ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2683.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2683/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. J. Č. , zastoupeného JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 23, proti žalovaným 1) R. S. a 2) V. S. , oběma zastoupeným JUDr. Robertem Jehne, advokátem se sídlem v Praze, Školská 32/694, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 93/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014, č. j. 69 Co 455/2009-188, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2009, č. j. 25 C 93/2006-111, zamítl žalobu na určení, „že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 462/4 o výměře 376 m2 – trvalý travní porost a parc. č. 462/5 o výměře 117 m2 – zastavěná plocha, vyznačených na geometrickém plánu Ing. Petra Vyskočila ze dne 27. 2. 2008 č. 5/2008, zapsaných na listu vlastnictví č. 1242 a č. 1512 pro obec P., katastrální území Ř., vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha“ (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů státu (výrok II. a III.).
V řízení bylo prokázáno, „že právní předchůdci žalovaných drželi předmětné pozemky jako součást většího souboru pozemků (dle znalce ve výměře 1 715 m 2 ) po dlouhou dobu. Právní předchůdkyně žalobce se o tyto pozemky začala zajímat až po vypracování geometrického plánu z roku 1997, prakticky až v roce 2001. U právních předchůdců žalovaných soud naopak zkoumal, zda splňují zákonné podmínky pro oprávněnou držbu věci a v kladném případě, zda taková držba trvala po zákonem stanovenou dobu. Lze dovodit, že v roce 1947 mohli manželé F. a F. M. nabýt dojmu, že zakoupili od A. P. (právní předchůdkyně žalobce) část sporných pozemků, a to přesto, že není prokázáno, že by tehdejší trhová smlouva obsahovala všechny náležitosti (a že by tudíž byla platným právním úkonem). Od 50. let minulého století byly potom předmětné pozemky součástí většího oploceného pozemku a stále užívány manželi M. V roce 1960 byly převedeny na J. a J. M., aniž by se rozsah oplocení nějak změnil. K žádné změně nedošlo ani při prodeji manželům L., k němuž došlo v roce 1993 (od těch v roce 2000 koupili předmětné nemovitosti žalovaní.“ Právě z uvedené dlouhodobé držby a neměnného oplocení pozemků dovodil dobrou víru právních předchůdců žalovaných.
Městský soudu v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. 1. 2010, č. j. 69 Co 455/2009-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dostatečně zjistit skutkový stav věci, proto z něj vycházel i soud odvolací. Provedl rozsáhlý výklad stavu dobré víry i na základě putativního titulu. Vzal za prokázané, že nerušená dobrá víra držitelů trvala i ke dni 1. 1. 1992 „a vzhledem k tomu, že k tomuto dni byl vedle způsobilého předmětu držby, způsobilého subjektu držby a oprávněné držby splněn i předpoklad nepřetržitého trvání desetileté vydržecí doby“ uzavřel, že J. M. a I. B. jako právní předchůdci žalovaných k tomuto dni nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobce usnesením ze dne 22. 8. 2012, č. j. 22 Cdo 2197/2010-153 odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Soud dovolací shledal, že dovolání není přípustné. Nadto nepovažoval úvahy nalézacích soudů za zjevně nepřiměřené, a proto dovolání odmítl jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12 konstatoval, že rozsudkem odvolacího soudu a usnesením dovolacího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a uvedená rozhodnutí zrušil, když závěry nalézacích soudů neshledal správnými.
Ústavní soud uvedl, že ve své judikatuře dovodil porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jelikož obecné soudy nebraly dostatečně v úvahu judikaturou dovozená kritéria (zákonná kritéria v materiálním smyslu), a proto se dopustily libovůle. Podle Ústavního soudu nalézací soudy nedostatečně posoudily kritérium (ne)zájmu právní předchůdkyně žalobce v období po roce 1989, dále přílišnou důvěru při nabývání od osob blízkých jako další kritérium, dlouhodobost užívání oplocených pozemků tvořících jeden celek, kritérium rozdílu (či poměru) výměry koupeného a skutečně drženého pozemku a konečně to, zda právním předchůdcům žalovaných manželům M. bylo zřejmé, že kupní smlouva z 10. července 1946 je neplatná, protože neobsahuje všechny náležitosti řádné kupní smlouvy, proto je neplatná i smlouva z roku 1960 a tudíž manželé M. nemohli být v dobré víře, jelikož se se smlouvou z roku 1946 měli náležitě seznámit.
Městský soud v Praze se na podkladě zrušujícího nálezu Ústavního soudu znovu zabýval uplatněnými kritérii, vycházeje přitom z obecných východisek pro vydržení, která popsal již ve svém původním rozsudku ze dne 20. 1. 2010, č. j. 69 Co 455/2009-132. Přezkoumal tedy odvoláním žalobce napadený rozsudek soudu prvního stupně a rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, č. j. 69 Co 455/2009-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho úvahy o dobré víře žalovaných považuje za zjevně nepřiměřené, tudíž přezkoumatelné dovolacím soudem. Nesouhlasí se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/2012, ve vztahu k dobré víře žalovaných (jejich právních předchůdců). Má za to, že nedostatečně akceptoval závěry Ústavního soudu zde vyjádřené a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V projednávané věci dovolatel nesouhlasí se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/2012 ve vztahu k dobré víře žalovaných (jejich právních předchůdců) a považuje jeho úvahy za zjevně nepřiměřené. Dovolací soud přezkoumal právní posouzení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že odvolací soud dostál všem požadavkům Ústavního soudu na řádné odůvodnění.
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Uvedl, že „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud nesprávně hodnotil kritérium (ne)zájmu vlastníka o vlastnictví. Tvrdí, že ve světle nálezu Ústavního soudu sice podrobně rozvedl a vzal v úvahu existenci nedemokratického totalitního režimu, nepodložil však konkrétní argumentací, v čem spočívalo pasivní chování právní předchůdkyně žalobce po roce 1989, tedy již v režimu demokratickém.
Dovolací soud má za to, že s namítanou okolností se odvolací soud vypořádal a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Odvolací soud vzal za prokázané, že oprávněnost držby právních předchůdců žalovaných zpochybnila až žalobcova matka, a to v roce 2001 poté, co si nechala zaměřit v roce 1997 své pozemky. Žalobce o tom, že by jeho právní předchůdci zpochybňovali oprávněnost držby právních předchůdců žalovaných od roku 1948, nic netvrdí a neposkytuje o takovém zpochybnění žádné poznatky. Nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou, když uzavírá, že: „I když se matka žalobce začala o vlastnictví pozemků zajímat až v roce 1997 a potažmo v roce 2001, to je až několik let po pádu totalitního režimu, nemění to nic na předchozím dlouholetém nerušeném trvání držby právních předchůdců žalovaných. Toto kritérium tak nezpochybňuje existenci dobré víry na straně právních předchůdců žalovaných minimálně od roku 1960.“ I kdyby se matka žalobce o předmětné vlastnictví pozemků začala zajímat kdykoliv od 1. 1. 1992, na již několikanásobném uplynutí vydržecí lhůty by tato skutečnost ničeho nezměnila. Dovolací soud má tedy za to, že soud odvolací dostál své povinnosti řádného odůvodnění, uložené nálezem Ústavního soudu.
Dále se dovolatel domnívá, že odvolací soud neodstranil výtky Ústavního soudu ohledně hodnocení kritéria nabytí od osob blízkých a nezabýval se dostatečně ani kontrapozicí úplatného a bezúplatného nabytí majetku.
Odvolací soud posoudil věc s ohledem na judikaturu obecných soudů, na kterou poukazoval Ústavní soud, konkrétně na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1835/2006, ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 739/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3930/2010. Ustálená judikatura obecně rozlišuje mezi nabytím úplatným mezi cizími osobami a bezúplatným mezi blízkými osobami, avšak žádný z těchto judikátů nerozlišuje mezi úplatným a bezúplatným nabytím mezi osobami blízkými, když předmět řízení v těchto věcech se netýká úplatného nabytí mezi osobami blízkými. Z hlediska běžné opatrnosti je jistě rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávaná cizí osobou a v případě, kdy ji získává od nejbližších osob z jejich déletrvající držby. Přitom skutečnost, zda se jedná o nabytí úplatné či bezúplatné nemá zásadní vliv na míru běžné opatrnosti, která při nabývání od osob blízkých nemusí dosahovat takové intenzity, jako při převodech mezi cizími osobami. Závěry výše zmíněné judikatury tak lze analogicky aplikovat i na případy úplatného nabytí mezi osobami blízkými a odvolací soud konstatuje: „V dané věci i při úplatném nabytí pozemků mezi osobami blízkými neměli nabyvatelé J. a J. M. v roce 1960 žádný důvod k větší opatrnosti ohledně rozsahu nabytého majetku, a to právě v souvislosti s tím, že převáděné pozemky byly nerušeně užívány po mnoho let prodávajícími (nebližšími příbuznými) jako jeden oplocený funkční celek a že kupní smlouva neuváděla výměru převáděných pozemků, které specifikovala toliko parcelními čísly a listem vlastnictví, na kterém jsou zapsány. Z obsahu spisu ani z tvrzení žalobce se nepodává žádný důvod, proč by manželé M. měli při převodu nemovitostí na základě kupní smlouvy z roku 1960 iniciativně zkoumat nabývací tituly svých právních předchůdců, či katastrální mapu.“
Právní posouzení odvolacího soudu je tedy věcně správné a souladné s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího, když lze závěry jeho ustálené judikatury o bezúplatném nabytí vlastnictví od osob blízkých jednoznačně aplikovat i na případ úplatného nabytí mezi osobami blízkými. Tuto úvahu odvolacího soudu dovolací soud neshledává zjevně nepřiměřenou.
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že se dostatečně nezabýval ani Ústavním soudem nastolenou otázkou, zda byl rozdíl mezi nabývanými a skutečně drženými pozemky natolik značný, že by to při běžné opatrnosti nabyvatelé museli vnímat.
Odvolací soud již v předchozím rozhodnutí považoval za podstatné, že předmětné pozemky byly dlouhodobě nerušeně užívány právními předchůdci žalovaných jako jeden oplocený funkční celek. V tomto stavu také byly předány pozemky podle smlouvy z roku 1960 manželům M. Sám Ústavní soud v této věci uzavřel, že: „Obecné soudy dále použily hledisko, podle kterého dobrou víru zvyšuje, pokud jsou příslušné pozemky dlouhodobě užívány jako oplocené, tvořící jeden funkční celek. Toto kritérium plyne z judikatury obecných soudů a Ústavní soud nemá, co by k tomu dodal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 22 Cdo 1733/2012).“
Předmětné podstatné kritérium, svědčící o dobré víře právních předchůdců žalovaných, nezpochybnil ani Ústavní soud.
Odvolací soud podrobně rozebral judikaturu obecných soudů, označenou soudem Ústavním a dospěl k závěru, že uvedená rozhodnutí se netýkají situace, kdy byly převáděny pozemky dlouhodobě nerušeně užívané jako oplocený funkční celek mezi osobami blízkými. „Přestože se právní předchůdci žalovaných chopili držby pozemků o větší rozloze, než byly koupené pozemky, byl jejich omyl omluvitelný. Právní předchůdci žalovaných J. a J. M. byli od roku 1960 objektivně v dobré víře, že jsou vlastníky mnoho let nerušeně užívaných oplocených pozemků, které tvoří funkční celek a které jim byly na základě kupní smlouvy z roku 1960 předány osobami blízkými tak, jak jimi byly předtím drženy a užívány. Na projednávanou věc je nejblíže použitelný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 496/2004, v němž je řešena skutkově obdobná situace, která je řešena i v projednávané věci, až na to, že v projednávané věci jde o úplatné nabytí pozemků od osob blízkých, kdežto v uvedeném judikátu jde o bezúplatné nabytí mezi blízkými osobami. Úplatné nabytí mezi blízkými osobami však žádný rozdíl od bezúplatného nabytí mezi blízkými osobami z hlediska předpokládané a vyžadované míry opatrnosti nabyvatelů nečiní. V projednávané věci pak nebylo zjištěno nic, co by při obvyklé míře opatrnosti, kterou bylo možno na manželích M. požadovat, mohlo vést k tomu, aby měli pochybnosti o skutečných právních vztazích a měli důvod zajímat se o parametry převáděných pozemků v situaci, kdy šlo o pozemky bezprostředně rodinou dlouhodobě nerušeně užívané jako jeden funkční celek a kdy nevyšly najevo žádné okolnosti zpochybňující vzájemnou důvěru mezi převodci a nabyvateli jakožto osobami blízkými.“
Dle názoru dovolacího soudu jsou závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, zcela aplikovatelné i na tento případ. Realitě praktického života neodpovídá, aby se obecně po nabyvatelích požadovala taková míra opatrnosti, že by byli nuceni se seznamovat s obsahem listin a plánů z katastru nemovitostí a tyto následně vyhodnocovat. Proto úvaha odvolacího soudu není zjevně nepřiměřená a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Odvolací soud rovněž podle dovolatele dostatečně nezkoumal okolnosti nabytí pozemku právními předchůdci žalovaných v roce 1946, jež mohly mít dopad na jejich dobrou víru, a neakceptoval názor Ústavního soudu, že lze klást k tíži manželům J. a J. M., pokud se při uzavírání kupní smlouvy v roce 1960 s kupní smlouvou z roku 1946 minimálně neseznámili.
I tímto kritériem se odvolací soud podrobně zabýval a uzavřel: „Realitě praktického života ale neodpovídá, že by se nabyvatelé měli s těmito listinami při jejich předání od předků také hned iniciativně blíže seznamovat a studovat je. Kupní smlouva z roku 1960 na smlouvu z 10. 7. 1946 ani neodkazovala, a proto ani z tohoto důvodu neodpovídalo realitě praktického života a potřebné míře opatrnosti, aby se J. a J. M. při převodu pozemků podle kupní smlouvy zvláště seznamovali s touto listinou.“ Sám Ústavní soud uvedl, že nabývací tituly jsou potomkům předávány k tomu, aby je použili a seznámili se s nimi právě v případě potřeby, nikoliv iniciativně při samotném převodu pozemku. Odvolací soud navíc uzavřel, že „není důležité, zda žalovaní měli kupní smlouvu z 10. 7. 1946 k dispozici, když jak již bylo (opakovaně) uvedeno, sami žalovaní podmínky vydržení naplnit nemohli“.
Úvaha odvolacího soudu o existenci objektivní dobré víry právních předchůdců žalovaných manželů M. není zjevně nepřiměřená už z toho důvodu, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že není objektivně zvláštního důvodu, aby nabývající blízké osoby zkoumaly nabývací tituly svých předchůdců či katastrální mapu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, nebo ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007).
Odvolací soud při svém uvážení respektoval judikaturu Nejvyššího soudu a zejména nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, který je pro odvolací soud závazný. Opětovně rozebral hlediska (kritéria) uplatněná Ústavním soudem, znovu je zvážil, posoudil dobrou víru žalovaných a jejich právních předchůdců. Na základě množství skutečností svědčících pro dobrou víru žalovaných (jejich právních předchůdců) potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Odvolací soud při svém uvážení současně respektoval judikaturu Nejvyššího soudu k otázce dobré víry při vydržení a jeho aplikace zásad v judikatuře obsažených na konkrétní zjištěné okolnosti zjevně nepřiměřená není.
V mnoha dovolatelem formulovaných otázkách žalobce podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění soudů nižších stupňů; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud nevypořádal se závěry znaleckého posudku Ing. Vyskočila ze dne 28. 2. 2007, že při obnově operátu evidence nemovitostí v roce 1964 byla celková rozloha zaměřených pozemků přibližně dvojnásobná proti rozloze, ve které manželé F. a F. M. pozemky ve 40. letech minulého století nabyli. Dovolatel v této souvislosti neformuluje žádnou otázku, kterou by v souvislosti s tímto závěrem znalce měl odvolací soud posoudit. Nadto tuto skutečnost dovolatel nenamítal v ústavní stížnosti před Ústavním soudem.
Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že odmítl vycházet z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ž. proti České republice ze dne 3. 10. 2013, č. 2000/09, odvolací soud dostatečně přesvědčivě odůvodnil, proč toto rozhodnutí není na daný případ přiléhavé. Navíc tuto skutečnost dovolatel nenamítal ani v ústavní stížnosti a Ústavní soud se případnou aplikací tohoto rozhodnutí na projednávanou věc nezabýval.
S odkazem na vše výše uvedené a vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu