ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4286.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4286/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. L. B. , zastoupeného Mgr. Jakubem Zumanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 8, proti žalované Y. P., dříve B. , o zaplacení 85 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 258/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013, č. j. 58 Co 457/2013-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 10. 2013, č. j. 13 C 258/2009-127, nepřiznal žalobci osvobození od povinnosti hradit soudní poplatky (výrok I.) a současně mu neustanovil zástupce k ochraně jeho zájmů (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 11. 2013, č. j. 58 Co 457/2013-136, k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud z obsahu procesního spisu zjistil, že žalobce podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 2. 2011, č. j. 13 C 258/2009-71. Protože ani přes výzvu soudu prvního stupně nezaplatil soudní poplatek z odvolání ve výši 3 400 Kč, bylo odvolací řízení usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. 5. 2011, č. j. 13 C 258/2009-92, zastaveno; toto usnesení nabylo právní moci dne 11. 6. 2011. Usnesením ze dne 22. 9. 2011, č. j. 13 C 258/2009-96, uložil soud prvního stupně žalobci povinnost doplatit soudní poplatek z podané žaloby ve výši 2 400 Kč. O odvolání žalobce proti tomuto usnesení nebylo podle stavu vyplývajícího ze spisu v době vydání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu rozhodnuto.
Odvolací soud poukazem na skutečnost, že žalobce požádal o osvobození od placení soudního poplatku a o ustanovení zástupce z řad advokátů až poté, kdy řízení bylo pravomocně skončeno (žalobce tak učinil současně s odvoláním podaným proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 9. 2011, č. j. 13 C 258/2009-96), vysvětlil, že žádosti žalobce nebylo možné vyhovět, neboť se již nekoná řízení, v jehož rámci by bylo možné žalobce od soudního poplatku osvobodit a o ustanovení zástupce rozhodnout. Tento závěr odvolací soud opřel o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (ve skutečnosti se jedná o rozhodnutí Nejvyššího soudu) ze dne 5. 10. 2001, sp. zn. 11 Zp 24/99, jenž bylo publikováno pod číslem 18, ročník 2002, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a přípustnost dovolání vymezil obecným odkazem na hledisko nesouladu rozhodnutí odvolacího soudu při řešení otázky hmotného nebo procesního práva s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. Po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím a s odkazem na §4 odst. 1 písm. a), §9 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 6 věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, namítal, že soud prvního stupně nemohl rozhodnout o jeho povinnosti soudní poplatek ve výši 2 400 Kč doplatit poté, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení ve věci skončeno. Pokud tak učinil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále žalobce s odkazem na §138 odst. 1 a §30 odst. 1 o. s. ř. uvedl, že ve svých podáních ze dne 26. 10. 2011, 29. 11. 2011, 9. 1. 2012 a 30. 9. 2013 podrobně vylíčil skutečnosti a sdělil důvody, které osvědčují oprávněnost žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Přestože stejné předpoklady pro osvobození od soudních poplatků trvaly po dobu celého řízení, žalobce od soudních poplatků osvobozen nebyl (a nebyl mu ustanoven zástupce). Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání, jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 5. 10. 2009 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, se „při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, je způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., naplněno jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4, ročník 2014, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné. Dovolatel sice obsahově vymezil důvod přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu se odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího a současně označil dvě otázky procesního práva, jež měl odvolací soud odchylně řešit, nicméně dovolací soud má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Z úpravy předpokladů pro osvobození od soudních poplatků (§138 odst. 1 a 2 o. s. ř.), k němuž se dále váže možnost žádat o ustanovení zástupce (§30 o. s. ř.), vyplývá, že přiznání, popřípadě odejmutí, osvobození od soudních poplatků má význam toliko pro řízení, které není pravomocně skončeno. Pokud řízení probíhá, má účastník možnost uplatňovat procesní práva, která jsou na institut osvobození od soudních poplatků navázána, tedy kromě již zmíněné možnosti žádat o ustanovení zástupce, například navrhovat důkaz bez nutnosti složit zálohu na jeho provedení (§141 odst. 1 o. s. ř.) nebo být zproštěn procesní povinnosti, která by jej jinak tížila (povinnost k náhradě nákladů řízení státu podle §148 odst. 1 o. s. ř.). Tento závěr je implicitně dovoditelný z právní úpravy a je aprobován i rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 5. 10. 2001, sp. zn. 11 Zp 24/99 , uveřejněném pod číslem 18, ročník 2002, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v usnesení ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007 , uvedl, že přiznat osvobození od soudního poplatku za řízení lze jen k návrhu účastníka podanému nejpozději do doby pravomocného skončení řízení.
Jestliže byla v poměrech projednávané věci žádost o osvobození od soudních poplatků žalobcem podána po pravomocně skončeném řízení (poprvé v odvolání podaném u soudu prvního stupně dne 26.10.2011, přičemž rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 2. 2011, č. j. 13 C 258/2009-71, nabyl právní moci dne 11. 6. 2011), potom o ní nemohlo být nalézacím soudem kladně rozhodnuto, neboť není (neprobíhá) řízení, v němž by mohl žalobce procesní postavení účastníka osvobozeného od soudních poplatků využít. Na tom nic nemůže změnit skutečnost, že pro dovolací řízení, jež je svou povahou řízením o mimořádném opravném prostředku (po pravomocném skončení věci), byl žalobce od soudních poplatků osvobozen a rovněž mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že dovolatel neplatí soudní poplatek z dovolání tehdy, směřuje-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým mu (případě ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) nebylo přiznáno zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014). Pokud odvolací soud žalobce od soudních poplatků pro dovolací řízení osvobodil a soud prvního stupně mu ustanovil zástupce z řad advokátů, pak zcela vyhověl požadavku vyplývajícímu ze závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž by v situaci, kdy předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů, trvání na podmínce povinného zastoupení vedlo k popření cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval, a k popření vlastního smyslu dovolacího řízení, v němž má být závěr o tom, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá, zkoumán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 1997, pod číslem 97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3465/2013 ).
Lze proto uzavřít, že při řešení procesní otázky, zda lze účastníku řízení přiznat osvobození od soudních poplatků, popřípadě v závislosti na splnění předpokladů pro osvobození ustanovit mu i zástupce, k jeho návrhu (žádosti) podanému po pravomocně skončeném řízení, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
Dovoláním bylo dále nastoleno řešení procesní otázky, zda soud může rozhodnout o povinnosti účastníka řízení doplatit soudní poplatek až po pravomocném skončení řízení. Žalobce této možnosti oponuje s poukazem na to, že soudní poplatek za řízení byl ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o soudních poplatcích“) splatný podáním žaloby. Pokud by byl vyměřen v nesprávné výši, pak mohl soud o povinnosti soudní poplatek doplatit rozhodnout rozhodnutím o věci samé, popřípadě v doplňujícím rozhodnutí (§166 o. s. ř.).
Z obsahu procesního spisu se podává, že z žaloby o zaplacení 85 000 Kč žalobce zaplatil soudní poplatek v kolcích 1 000 Kč. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 2. 2011, č. j. 13 C 258/2009-71, který nabyl právní moci dne 11. 6. 2011. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 9. 2011, č. j. 13 C 258/2009-96, byla žalobci uložena povinnost doplatit soudní poplatek z podané žaloby ve výši 2 400 Kč. Usnesení soudu prvního stupně (o povinnosti doplatit soudní poplatek) bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014, č. j. 58 Co 66/2014-146, zrušeno a řízení o doplacení soudního poplatku bylo zastaveno. Odvolací soud s odkazem na §4 odst. 1 písm. a), §9 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 6 věta první a §12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích uzavřel, že o doplacení soudního poplatku mohlo být rozhodnuto pouze do pravomocného skončení věci v rozhodnutí o věci samé, popřípadě za splnění podmínek uvedených v §166 o. s. ř. v doplňujícím usnesení.
Nyní posuzované usnesení odvolacího soudu na procesní otázce vymezené dovoláním nestojí. Odvolací soud ji vyřešil již v usnesení ze dne 12. 3. 2014, č. j. 58 Co 66/2014-146, z něhož žalobce na straně 4 doplněného dovolání cituje. Toto řešení přitom odpovídá stanovisku, které v odvolání uplatňuje v této právní otázce žalobce. Dovolání tudíž nemůže být ohledně námitky, že o doplacení soudního poplatku nelze rozhodnout až po pravomocně skončeném řízení přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. listopadu 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu