ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.36.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 36/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. S. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113, proti žalované L. S. , o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 65/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 2015, č. j. 7 Co 404/2015-382, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2015, č. j. 7 Co 404/2015-421 takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 2015, č. j. 7 Co 404/2015-382, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2015, č. j. 7 Co 404/2015-421, se ve výroku pod bodem III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 21. 11. 2014, č. j. 2 C 65/2011-270, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2015, č. j. 2 C 65/2011-289, zrušil a vypořádal spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v rozsudku uvedeným; rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a uložil jim, aby nahradili náklady řízení státu (odstavec sedmý až devátý výroku).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba účastníci odvolání; žalobce napadl jen výroku o náhradě nákladů účastníků.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 7. 2015, č. j. 7 Co 404/2015-382, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2015, č. j. 7 Co 404/2015-421, mimo jiné uložil žalované, aby zaplatila žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 39 343 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů státu (výroky IV. a V.) a o znalečném (výrok VI.).
Odvolání žalobce považoval odvolací soud za důvodné. Žalobci náleží náhrada nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř., neboť byl úspěšný se žalobou na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k domu č. p. 428, a to včetně navrhovaného způsobu vypořádání. Ohledně návrhu žalované na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k lesním pozemkům shledal úspěch obou účastníků v zásadě stejný. Odvolací soud přihlédl také podle §146 odst. 2 o. s. ř. k tomu, že žalovaná částečným zpětvzetím odvolání zavinila částečné zastavení odvolacího řízení. Náklady řízení vznikly žalobci za zastoupení advokátem, představující odměnu a náhrady hotových výdajů podle §6 a §13 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Před soudem prvního stupně šlo o odměnu za 13 úkonů právní služby, přičemž odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 1 500 Kč stanovil odvolací soud sazbou podle §7 bodu 4 advokátního tarifu z tarifní hodnoty 10 000 Kč podle §9 odst. 1 advokátního tarifu, která se považuje za tarifní hodnotu, nelze-li hodnotu práva nebo věci vyjádřit v penězích nebo lze-li zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Uvedl, že při určení tarifní hodnoty nevycházel z §8 odst. 5 advokátního tarifu, podle kterého se ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vychází z ceny celé věci po odečtení ceny podle podílu klienta, směřuje-li návrh na podej věci. Zjištění hodnoty věci (uvedeného domu) je spojeno se značnými obtížemi, neboť jeho cena byla v průběhu řízení mezi účastníky sporná a také by se mohla vzhledem k pohybu cen na trhu s nemovitostmi měnit (podle §8 odst. 1 advokátního tarifu se hodnota stanoví podle ceny v době započetí úkonu). Přihlédl také k tomu, že při prodeji věci ve veřejné dražbě není tržní cena rozhodující skutečností. Celkem odvolací soud žalobci přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 27 400 Kč a za řízení před odvolacím soudem ve výši 11 943 Kč (dohromady 39 343 Kč).
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podává žalobce dovolání, a to výslovně pouze do výroku pod bodem III. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Důvodem podání dovolání je dovolatelem tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud nesprávně stanovil náhradu nákladů řízení – představovaných odměnou advokáta zastupujícího žalobce – když vyšel z tarifní hodnoty věci podle §9 odst. 1 advokátního tarifu, tedy z právního posouzení, že hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Závěr o nepoměrných obtížích se zjištěním ceny věci je popřením praxe dovolacího soudu, neboť běžné obtíže, které představuje zjištění ceny nemovitosti nelze považovat za obtíže nepoměrné. Kromě toho soud prvního stupně nařídil důkaz znaleckým posudkem, ze kterého cena nemovité věci jednoznačně vyplývá. Dovolatel argumentuje i nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 53/10 [správně zřejmě II. ÚS 538/10], který uvedl, že tarifní hodnotu je třeba zjišťovat ze skutečné ceny nemovitostí i v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci. Jestliže Ústavní soud dovodil, že ze skutečné hodnoty věci je třeba vyjít i v řízeních, ve kterých se hodnota věci běžně nezjišťuje, tím spíše platí, že musí soud vyjít z ceny nemovitosti v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Úvaha odvolacího soudu o značných obtížích se zjišťováním ceny je podle dovolatele projevem přepjatého formalismu, který je podle Ústavního soudu nepřípustný (k tomu odkazuje např. na nález ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 61/97). Při takto důsledném pojetí §8 odst. 1 advokátního tarifu, kdy by podle odvolacího soudu bylo nutné zkoumat tarifní hodnotu k okamžiku započetí každého úkonu, by nebylo možné nikdy vyjít ze skutečné ceny nemovitosti a ustanovení §8 odst. 5 advokátního tarifu by mohlo být zrušeno jako nadbytečné. Dovolatel navrhl zrušení výroku III. rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části a zjistil, že dovolání je důvodné.
Napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, jde-li o stanovení tarifní hodnoty věci podle advokátního tarifu. Dovolání je přípustné i s ohledem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., byť částka přiznaná napadeným výrokem nepřevyšuje 50 000 Kč. Dovolatel již v průběhu řízení před soudem prvního stupně uplatnil nárok na náhradu nákladů řízení ve výši výrazně převyšující 50 000 Kč. Ačkoli dovolatel přímo nevyčíslil svůj nárok, ze spisu se podává, že požadoval odměnu za úkon právní služby podle sazby stanovené §8 odst. 5 advokátního tarifu. Napadeným výrokem odvolacího soudu tak nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, nýbrž o peněžitém plnění ve výši uplatněné dovolatelem, tedy ve výši vycházející z ceny vypořádávané věci po odečtení ceny podílu dovolatele (§8 odst. 5 advokátního tarifu). V této souvislosti je třeba připomenout judikaturu Ústavního soudu, podle které přiznání náhrady nákladů řízení podle nesprávného ustanovení advokátního tarifu je způsobilé zasáhnout do základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 2886/07).
Ústavní soud považuje právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, za součást práva na spravedlivý proces (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 259/05, nebo nález ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000). Právo na přiznání náhrady nákladů řízení také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tím, že obecný soud náhradu nákladů ve výši stanovené v příslušné právní normě účastníku nepřizná, odepře mu tím právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 2811/08).
Odvolací soud správně neposuzoval úspěch žalobce ve věci žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k domu č. p. 428 pouze podle formálního výsledku sporu, nýbrž úvahu opřel zejména o skutečnost, že žalobci bylo zcela vyhověno v návrhu na způsob vypořádání spoluvlastnictví (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, publikované v časopise Soudní rozhledy 4/2016, str. 119). Samotné přiznání náhrady nákladů řízení dovolateli navíc není sporné.
Pro samotné posouzení dovolání je rozhodné, zda odvolací soud správně aplikoval §9 odst. 1 advokátního tarifu, který stanoví, že nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč.
Dovolací soud se k projednávané problematice již opakovaně vyjadřoval, byť zejména pro poměry sporů o určení vlastnického práva. Dospěl k závěru, že primárně je nutné vycházet z §8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu cena věci v době započetí úkonu právní služby. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích, nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je nezbytné za tarifní hodnotu věci považovat fixní tarifní hodnotu podle §9 advokátního tarifu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, publikované v časopise Soudní rozhledy 4/2016, str. 118).
Použití §9 odst. 1 advokátního tarifu je tak možné pouze tehdy, pokud nelze zjistit hodnotu věci, která je předmětem sporu, nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Je-li předmětem řízení nemovitá věc, je již z povahy také ocenitelná (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07), proto u nemovité věci nelze v zásadě hovořit o její neocenitelnosti. Aplikaci §9 odst. 1 advokátního tarifu ve sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci proto mohou odůvodnit výhradně nepoměrné obtíže spojené se zjišťováním ceny.
Hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi tehdy, jestliže např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, publikované v časopise Soudní rozhledy 4/2016, str. 118, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015).
V nyní projednávané věci soud prvního stupně nechal vypracovat znalecký posudek ke zjištění obvyklé ceny domu č. p. 428; posudek je součástí spisu. Dovolateli je tedy třeba přisvědčit, že spis obsahuje potenciálně relevantní podklad, týkající se hodnoty nemovité věci. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že by zjištění hodnoty nemovité věci bylo spojeno s nepoměrnými obtížemi – a zároveň se nijak nevypořádal s existencí znaleckého posudku – je jeho závěr ohledně tarifní hodnoty sporu předčasný, a tudíž nesprávný. Otázkou správnosti posudku se dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, nemůže zabývat.
V novém rozhodnutí ve věci se odvolací soud musí vypořádat s existencí znaleckého posudku, přičemž vezme v úvahu jak skutečnost, že předmětná nemovitá věc (rodinný dům) je zatížena zástavním právem, tak fakt, že pokud se na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů nachází stavba ve společném jmění manželů, je obecná cena takové stavby dotčena tím, že se nachází na pozemku, jenž nesdílí vlastnický režim stavby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1557/2013).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že nepoměrné obtíže nemohou být spojeny s požadavkem §8 odst. 1 advokátního tarifu, který stanoví, že za tarifní hodnotu se považuje cena věci v době započetí úkonu právní služby. Výklad, podle kterého by bylo nutné pro všech 13 úkonů právní služby opakovaně zjišťovat hodnotu věci k době započetí úkonu, nelze přijmout. Má-li být naplněn smysl §8 advokátního tarifu (odměna se zásadně odvíjí od hodnoty předmětu sporu), avšak zároveň má být brán ohled na zásadu hospodárnosti řízení, pak hodnotu nemovité věci je třeba znovu zpravidla posoudit, vyplývají-li z obsahu spisu či tvrzení účastníků skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na podstatnou změnu v její ceně. Jinak soud není povinen zjišťovat cenu nemovitosti pro každý úkon právní služby zvlášť.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu