ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1041.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1041/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. R. K. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Štefánikova 75/48, proti žalované H. R. , zastoupené JUDr. Simonou Bílou Srníkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 – Bubenči, Vítězné nám. 829/10, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 82/2009, o dovolání obou účastníků řízení proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2014, č. j. 13 Co 510/2013-286, takto:
Dovolání obou účastníků řízení se odmítají.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2013, č. j. 16 C 82/2009-195, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1 345 500 Kč s 26 % úrokem z prodlení z této částky ročně od 20. 11. 1997 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. června 2014, č. j. 13 Co 510/2013-286, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Považuje je za přípustné podle §237 o. s. ř. Žalobce nesouhlasí s výkladem dohody o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 28. 11. 1994 (dále jen „předmětná dohoda“). Zdůrazňuje, že předmět tohoto řízení se odlišuje od řízení o určení vlastnictví vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 7/2008, v němž byl již obsah předmětné dohody vyložen. Domnívá se, že správný výklad předmětné dohody je takový, že dohoda vypořádává pouze finanční částky na účtech žalované ke dni uzavření předmětné dohody, tato dohoda však nedopadá na finanční prostředky, které na tyto účty byly připsány později. V této souvislosti upozorňuje na gramatický a logický výklad, které uvedenou vůli účastníků jasně dokládají. Opačný výklad vede k absurdním důsledkům, když by v bezpodílovém spoluvlastnictví byly toliko prostředky na účtech žalobce, a to jen za situace, že by se nejednalo o jeho výlučné prostředky. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, a aby žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.
Žalovaná s dovoláním žalobce nesouhlasí. Poukazuje na účelovost tvrzení žalobce, uplatňuje výhrady vůči výkladu předmětné dohody učiněnému žalobcem, naopak výklad dovozený nalézacími soudy je správný a souladný s výkladem provedeným v řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 7/2008. Jelikož k výkladu předmětné dohody se vyjádřil i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3541/2009, není dovolání v této otázce přípustné. S ohledem na uvedené navrhuje dovolání žalobce odmítnout.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání také žalovaná, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce byl již v řízení před soudem prvního stupně řádně poučen o povinnosti tvrdit a prokázat původ peněžních prostředků včetně následku neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního a ke splnění jeho povinnosti mu byla uložena dodatečná lhůta 30 dnů. Žalobce nedokázal svá tvrzení v poskytnuté lhůtě konkretizovat, nepředložil relevantní důkazy. Soud prvního stupně tak dostál své poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř., naopak žalovaný povinnost tvrzení a důkazní nesplnil. Odvolací soud nesprávně vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, čímž prolomil již nastalé následky spojené s neunesením břemene tvrzení a důkazního, prolomil nastalou koncentraci řízení, a dal tak neúspěšnému žalobci druhou šanci svá tvrzení a důkazy doplnit; tím nepřípustně zasáhl do principu právní jistoty a legitimního očekávání žalované, porušil zásadu rovnosti stran a svým rozhodnutím podpořil protahování řízení. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně a přizná žalované náhradu nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření s dovoláním žalované nesouhlasí. Žalovaná řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
Dovolání nejsou přípustná.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě dovolání žalobce není přípustné z toho důvodu, že v dovolání nevymezil žádnou otázku hmotného či procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Obsahem dovolání je polemika s výkladem předmětné dohody učiněné odvolacím soudem. Touto polemikou ovšem dovolatel ve skutečnosti nebrojí proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu (obsahu vůle smluvních stran), který není dovolací soud oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Z judikatury dovolacího soudu se totiž podává, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 (uveřejněný pod č. C 812 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Přípustné není ani dovolání žalované, která namítá, že mělo být odvolacím soudem rozhodnuto věcně a nikoliv věc vrácena soudu prvního stupně s tím, že není namístě žalobce znovu poučovat podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a že dochází k prolomení nastalé koncentrace řízení. Tím ovšem vystihuje vadu řízení, které se měl podle jejího názoru dopustit odvolací soud, aniž by s tvrzenou vadou řízení vymezila otázku přípustnosti dovolání, a proto tvrzenými vadami by se mohl dovolací soud zabývat až tehdy, když by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil s výkladem předmětné dohody učiněným soudem prvního stupně o tom, že finanční prostředky na účtech žalované jsou v jejím výlučném vlastnictví, a proto i kupní cena za nemovitosti hrazená z účtu žalované byla zaplacena z jejích výlučných prostředků. Neztotožnil se však s právním závěrem soudu prvního stupně, že není podstatné, odkud konkrétně a z jakých účtů byly předmětné finanční prostředky na běžný účet žalované vloženy, neboť finanční prostředky se staly výlučným vlastnictvím žalované až okamžikem připsání na účet vedený na její jméno. Do tohoto okamžiku mohly mít různý právní režim; aby se mohlo jednat o investici ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalované, musely by tyto prostředky být ve společném jmění účastníků. Soud prvního stupně veden svým nesprávným názorem se touto otázkou nezabýval. Vzhledem k tomu odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně s poukazem na §219a odst. 2 o. s. ř. zrušil s tím, že je třeba poučit účastníka řízení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a že je třeba vést další dokazování, které přesahuje rámec odvolacího řízení.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud shledal dva důvody pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, jednak absenci poučení, jednak potřebu provést další dokazování, které přesahuje rámec odvolacího řízení. Dovolatelka přitom napadla jen jeden ze dvou důvodů rozhodných pro posouzení postupu odvolacího soudu, konkrétně vytýkala odvolacímu soudu, že žalobce již byl poučen o nutnosti tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti podle §118a o. s. ř., nijak ovšem nezpochybnila závěr odvolacího soudu, že je potřeba provést další dokazování, které přesahuje rámec odvolacího řízení. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a k vrácení věci k dalšímu projednání, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v §237 o. s. ř.
Nadto je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně neprovedl některé z navržených důkazů, které navrhl žalobce k prokázání svých tvrzení, neboť je považoval za nadbytečné. Z rozdílného právního závěru odvolacího soudu naopak vyplývá, že důkazy mající sloužit k prokázání toho, že finanční prostředky převedené na účet žalované byly ve společném jmění účastníků, mohou hrát rozhodující roli pro posouzení závěru, zda byla učiněna investice z prostředků tvořících společné jmění manželů do výlučného vlastnictví žalované. Jestliže by přitom mělo jít o dokazování většího rozsahu ohledně tvrzení, která doposud s ohledem na právní názor soudu prvního stupně nebyla prokazována, je na úvaze odvolacího soudu, zdali je ještě namístě provést dokazování v rámci odvolacího řízení, či je naopak vhodné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení podle §219a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud přitom neshledal, že by úvaha odvolacího soudu měla být v posuzovaném případě jakkoliv nepřiměřená.
Stran námitky existence poučení je třeba uvést, že poučení učiněné při jednání 27. 2. 2013 bylo poskytnuto za účelem tvrzení a prokázání, jak byla zaplacena kupní cena. V řízení nicméně vyšlo následně najevo, že kupní cena byla uhrazena z účtu žalované, tudíž s ohledem na obsah předmětné dohody se jednalo o výlučné prostředky žalované. Odvolací soud ovšem uvedl, že rozhodnou pro existenci investice je i otázka, odkud konkrétně byly prostředky na účet žalované vloženy. Ohledně této skutečnosti nicméně nebyl žalobce doposud řádně poučen o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout k jejich prokázání patřičné důkazy podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a proto je přiléhavý závěr odvolacího soudu o potřebě takového poučení. Jeho absence z důvodu odlišného právního názoru odvolacího soudu je přitom vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu bylo z tohoto důvodu zcela namístě rozhodnutí soudu prvního stupně ve shodě s §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4478/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Stran námitky porušení koncentrace řízení není pak Nejvyššímu soudu zřejmé, k porušení jakého druhu koncentrace řízení mělo podle dovolatelky dojít. Měla-li dovolatelka snad na mysli koncentraci řízení podle §118b o. s. ř., zde je třeba zdůraznit, že doposud nedošlo k poučení účastníků řízení o koncentraci řízení, a proto účinky koncentrace nemohly doposud nastat [k poučovací povinnosti viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 (uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání obou účastníků řízení přípustnými, dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé není dosud skončeno [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu