ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3853.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3853/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce JUDr. J. V. , advokáta se sídlem v Praze, Zbraslavské náměstí 458, správce pozůstalosti původního žalobce Prof. MUDr. R. R., DrSc., zemřelého 11. 10. 2014, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o vydání věci, eventuálně o zaplacení 7 364 000 Kč a 39 300 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 337/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2016, č. j. 12 Co 429/2014-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 7. 2014, č. j. 10 C 337/2013-38, ve výroku I. zamítl žalobu na vydání přesně specifikovaných bankovek zajištěných v rámci trestního řízení, vedeného pod sp. zn. OKFK-268-96/TČ-2011-200231, při domovní prohlídce dne 15. 5. 2012 na adrese H., nebo eventuelně na zaplacení částek 7 364 000 Kč a 39 300 EUR. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. 2. 2016, č. j. 12 Co 429/2014-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že postup pro vrácení věci odňaté či vydané, stanovený trestním řádem, nemůže osoba, která věc vydala nebo které byla věc odňata, obcházet uplatněním nároku na vydání věci v občanském soudním řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Touto otázkou je „otázka civilní pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí reivindikační žaloby, jejímž předmětem je věc, která byla (při domovní prohlídce) odňata postupem dle §79 tr. ř. osobě odlišné od žalobce, a to jednak bez dalšího, jednak za situace, kdy (na straně orgánů činných v trestním řízení) existují pochybnosti o právu osoby uplatňující k zajištěným věcem (vlastnické) právo.“ Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání věci.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné, neboť žalobcem vymezená právní otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzované věci ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že v souvislosti s trestním řízením vedeném proti synovi původního žalobce došlo při domovní prohlídce konané v nemovitosti v H., která byla v době konání prohlídky ve spoluvlastnictví původního žalobce a jeho dvou synů, k zajištění peněžních prostředků, jejichž vydání se žalobce domáhá s tím, že se nejedná o finanční prostředky patřící obviněnému synovi, ale o finanční prostředky původního žalobce a pro účely probíhajícího trestního řízení nejsou nijak důležité.
Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.
Podle §78 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále již jen „tr. ř.“) kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, je povinen ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; je-li ji nutno pro účely trestního řízení zajistit, je povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat.
Podle §79 odst. 1 tr. ř. nebude-li věc důležitá pro trestní řízení na vyzvání vydána tím, kdo ji má u sebe, může mu být na příkaz předsedy senátu a v přípravném řízení na příkaz státního zástupce nebo policejního orgánu odňata. Policejní orgán potřebuje k vydání takového příkazu předchozí souhlas státního zástupce.
Podle §79 odst. 2 tr. ř. nevykoná-li orgán, který příkaz k odnětí vydal, odnětí věci sám, provede je na podkladě příkazu policejní orgán.
Podle §80 odst. 1 tr. ř. není-li věci, která byla podle §78 nebo §79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržena bude uložena do úschovy soudu. Na prodej se užije přiměřeně předpisu o soudním prodeji zabavených movitých věcí.
Podle §80 odst. 3 tr. ř. rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 činí předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Proti rozhodnutí o vrácení a vydání věci, jakož i o uložení do úschovy, je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
O tom, že ochrana vlastnického práva v režimu §126 odst. 1 obč. zák. spadala do pravomoci soudu, nepanovaly v soudní praxi žádné pochybnosti. Nejvyšší soud tento závěr výslovně formuloval např. v usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1337/2011, dostupném (stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu) na www.nsoud.cz .
Na nedostatek pravomoci soudu nelze usuzovat ani z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4944/2007, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod č. C 7155. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval závěr, podle kterého postup pro vrácení věci odňaté či vydané stanovený trestním řádem nemůže osoba, která věc vydala nebo které byla věc odňata, obcházet uplatněním nároku na vydání věci v občanském soudním řízení. Jestliže v odůvodnění tohoto rozhodnutí dovolací soud zmínil nedostatek pravomoci soudu ve směru, že „není v pravomoci soudu v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost vlastního postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního (rozsudek ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, uveřejněný v Souboru pod č. C 3188, rozsudek ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 57/2005, uveřejněný v Souboru pod č. C 3803)“, nelze z toho dovozovat nedostatek pravomoci soudu k projednání nároku žalobce. Vyjádřením absence pravomoci soudu totiž vystihl dovolací soud stav, kdy věc potřebná pro trestní řízení byla vydána či odňata a dotčená osoba se domáhá vrácení takové věci s poukazem na to, že nemělo dojít k jejímu odnětí či vydání. Jestliže přesto dotčená osoba požadavek na vydání věci uplatnila, soudy její nároky posuzovaly věcně a řízení o takové žalobě nezastavovaly pro nedostatek pravomoci, ale žaloby jako nedůvodné zamítaly (k tomu srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2237/2013, uveřejněné v Souboru pod č. C 12 868). V témže rozhodnutí pak dovolací soud vysvětlil, že pravomoc soudu k ochraně vlastnického práva podle občanského zákoníku k věci je dána i v případě věci odňaté orgány činnými v trestním řízení podle trestního řádu, o jejímž vrácení bylo rozhodnuto postupem podle §80 tr. ř.
Zákonný postup při vracení věcí odňatých orgány činnými v trestním řízení tedy nemůže osoba, která věc vydala nebo které byla věc odňata, obcházet uplatněním nároku na vydání věci v občanském soudním řízení, ve kterém by civilní soud přezkoumával zákonnost postupu v přípravném řízení (uplatnění nároku v řízení ve věcech občanskoprávních sice připouští §80 odst. 1 tr. ř., ale tam jde o případ, kdy není jasné, komu se má věc vrátit, zda tomu, kdo ji vydal či komu byla odňata, anebo třetí osobě, která si na ni činí nárok).
V dané věci zajistil orgán činný v trestním řízení finanční prostředky, na které žalobce uplatnil v průběhu probíhajícího trestního řízení nárok. Při pochybnostech o právu k věci nemůže a ani nesmí dojít k vydání věci, neboť soud je v takovém situací povinen věc uložit do úschovy. O uložení věci do soudní úschovy rozhodne předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán podle §185f o. s. ř., a učiní tak ve chvíli, kdy již finanční prostředky nebudou pro trestní řízení důležité. Ten, kdo si na ně činí nárok, se přitom upozorní, aby svůj nárok uplatnil v řízení ve věcech občanskoprávních. Po právní moci usnesení o uložení věci do úschovy pak postupuje soud v občanském soudním řízení o úschově této věci přiměřeně podle ustanovení §185d a §185e o.s.ř. (srov. též stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, roč. 2007).
Z výše uvedeného je zřejmé, že otázka vlastnictví finančních prostředků není za této situace pro posouzení věci právně významná, neboť vydání věci, v tomto případě finančních prostředků, zajištěných v průběhu trestního řízení (zde zabavených při domovní prohlídce), se lze domáhat pouze postupem podle §80 tr. ř. V posuzované věci orgány činné v trestním řízení dosud neučinily závěr, že zajištěných finančních prostředků již není pro řízení třeba a nerozhodly o jejich vrácení nebo o uložení do úschovy. V občanském soudním řízení proto dosud není možné posoudit oprávněnost nároku žalobce. Odvolací soud proto rozhodl správně a v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu, jestliže žalobu pro její nedůvodnost zamítl.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu