ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2447.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2447/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně MUDr. O. H. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, proti žalovanému Mgr. P. K., Ph.D. , zastoupenému JUDr. Milanem Šellem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 123/18, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 28/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 15 Co 347/2014-370, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 24 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Milana Šelleho, advokáta se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 123/18.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, č. j. 55 C 28/2007-327, zamítl návrh, aby soud zrušil spoluvlastnictví účastníků k rodinnému domu (dále jen „předmětný dům“) na pozemku parc. č. 2541/47, zapsanému na LV č. 4300 pro obec B., k. ú. K., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 15 Co 347/2014-370, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly doposud dovolacím soudem řešeny, nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že není spoluvlastnicí předmětného domu, byť tak byla evidována v katastru nemovitostí. Soudy se nijak nevypořádaly s jejími námitkami, že žalovaným předložená smlouva o dílo byla podepsána až dodatečně po zahájení řízení. Klade přitom podle ní doposud nevyřešenou otázku, zdali soud může zamítnout žalobu, aniž by prejudiciálně posoudil okolnosti uzavření smlouvy, termín uzavření smlouvy a její platnost. Dovolacím soudem nebyly dále vyřešeny otázky, zdali může jeden ze spoluvlastníků platně uzavřít smlouvu o dílo na rodinný dům, když smlouvě předchází ústně uzavřená dohoda o společné výstavbě a spoluvlastnictví domu, zdali smlouva nebyla uzavřena v zastoupení druhého spoluvlastníka a zdali nedošlo následným faktickým jednáním obou spoluvlastníků konkludentním či ústním způsobem k řádnému uzavření dohody účastníků o společné výstavbě. Odvolací soud se odklonil od judikatury dovolacího soudu ohledně vzniku vlastnického práva ke stavbě zřízené více osobami. V této souvislosti popisuje, jak se výstavba předmětného domu měla uskutečnit, přičemž poukazuje na důkazy prokazující její tvrzení. Odvolací soud se jejími námitkami vyvracejícími závěry soudu prvního stupně o nedůvěryhodnosti tvrzení předvolaných svědků nezabýval. Žalobkyně se domnívá, že úvahy soudů o tom, že spoluvlastnictví nevzniklo, jsou zjevně nepřiměřené. Odvolací soud se nijak nevypořádal s jejími odvolacími námitkami a také pochybil, pokud po poučení nedoplnil dokazování o žalobkyní navržené důkazy. Otázku procesního práva spatřuje v tom, zda může soud odmítnout provedení účastníkem navrženého důkazu a dospět k závěru o neunesení důkazního břemene v případě, že až do provedení tohoto důkazu není zřejmé, zda je tento důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, když uvádí, že ve věci bylo rozhodnuto po právu. Rozporuje jednotlivá tvrzení žalobkyně, která nijak neprokázala. Žalobkyni a žalovanému spoluvlastnictví nikdy nevzniklo. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož ke vzniku spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k předmětnému domu mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení okolností rozhodných pro vznik podílového spoluvlastnictví podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně v dovolání široce rozporuje provedené dokazování. Podle jejího názoru měl být skutkový stav zjištěn odlišně.
Námitky dovolatelky směřující do zjištěného skutkového stavu přípustnost dovolání založit nemohou, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a dovolací soud je skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy nižších stupňů vázán. Dovolací soud tedy nemohl nijak přezkoumávat závěry soudů obou stupňů o tom, zda účastníci uzavřeli – byť konkludentně – dohodu o výstavbě, jaké byly okolnosti uzavření smlouvy o dílo, zdali nebyla uzavřena toliko naoko apod.
Žalobkyně dále spatřovala přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud prejudiciálně neposoudil okolnosti uzavření smlouvy, termín uzavření smlouvy a její platnost.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud setrvale vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010 (vše dostupné na www.nsoud.cz )]. Pokud tedy žalobkyně svou námitku neuplatnila v odvolacím řízení, nemůže rozhodnutí odvolacího soudu spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestli s ní přichází žalobkyně až v dovolání [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011 (dostupné na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nerespektoval judikaturu dovolacího soudu v otázce vzniku podílového spoluvlastnictví k nově vytvořené věci.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Z judikatury dovolacího soudu se podává, že pro posouzení, zda ke stavbě vzniklo výlučné vlastnictví či podílové spoluvlastnictví vícero osob, hraje důležitou roli otázka, jestli byla stavba postavena svépomocně nebo jestli byla postavena na základě smlouvy o dílo. Pokud byla stavba postavena svépomocně, nabývá vlastnictví k nově zhotovené stavbě ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník ve smyslu občanského práva). Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely výslovnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 2, str. 47)].
Jinak je tomu ovšem v případě, kdy je stavba postavena na základě smlouvy o dílo. V tomto případě je vlastníkem zhotovované stavby objednatel, a to od počátku výstavby. Je-li objednatelů více, stávají se spoluvlastníky stavby, nebylo-li ujednáno něco jiného. Uzavření smlouvy o zhotovení věci na zakázku více objednateli totiž v sobě zahrnuje i dohodu o nabytí spoluvlastnictví ke zhotovované věci, nebylo-li, byť i konkludentně, ujednáno něco jiného [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 349/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 102), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 628/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1266/2016 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz ); ke správnosti uvedených závěrů se přihlásil Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. II. ÚS 3157/10 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) ].
Dovolací soud podotýká, že pro určení vlastnictví ke stavbě postavené dodavatelským způsobem (na základě smlouvy o dílo) v daném případě přitom nehraje vliv ta skutečnost, že by se vícero osob dříve dohodlo na společné výstavbě; soudy totiž dospěly k závěru, že nebyla prokázána (byť i ústní) dohoda o založení „podílového spoluvlastnictví ke stavbě předmětného domu“, že žalobkyně ani nebyla stavebníkem předmětného domu, neboť nebylo prokázáno, že by se podílela na stavbě vlastní prací, dodáváním materiálu, finančních prostředků, nebo že by se účastníci dohodli na společném užívání domu. Tyto skutkové závěry pak není dovolací soud oprávněn přezkoumávat a musí z nich v dané věci vycházet.
Z judikatury dovolacího soudu se dále podává, že poté, co se stavba stala věcí v právním slova smyslu, nelze již uzavřít dohodu o založení podílového spoluvlastnictví ke stavbě, neboť objednatel se již stal vlastníkem rozestavěné stavby [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 5071/2009 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2013, č. 1, str. 19a), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 111/92 (uveřejněný pod č. 44/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Další osoba se může stát podílovým spoluvlastníkem k takovéto stavbě pouze tehdy, nabude-li spoluvlastnický podíl jiným zákonem předvídaným způsobem (například na základě převodu spoluvlastnického podílu či na základě dědění). Přistoupení ke kolaudačnímu řízení, jakož i následné kolaudační rozhodnutí však k nabytí spoluvlastnického podílu nevedou, byť by na základě kolaudačního rozhodnutí došlo k zápisu stavby do katastru nemovitostí. Uvedené okolnosti mohou být významné při hodnocení dokazování z toho hlediska, zda žalobkyně byla také stavebníkem předmětného domu nebo zda došlo k uzavření dohody o vzniku podílového spoluvlastnictví, ale samy o sobě nepředstavují způsob nabytí spoluvlastnického podílu poté, kdy předmětný dům jako věc v právním smyslu vznikl.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů učinily skutkové zjištění, že předmětný dům nevznikl svépomocně, nýbrž byl postaven na základě smlouvy o dílo, přičemž jeho objednatelem byl toliko žalovaný. Z toho dovodily, že s ohledem na obsah smlouvy o dílo se vlastníkem předmětného domu stal žalovaný; přitom zdůraznily, že žalobkyně neprokázala existenci jí tvrzené dohody o výstavbě. Jelikož žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětnému domu originárně výstavbou, mohla žalobkyně nabýt vlastnictví k předmětné nemovitosti pouze derivativně způsoby uvedenými v §132 obč. zák. K nabytí vlastnického práva pak podle závěrů soudů bez dalšího nepostačuje, že žalobkyně přistoupila do kolaudačního řízení jako „spolustavebník“ a byla následně zapsána jako spoluvlastník do katastru nemovitostí.
Dovolací soud přezkoumal soulad právních závěrů soudů obou stupňů s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu a dospěl k závěru, že závěry soudů obou stupňů v dovolacím přezkumu obstojí. Rozhodnutí jsou totiž zcela správně založena na tom, že při výstavbě předmětného domu na zakázku je rozhodující uzavřená smlouva o dílo a ujednání v ní obsažená a že po vzniku stavby coby samostatné věci v právním slova smyslu nemohlo k uzavření dohody o výstavbě dojít. Namítá-li dovolatelka, že došlo k uzavření dohody o výstavbě před výstavbou samotnou, pak pomíjí, že taková skutková zjištění soudy obou stupňů neučinily.
Dovolatelka dále namítá, že dovolacím soudem nebyly vyřešeny otázky, zda může být jedním ze spoluvlastníků platně uzavřena smlouva o dílo na rodinný dům, když této smlouvě předchází ústně uzavřená dohoda o společné výstavbě a o spoluvlastnictví k předmětnému domu, jestli smlouva nebyla uzavřena v zastoupení druhého spoluvlastníka a nedošlo-li následným faktickým jednáním obou spoluvlastníků konkludentním či ústním způsobem k řádnému uzavření dohody účastníků o společné výstavbě.
Tyto otázky přípustnost dovolání založit nemohou, neboť se vztahují ke skutkovému stavu odlišnému od toho, který zjistily soudy obou stupňů. Jestliže dovolatelka dovozuje oproti závěrům soudů odlišné právní závěry vycházející z odlišných skutkových zjištění, která soudy neučinily, ač podle jejího názoru měly, ve skutečnosti nerozporuje právní otázky, které odvolací soud řešil a které by mohl dovolací soud přezkoumat, ale nepřípustně požaduje přezkum skutkového stavu věci, resp. jiné hodnocení provedeného dokazování. Skutková zjištění ani samotné hodnocení dokazování však nejsou okolnostmi, které by umožnily dovolací přezkum, neboť jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání pak samy o sobě nemohou založit ani námitky vad řízení, jichž se měly soudy dopustit v průběhu dokazování, protože k vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout až tehdy, když by shledal u daných položek z jiného důvodu dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Ostatně námitky žalobkyně nejsou ani důvodné, neboť odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu nijak neodchýlil.
Konkrétně dovolací soud se neztotožňuje s výhradou žalobkyně, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami obsaženými v odvolání. Naopak odvolací soud reagoval konkrétním a adekvátním způsobem na jednotlivé odvolací námitky dovolatelky a své rozhodnutí řádným a s judikaturou souladným způsobem odůvodnil [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněný pod č. C 9 820 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck)], a proto ani v tomto ohledu není odvolacímu soudu čeho vytknout.
Stejně tak se dovolací soud neztotožňuje s námitkou, že odvolací soud pochybil, pokud žalobkyni opětovně vyzval k poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a následně nezopakoval navržený výslech žalobkyně a její matky. Odvolací soud v dané věci danou výzvu totiž zjevně učinil za tím účelem, aby dovolatelka předložila jiné než doposud navržené důkazy; takové však učiněny nebyly. Dovolací soud k uvedenému podotýká, že i kdyby shledal v tomto ohledu pochybení odvolacího soudu, nemohlo by to mít vliv na správnost rozhodnutí v dané věci. Jak již zdůraznil dovolací soud výše, předmětný dům byl postaven dodavatelským způsobem, přičemž v takovém případě se vlastníkem stavby stává objednatel, případně osoba ve smlouvě jako vlastník uvedená, což ani v jednom případě nebyla žalobkyně.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. prosince 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu