ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2589.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2589/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka, a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) RNDr. P. S. , a b) M. S., obou zastoupených JUDr. Miloslavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, proti žalovanému J. A. , zastoupenému JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Goethova 5, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 249/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, č. j. 19 Co 489/2009-388, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení každému částku 24 195 Kč k rukám jejich zástupce JUDr. Miloslava Rychtáře.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2009, č. j. 9 C 249/2005-170, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2010, č. j. 9 C 249/2005-260, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu na pozemku parc. č. 2734 a k pozemku parc. č. 2734 v katastrální území V. Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, kterému zároveň uložil povinnost zaplatit na vypořádání spoluvlastnického podílu žalobci a) částku 16 948 606,60 Kč a žalobci b) částku 4 237 151,60 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 19 Co 489/2009-217, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 8. 2010, č. j. 19 Co 489/2009-268, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců, a to žalobci a) v rozsahu ideálních 5/6 a žalobci b) v rozsahu ideální 1/6. Žalobci a) uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu částku 4 237 151,- Kč.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky (dále již jen „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2012, č. j. 22 Cdo 3021/2010-280, rozsudek odvolacího soudu ve znění opravného usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V odůvodnění zdůraznil, že nezbytnou podmínkou přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je jeho schopnost zaplatit ostatním spoluvlastníkům náhradu za jejich spoluvlastnický podíl, a že tuto schopnost musí spoluvlastník v řízení prokázat. Poukázal přitom na ustálenou judikaturu dovolacího a Ústavního soudu a uvedl, že těmto požadavkům odvolací soud nedostál, neboť příslib hypotečního úvěru předložený žalobcem b), navíc vystavený s platností končící před vydáním napadeného rozsudku, nelze bez dalšího považovat za důkaz, který prokazuje schopnost zaplatit náhradu za vypořádací podíl a schopnost jednoho či druhého žalobce zaplatit náhradu neplyne bez dalšího ani z prohlášení Ing. J. K., CSc. Žalovaný naopak prokázal solventnost složením peněz do notářské úschovy. Jestliže odvolací soud, odlišně od soudu prvního stupně, z uvedených listin učinil závěr o schopnosti žalobců [žalobce a)] zaplatit náhradu za spoluvlastnický podíl, je jeho hodnocení důkazů zjevně nepřiměřené, a jeho skutkové zjištění tudíž nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud rovněž pochybil v tom, že do úvahy o přikázání věci jasně nezahrnul otázku schopnosti žalobců investovat do – dle zjištění soudu prvního stupně potřebných – oprav domu. Nevzal v úvahu ani zjištění soudu prvního stupně, že původní žalovaný v podstatě neměl žádnou možnost podílet se na rozhodování o nemovitosti po řadu let a z nemovitosti mu neplynuly žádné finanční prostředky, a dále dostatečně nezkoumal, kdo se zasloužil o nabytí nemovitostí v restituci.
Městský soud v Praze následně po doplnění dokazování znaleckým posudkem rozsudkem ze dne 5. 2. 2014, č. j. 19 Co 489/2009-388, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem potvrdil (výrok I.). Ve výroku o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětné nemovitosti přikázal do spoluvlastnictví žalobců, a to žalobci a) v rozsahu 5/6 celku a žalobci b) v rozsahu 1/6 celku (výrok II.) a žalobci a) uložil povinnost zaplatit na vypořádání spoluvlastnického podílu žalovanému částku 4 079 117,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. – VI.).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí s aplikací zákona č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník účinný od 1. ledna 2014 – dále jen „o. z.“) a tvrdí, že výklad přechodného ustanovení §3028 odst. 2 o. z., ve vztahu k zákazu retroaktivity, představuje dosud nevyřešenou právní otázku. Odvolacímu soudu dále vytýká, že dokazování doplnil pouze tím, že aktualizoval znalecký posudek o ceně nemovitosti, aniž by však učinil nějaká skutková zjištění ve smyslu doporučení dovolacího soudu v jeho zrušujícím rozsudku. Bez opory v důkazech provedených soudem prvního stupně pak odvolací soud dospěl k naprosto odlišnému skutkovému zjištění nežli soud prvního stupně a dovolací soud. Navrhl, aby „dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2014, č. j. 19 Co 489/2009-388 změnil tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. března 2009, č. j. 9 C 249/2005-170 potvrdí s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku na vypořádací podíl do 30 dnů ode dne výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí zástavního věřitele Hypoteční banky, a. s. váznoucího na budově, vše v k. ú. V. pro částku 4.600.000,- Kč s příslušenstvím a 3.500.000,- Kč s příslušenstvím nebo zástavnímu věřiteli Hypoteční bance, a. s. s tím, že plněním zástavnímu věřiteli v tomto rozsahu zaniká nárok žalobců.“
Žalobci navrhují, aby bylo dovolání zamítnuto.
Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V dané věci odvolací soud, s přihlédnutím ke konstitutivnímu charakteru rozsudku a ke znění přechodného ustanovení §3028 odst. 2 o. z., dospěl k závěru, že je třeba věc posoudit podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014. Dovolatel se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí a tvrdí, že výklad přechodného ustanovení §3028 odst. 2 o. z., ve vztahu k zákazu retroaktivity, představuje dosud nevyřešenou právní otázku.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 o. z., tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Rozhodnutí o vypořádání podílového spoluvlastnictví je konstitutivním rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení, proto je pro něho rozhodující nejen skutkový, ale i právní stav v době vyhlášení rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, uveřejněný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, oba dostupné na www.nsoud.cz) .
Pokud tedy odvolací soud uvedl, že při vypořádání podílového spoluvlastnictví již bude po 1. lednu 2014 postupováno podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je jeho rozhodnutí v souladu s citovaným ustanovením §3028 odst. 1, 2 o. z. i s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolání pak není přípustné ani ve vztahu k dalším námitkám, z nichž je patrný nesouhlas se způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví odvolacím soudem, a v nichž dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k odlišným skutkovým a právním závěrům, aniž by zopakoval dokazování nebo provedl nové důkazy, a to zejména ve vztahu k otázce solventnosti žalobců a jejich schopnosti investovat do nutných oprav nemovitostí, k otázce řádné péče o nemovitost, vztahu účastníků k nemovitosti a jejich zásluze na získání nemovitosti v restituci, a dále k otázce účelného využití nemovitosti a zájmu o zachování nemovitosti k původnímu účelu, tj. bytového domu. Většina námitek je přitom shodná s těmi, které uplatnil již v předchozím dovolání.
V původním řízení dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu především z toho důvodu, že nebyla dostatečně prokázána schopnost jednoho či druhého žalobce zaplatit náhradu za spoluvlastnický podíl žalovanému. Tuto schopnost nyní žalobce a) již prokázal, a to tím, že od něj částka 4 237 151,- Kč byla na základě původně pravomocného rozsudku odvolacího soudu exekučně žalovaným vymožena.
Dovolací soud dále odvolacímu soudu vytýkal, že do své úvahy jasně nezahrnul otázku schopnosti žalobců investovat do nutných oprav domu. V novém rozhodnutí se touto otázkou odvolací soud již zabýval a zjistil ze znaleckého posudku a výslechu znalce Ing. Voráčka, že na domě probíhají postupně stavební úpravy a že žalobci jsou schopni se o opravy domu nadále postarat, když jim za tímto účelem byly poskytnuty dva hypoteční úvěry v celkové výši 8,1 mil. Kč.
Dále dovolací soud v původním řízení odvolacímu soudu vytýkal, že při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků přiměřeně nezohlednil, že původní žalovaný v podstatě neměl žádnou možnost podílet se na rozhodování o nemovitosti po řadu let, z nemovitosti neměl žádné finanční prostředky, a že se nezabýval otázkou, kdo se zasloužil o nabytí nemovitostí v restituci.
V dané věci odvolací soud v odůvodnění uvedl, že není pochyb o tom, že žalovaný, který dosud vlastní 1/6 předmětných nemovitostí, disponuje dostatečnými finančními prostředky nejen k vyplacení spoluvlastnických podílů žalobců, ale i k případným opravám a investicím do domu. Stejně tak mu, resp. jeho otci, nelze upřít podíl na vyřízení restituce tohoto rodinného majetku v roce 1991. Z řízení nevyplynulo v tomto směru nic jiného, než že se obě strany snažily zajistit listiny potřebné k restituci jejich majetku, což se jim podařilo a majetek jim byl skutečně bez soudního sporu, na základě dohody vydán. Bytová potřeba žalovaného je uspokojena v Plzni, kde má i rozsáhlé podnikatelské aktivity. Žalovaný se nepodílel na správě nemovitosti a jejich opravách a neměl do domu přístup. Vztahy mezi spoluvlastníky jsou dlouhodobě velmi špatné, nejsou schopni se domluvit prakticky na ničem ohledně domu. Pokud žalovaný poukázal na snahu žalobce a) dům prodat, tu odvolací soud nehodnotil jako průkaznou. Žalobce a) projevil zájem o ocenění nemovitosti a možnou nabídku na odkoupení domu za situace, kdy kulminovaly rozpory mezi ním a otcem žalovaného, konkrétní jednání o prodeji však již nepokračovala. Žalobci vlastní 4/6 a 1/6 předmětných nemovitostí, žalobce a) v domě bydlí celý život, a to spolu s manželkou a syny. V současné době jsou již synové V. a M. dospělí a dvě bytové jednotky v domě užívají pro svoji potřebu. Syn M. je spoluvlastníkem 1/6 nemovitostí a v domě nebydlí. Žalobce a) nemovitosti také dlouhá léta spravuje, opravuje a udržuje, byť dosud ne zcela dostatečně. To, že je dům rekonstruován a modernizován, dokládá znalecký posudek ze dne 18. 4. 2013 i výpověď znalce ing. Voráčka. Žalobce a) je nadále schopen se o opravy domu postarat, když mu za tímto účelem [i žalobci b)] byly poskytnuty dva hypoteční úvěry na celkem 8,1 mil. Kč dne 9. prosince 2010 a 1. srpna 2012. Žalobce a) prokázal i schopnost vyplatit žalovanému jeho spoluvlastnický podíl. Částka 4 237 151,- Kč totiž byla na základě původně pravomocného rozsudku odvolacího soudu exekučně vymožena žalovaným z účtu tohoto žalobce dne 15. června 2010. Uvedené finanční prostředky si žalovaný ponechal. Souhrn relevantních skutečností tedy svědčí ve prospěch žalobců, resp. především žalobce a), jehož osobní a citový vztah k domu je nepopiratelný. Je třeba vzít v úvahu i finanční vázanost obou žalobců na dům (dva hypoteční úvěry na opravy domu zajištěné zástavním právem). Naproti tomu citovému vztahu žalovaného k domu lze těžko uvěřit, když v domě 14 let nebydlí, žije a podniká v Plzni. S přihlédnutím ke všem uvedeným okolnostem proto dospěl odvolací soud k závěru, že jsou to žalobci, jimž svědčí všechna relevantní kritéria pro to, aby se po zrušení podílového spoluvlastnictví stali spoluvlastníky předmětných nemovitostí v rozsahu navrhovaných 5/6 a 1/6 celku.
Jak bylo již výše uvedeno, od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (včetně řízení zahájených před tímto datem) řídí občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb.
Dovolací soud v této souvislosti připomíná svůj opakovaně vyslovený názor, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. (nyní §1142 a násl. o. z.), nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (nyní viz §2 a násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 4465, a řadu dalších rozhodnutí). Uvedené platí v zásadě i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.; soud musí i nadále přihlížet k účelnému využití společné věci a k výši podílů spoluvlastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015). Použití kritéria účelnosti využití nemovitosti nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1078/2009).
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud zohlednil při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků všechny podstatné okolnosti, včetně těch, které původně opomenul. Jestliže dospěl k závěru, že jsou to žalobci, jimž svědčí všechna relevantní kritéria pro to, aby se po zrušení podílového spoluvlastnictví stali spoluvlastníky předmětných nemovitostí, jedná se o hodnotící úvahu odvolacího soudu, která nevykazuje zjevnou nepřiměřenost.
Ve vztahu k uplatněným námitkám, že odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav nebo že dospěl k odlišným skutkovým a právním závěrům, aniž by zopakoval dokazování nebo provedl nové důkazy, dovolatel nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, dovolací soud navíc připomíná, že skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Ze stejného důvodu pak nemůže uspět ani nesouhlas dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Z obsahu jeho námitek lze shrnout, že podstata dovolání ve vztahu k náhradě nákladů řízení spočívá ve vyjádření nesouhlasu s aplikací §142 odst. 2 o. s. ř. (odvolací soud rozhodl o tom, že každý z účastníků si ponese náklady řízení ze svého) a v tvrzení dovolatele, že „jsou zde okolnosti odůvodňující rozhodnutí soudu ve smyslu ust. §143 o. s. ř.“, což však k přípustnosti, natož k vyhovění, dovolání zcela zjevně nepostačuje [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3028/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 4205/2013 (obě uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) ].
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. května 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu