovancem, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Míru č. 551, o 264.556,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 119 EC 76/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2015 č.j. 16 Co 53/2015-359, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 14.2.2011 u Okresního soudu ve Frýdku - Místku domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 264.556,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně od 6.10.2010 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný byl jeho zaměstnancem na základě pracovní smlouvy ze dne 27.4.2009 "na pozici" řidič nákladního vozidla a že žalovaný používal pro výkon své práce nákladní automobil značky Mercedes-Atego 970.02, s nímž dne 17.5.2010 vjel na silnici v úseku mezi Č. a K. (L.), ačkoliv byla v tomto místě z důvodu povodní uzavřena. Vozidlo se po vjetí na zatopenou silnici potopilo a vznikla na něm škoda ve výši 264.556,- Kč, která "sestává z následujících částek: poměrné náklady na povinné ručení ve výši 3.202,- Kč, havarijní pojištění ve výši 1.913,50 Kč, poměrné náklady na leasingové splátky ve výši 47.542,20 Kč, náklady za odtah vozidla ve výši 693,- Kč, ujeté km 588,- Kč, náklady na opravu vozidla ve výši 208.052,- Kč (bez DPH), náklady na jízdu náhradním vozidlem RZ: 5T8 9712 ve výši 2.565,- Kč". Žalobce tvrdil, že žalovaný, který škodu odmítl nahradit, svým jednáním porušil úmyslně povinnost chránit majetek žalobce ve smyslu ustanovení §249 odst. 1 zákoníku práce, a že proto žalobci náleží plná náhrada škody podle ustanovení §250 odst. 1 zákoníku práce.
Žalovaný namítal, že žalobce není oprávněn požadovat náhradu škody, neboť není vlastníkem ani leasingovým nájemcem poškozeného vozidla. Žalovaný skutečně jel spolu s D. V. s nákladním vozidlem zn. Mercedes - Atego 815, RZ 5T8 0431, dne 17.5. 2010 "na trase z T. do P., přičemž v obci K. (L.) projel vodou stojící na vozovce, v důsledku čehož se u vozidla zastavil motor". Žalovaný odmítá tvrzení žalobce, že silnice mezi Č. a K. nebyla dne 17.5.2010 průjezdná, neboť "nebyla jako uzavřená označena". Vozidlo bylo již před událostí ze dne 17.5.2010 poškozeno; když se žalovaný dne 18.5.2010 se synem žalobce F. R. pokusili zjistit příčinu zastavení motoru, zvedli kabinu a vytáhli víko vzduchového filtru, zjistili, že pod ním je "proražena díra konzoly vzduchového filtru", a tuto příčinu zastavení motoru potvrdili i zástupci servisní firmy AB AUTOBOSS s.r.o.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 28.3.2012 č.j. 119 EC 76/2011-75 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 58.320,- Kč k rukám advokáta Mgr. Karla Kadlece. Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobce není oprávněn požadovat náhradu škody z poškození vozidla, když je k tomu oprávněn pouze vlastník vozidla, kterým je společnost Autoleasing, a.s., a že na žalobce nemohla být aktivní legitimace přenesena ani dohodou ze dne 11.10.2010 o úhradě škody mezi leasingovým nájemcem UPG, s.r.o. a žalobcem jako leasingového podnájemcem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18.12.2012 č.j. 16 Co 255/2012-103 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že škoda, za kterou zaměstnanec odpovídá svému zaměstnavateli, nemusí být způsobena "bezprostředně" na jeho věcech, ale že může spočívat také v tom, že zaměstnavatel má "povinnost nahradit škodu tomu, komu ji zaviněně způsobil zaměstnanec". Žalobce tvrdil, že mu škoda vznikla tím, že nahradil škodu, kterou jinému způsobil žalovaný zaviněným porušením právní povinnosti, a je proto oprávněn tuto škodu po žalovaném vymáhat.
Okresní soud ve Frýdku - Místku poté rozsudkem ze dne 12.12.2014 č.j. 119 EC 76/2011-322 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 49.604,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% z částky 49.604,- Kč od 6. 10. 2010 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení dalších 214.952,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% z částky 214.952,- Kč od 6.10.2010 do zaplacení a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu ve Frýdku - Místku" na náhradě nákladů řízení 2.343,- Kč, že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu ve Frýdku - Místku" na náhradě nákladů řízení 541,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 100.033,- Kč k rukám advokáta Mgr. Karla Kadlece. Dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá žalobci za vzniklou škodu podle ustanovení §250 odst. 1 zákoníku práce, neboť porušil právní povinnost tím, že vjel na zaplavenou silnici, když hladina vody dosahovala výšky nejméně jednoho metru a když věděl, že je silnice uzavřena, neboť "bez důležitého důvodu spoléhal na to, že zaplavenou silnici projede". Škodu žalovaný způsobil z nedbalosti; žalobce ani po poučení soudem ve smyslu ustanovení §118a občanského soudního řádu nepředložil "žádné relevantní důkazy, jimiž by prokázal úmysl žalovaného způsobit škodu". Žalovaný je povinen nahradit škodu do výše čtyřapůlnásobku svého průměrného měsíčního výdělku před porušením povinností; protože průměrný výdělek žalovaného činil ke dni 1.4.2010 11.023,- Kč měsíčně, je povinen zaplatit žalobci celkem 49.604,- Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.5.2015 č.j. 16 Co 53/2015-359 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 214.952,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně od 6.10.2010 do zaplacení; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku na náhradě nákladů před soudem prvního stupně 2.883,54 Kč a žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 209.855,- Kč k rukám advokáta Mgr. Bogdana Hajduka. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalovaný odpovídá žalobci za škodu podle ustanovení §250 zákoníku práce, oproti soudu prvního stupně však dovodil, že žalovaný škodu způsobil v nepřímém úmyslu a že je proto povinen nahradit žalobci podle ustanovení §257 odst. 2 věty druhé zákoníku práce škodu v plné výši. Podle odvolacího soudu totiž žalovaný "věděl o tom, že může škodu způsobit, a pro případ, že jí způsobí, s tím byl srozuměn, neboť při svém protiprávním jednání nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by mohla vzniku škody zabránit, resp. se spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku jeho jednání zamezit (tj. spoléhal jen na náhodu)". Z provedeného dokazování vyplynulo, že "předmětná komunikace II/67 přes část obce K. (L.)" byla v době vzniku škody jako nesjízdná Policií ČR uzavřena z důvodu povodní; svědci F. R. a D. S. potvrdili, že komunikace byla označena značkou zákaz vjezdu. Z výpovědi svědka D. S., o jehož věrohodnosti neměl odvolací soud pochybnosti, a z fotodokumentace z místa samého vyplynulo, že "cca za 1 hodinu až 1,5 hodiny po vzniku škody byla komunikace zatopena minimálně do výše jednoho metru". Ze svědecké výpovědi D. J. o tom, že od vzniku škody do příjezdu D. S. úsekem neprojíždělo jiné vozidlo, odvolací soud usoudil, že žalovaný musel předtím, než vjel na komunikaci vidět "zatopený" osobní automobil, což vyvrací tvrzení žalovaného, že "komunikace byla průjezdná, že před ním i za ním projíždělo stejným úsekem několik dalších automobilů a že se tedy mohl důvodně domnívat (spoléhat), že se mu podaří daným úsekem úspěšně projet". Žalovanému jako řidiči musela být navíc známa obecně známá skutečnost, že "běžná" osobní a nákladní vozidla nejsou konstruována pro jízdu ve vodě. Pro posouzení věci není významné, že předmětné vozidlo bylo ještě před škodní událostí poškozeno proražením konzoly vzduchového filtru, neboť škoda by vznikla, i kdyby vozidlo nebylo předtím poškozeno; znaleckým dokazováním bylo zjištěno, že, i kdyby bylo vozidlo bez závady, nemohlo by bezpečně projet po vozovce zaplavené vodou od cca 30 až 40 cm, neboť "nejníže položený díl sacího traktu vozidla se nachází ve výšce 31 cm nad vozovkou".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Odmítá názor odvolacího soudu o tom, že by škodu způsobil v nepřímém úmyslu, a dovozuje, že u něj šlo jen o vědomou nedbalost. Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem ve složce vědění (jednající věděl, že škodu může způsobit), ale liší se ve složce volní, neboť u nepřímého úmyslu je jednající srozuměn se vznikem škody, kdežto u vědomé nedbalosti jednající bez přiměřených důvodů spoléhá na to, že škodu nezpůsobí. Při rozlišování vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nezabránily škodě, které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu mohly být reálně způsobilé. V projednávané věci je nutno posoudit okolnosti, které měly vliv na rozhodování žalovaného, jež předcházelo vzniklé škodě. Srozumění žalovaného se vznikem škody dovodil odvolací soud ze skutečnosti, že žalobce určil žalovanému jinou cestovní trasu, a z toho, že dotčená komunikace byla uzavřena, avšak, i kdyby byly tyto skutečnosti pravdivé, nesvědčí o tom, že žalovaný věděl o důvodu uzavření silnice. Nepřímý úmysl žalovaného byl dále dovozen z toho, že silnicí v době vzniku škody neprojíždělo žádné jiné vozidlo; to však nebylo soudem prvního stupně vůbec zjištěno, neboť jde o negativní skutečnost, kterou nelze "sdělením ŘSD, Magistrátu města Karviné, fotodokumentací či svědeckými výpověďmi" prokázat. Skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že sloup vody na silnici dosahoval v okamžiku, kdy se jí žalovaný snažil projet, jednoho metru, z dokazování neplyne. Z fotodokumentace není zřejmé, kdy byla pořízena, není z ní patrno, zda byla silnice zachycena v okamžiku, kdy se jí žalovaný snažil projet a především je z ní zjevně patrno, že sloup vody dosahoval podstatně menší výšky než jednoho metru. Žalovaný poukazuje na to, že odvolací soud označil za nevěrohodného svědka J., protože mělo jít o bratrance žalovaného (což žalovaný popírá), ačkoliv tento svědek byl jako jediný přítomen na místě vzniku škody. Naproti tomu za věrohodnou považoval odvolací soud výpověď svědka S., ačkoliv vzniku škody nebyl přítomen a jeho výpověď stojí osamocena, a svědka F. R., ačkoliv jde o zaměstnance a blízkého příbuzného žalobce. Z uvedeného podle žalovaného vyplývá, že v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že žalovaný jednal v nepřímém úmyslu. Odvolací soud nevzal v potaz skutečnost, že mechanici, kteří opravovali vozidlo po škodné události, konstatovali závadu na sacím traktu vozidla spočívající v rozbití konzole vzduchového filtru. Svědek N. vypověděl, že, kdyby konzole nebyla rozbitá, teoreticky by se voda do spalovací části motoru nedostala. Ze znaleckého posudku znalce Jaromíra Vlčka vyplynulo, že, kdyby byl sací trakt jako celek v pořádku, nemohla by voda do motoru vniknout jinak než přes sací hrdlo pro vstup vzduchu, které se nachází ve výšce 113 cm. Z důvodu proražení konzole vzduchového filtru nešlo vniknutí vody zabránit už při průjezdu vodou ve výšce okolo 30 cm. Žalovaný o závadě na vozidle nevěděl, ani se neměl důvod domnívat, že má vozidlo závadu na sacím traktu motoru, a proto nebyl srozuměn s tím, že svým jednáním nevyhnutelně způsobí škodu. Kdyby vozidlo nemělo závadu na sacím traktu motoru, ke škodě by nedošlo, proto bylo důvodné přesvědčení žalovaného o tom, že ke škodě dojít nemůže. Žalovaný tedy spoléhal na okolnosti, které byly zcela reálně způsobilé škodě zabránit. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že "se odvolání zamítá", eventuálně, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Dovolání pokládá za nepřípustné, neboť žalovaný "polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů a rozporuje provedené hodnocení důkazů, aniž by uvedl, v čem nesouhlasí s právním posouzením věci". Posouzení zavinění je v daném případě otázkou skutkovou, kterou dovolací soud není oprávněn přezkoumávat, navíc jde o otázku odvislou od konkrétních skutkových okolností, což vylučuje formulování zobecnitelného pravidla pro další případy. V řízení bylo prokázáno, že sloupec vody dosahoval na komunikaci jednoho metru a že vozidlo není konstruováno pro průjezd vodou (kromě běžných kaluží); žalovaný tedy nemůže uspět s tvrzením, že vozidlo se "utopilo" z důvodu díry v konzole vzduchového filtru. Žalovaný měl v den vzniku škody určenou jinou trasu, kterou nerespektoval, a proto musí "nést odpovědnost v plné míře".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo významné vyřešení právní otázky, zda se žalovaný dopustil zaviněného porušení pracovních povinností při plnění pracovních úkolů formou nepřímého úmyslu nebo ve vědomé nedbalosti. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že žalobce měl v leasingovém podnájmu od společnosti UPG, s.r.o. vozidlo Mercedes Atego 970.02, které žalovaný používal k výkonu práce řidiče. Žalovaný měl dne 17.5.2010 provést přepravu zboží do W. po trase přes polskou Ch., při jízdě však určenou trasu "nerespektoval" a jel po silnici č. II/67 přes část obce K. (L.); silnice byla v tomto úseku "v důsledku povodní" uzavřena a označena dopravní značkou zákaz vjezdu. Žalovaný přesto na uzavřenou silnici vjel a došlo k nasátí vody do válce motoru, k mechanickému poškození vozidla, k prasknutí ojnice motoru a proražení bloku motoru. Žalobce byl povinen na základě podnájemní smlouvy zaplatit vzniklou škodu leasingovému nájemci společnosti UPG, s.r.o.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, kdy došlo ke škodě - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2010 (dále jen "zák. práce").
Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§250 odst.1 zák. práce); zavinění zaměstnance je povinen prokázat zaměstnavatel (srov. §250 odst.3 zák. práce). Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu; toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek (srov. §257 odst.2 zák. práce).
Předpokladem pro vznik obecné odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení §250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení §250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2014 sp. zn. 21 Cdo 2830/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2014 sp. zn. 21 Cdo 1174/2013).
Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou, kterou je zaměstnanec, jenž odpovídá za škodu podle ustanovení §250 zák. práce, povinen nahradit zaměstnavateli (§257 odst. 1 zák. práce), je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele. Ušlým ziskem, jehož náhradu může zaměstnavatel po zaměstnanci kromě náhrady skutečné škody požadovat v případě škody způsobené úmyslně (§257 odst. 3 zák. práce), je majetková újma spočívající v tom, že u poškozeného zaměstnavatele nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné - nebýt škodné události - s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.1.2004 sp. zn. 21 Cdo 1852/2003).
O porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním jde tehdy, jedná-li zaměstnanec (v podobě konání nebo opomenutí) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rozporu s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisy, vnitřními předpisy, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Porušení pracovních povinností zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu buď je nebo není a který nastává bez ohledu na to, zda zaměstnanec ho chtěl způsobit nebo zda věděl, že může nastat.
Od porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním je třeba odlišovat zavinění, které vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání. Zavinění ve formě nepřímého úmyslu je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn. Na srozumění jednajícího se způsobením škody lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit škodnímu následku, který si představoval jako možný, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit. Zavinění ve formě vědomé nedbalosti je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nezabránily škodě (nešlo o "přiměřené" důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2004 sp. zn. 21 Cdo 1059/2003).
Protože zavinění je projevem psychického (vnitřního) vztahu zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání, nemůže být - stejně jako všechny projevy psychického (vnitřního) života lidí - samo o sobě předmětem dokazování. Způsobilým předmětem dokazování mohou být pouze skutečnosti (jevy) vnějšího světa; to platí rovněž o dokazování zavinění zaměstnance jakožto předpokladu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §250 zákoníku práce. Má-li tedy být v občanském soudním řízení prokázáno zavinění zaměstnance ve smyslu ustanovení §250 odst. 3 zákoníku práce, z uvedeného vyplývá, že se tak může stát jen nepřímo, a to prokázáním takových skutečností, jejichž prostřednictvím se psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání projevuje navenek, tedy - řečeno jinak - prokázáním skutečností, z nichž lze dovodit, zda zaměstnanec chtěl svým protiprávním jednáním způsobit škodu a zda věděl, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu, popřípadě zda o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Skutečnostmi, v nichž se projevuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání (škodě), jsou zejména okolnosti škodní události, tedy okolnosti, za nichž došlo k protiprávnímu jednání zaměstnance a ke škodě (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2015 sp. zn. 21 Cdo 4238/2014).
Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti zaměstnanec ví, že může způsobit škodlivý následek, avšak nechce ho způsobit, ani s jeho způsobením není srozuměn; naopak, spoléhá na to, že ho nezpůsobí. Při rozhraničování vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které zaměstnanec spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nezabránily škodlivému následku, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam, kde zaměstnanec spoléhá jen na "šťastnou" náhodu, nejedná ve vědomé nedbalosti, ale v nepřímém úmyslu. Na srozumění u nepřímého úmyslu lze usuzovat především z toho, že zaměstnanec nepočítal se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si zaměstnanec představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah nebo o zásah někoho jiného.
V posuzovaném případě plyne ze skutkových zjištění soudů, že žalovaný porušil své pracovní povinnosti tím, že dne 17.5.2010 vjel na úsek silnice, který byl "v důsledku povodní" uzavřen. V příčinné souvislosti s tímto jednáním žalovaného vznikla žalobci škoda spočívající ve zmenšení jeho majetku, neboť musel hradit náklady vynaložené na opravu vozidla a další s tím související náklady (na základě dohody o úhradě škody mezi žalobcem jako leasingovým podnájemcem a UPG, s.r.o. jako leasingovým nájemcem ze dne 11.10.2010). Porušení povinností při plnění pracovních úkolů nepochybně bylo žalovaným zaviněno, a proto odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že byly naplněny všechny předpoklady pro odpovědnost zaměstnance za škodu podle ustanovení §250 odst. 1 zák. práce.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný jednal ve formě nepřímého úmyslu, je však předčasný. Zjištěný skutkový stav totiž odvolacímu soudu neumožňoval přijmout závěr, že by žalovaný spoléhal toliko na "šťastnou" náhodu a pro případ, že nastane škodná událost, by s tím byl srozuměn. Odvolací soud náležitě nezohlednil skutečnost, že, nebýt proražení konzole vzduchového filtru v sacím traktu vozidla, nemohla by voda do motoru vozidla vniknout jinak, než přes sací hrdlo pro vstup vzduchu, které se - jak se podává ze znaleckého posudku - nachází ve výšce 113 cm. Žalovaný, který nevěděl o této závadě, tedy mohl mít dostatečný důvod, který by - v jiné situaci a za jiných podmínek - mohl být reálně způsobilý škodě zabránit, i když v posuzovaném případě nemohl zabránit vzniku škody na vozidle.
Pro závěr o formě zavinění je v posuzovaném případě významné rovněž zjištění, jaké výšky dosahovala hladina vody v okamžiku, kdy žalovaný vjel na zatopenou silnici. To, že žalovaný byl srozuměn se vznikem škody, by žalobce musel doložit takovými důkazními prostředky, na základě kterých by bylo zjištěno, že hladina vody dosahovala v okamžiku, kdy se žalovaný rozhodoval, zda na silnici vjede, takové výšky, u níž je řidiči nákladního vozidla se znalostmi a zkušenostmi žalovaného zcela zřejmé, že jí nemůže projet a že pokus o projetí nutně způsobí poškození vozidla. Tato skutečnost však v řízení nebyla zjištěna; nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že ze svědecké výpovědi D. S. a ze žalobcem předložené fotodokumentace vyplývá, že hladina vody na silnici v době, kdy na ní vjel žalovaný, dosahovala výrazně výš než žalovaným tvrzených 30 cm, neboť svědek S. dorazil na místo 1 až 1,5 hodiny po vzniku škody a z fotodokumentace není zřejmé, kdy byla pořízena. Z těchto důkazních prostředků, stejně jako ze skutečnosti, že žalovaný věděl, že je silnice uzavřena a že úsekem neprojížděla jiná vozidla, a předtím, než žalovaný vjel na silnici viděl "utopené" osobní vozidlo, jednoznačně vyplývá pouze to, že žalovaný musel vědět, že svým jednáním (vjetím nákladním vozidlem na zatopenou silnici) může způsobit škodu, nikoliv také závěr, že by byl se vznikem škody srozuměn (a že tedy v podstatě spoléhal jen na náhodu). Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani poznatek ze znaleckého posudku o tom, že vozidlo nemůže bezpečně projet vodou, jejíž hladina je cca 30 až 40 cm nad vozovkou, neboť nebylo zjištěno, že by žalovaný věděl, že na rozdíl od jiných typů nákladních vozidel je u vozidla značky Mercedes Atego 815 8T sací trakt (vzduchový filtr motoru) umístěn nízko (spodní hrana nejníže položeného dílu ve výšce 31 cm) a že předmětné nákladní vozidlo má poškozené těleso vzduchového filtru.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu