ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4954.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4954/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. P. , zastoupené JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, proti žalovanému F. H. , zastoupenému Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 35/1a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 15 C 159/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. června 2015, č. j. 71 Co 225/2014-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 15 C 159/2012-91, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí garáže bez č. p. na pozemku parc. č. 2216 (dále jen „garáž“), zapsané v katastru nemovitostí pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště v Krnově na LV č. 5368 pro obec K., k. ú. O. P. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. června 2014, č. j. 71 Co 225/2014-114, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí garáže (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. února 2015, č. j. 22 Cdo 4742/2014-137, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 17. června 2015, č. j. 71 Co 225/2014-153, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je řešena judikaturou odlišně. Dovolatelka dopodrobna rekapituluje skutkový stav a průběh řízení, přičemž zdůrazňuje, že garáž - ať platně či nikoliv - zakoupila, zaplatila za ní kupní cenu, převzala ji a jako vlastník se k ní v dobré víře chovala, platila daně, platila podíl na spotřebě elektrické energie, přičemž tuto skutečnost respektoval i žalovaný. Všechny okolnosti svědčí pro její dobrou víru vztahující se k tomu, že je vlastníkem garáže. Žalovaný nikdy vlastníkem nebyl, k zápisu jeho vlastnického práva došlo pouze na základě jeho nepravdivého prohlášení. Žalobkyně s odkazem na judikaturu zdůrazňuje nutnost individuálního posouzení, poukazuje na to, že v době koupě byl obdobný způsob „převodu zejména garáží obvyklý, stavby obdobného charakteru se převáděly mezi občany často jen na základě ujednání mezi nimi, a to zejména proto, že stavby nebyly zapsány v katastru nemovitostí (střediscích geodézie)“. Odkazuje i na nález Ústavního soudu I. ÚS 2576/10, z něhož má vyplývat, že Ústavní soud hodnotí dobrou víru se zřetelem ke všem okolnostem, tedy i z hlediska jeho subjektivního vnímání držby. Na počátku její držby byla kupní smlouva, dobrou víru jistě utvrzoval fakt, že stejným způsobem „vlastnili“ garáže i ostatní vlastníci v dané lokalitě. Její subjektivní dobrá víra trvala až do roku 2013. Dále upozorňuje na údajné pochybení katastrálního úřadu, jímž mělo být narušeno její právo na spravedlivý proces. Závěrem poukazuje na rozdíly v původním rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí dovolacího soudu, z čehož dovozuje, že judikatura není jednotná. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku vlastnického práva žalobkyně vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 32 Cdo 3232/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 884/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka nevymezila otázku přípustnosti dovolání ve shodě s výše uvedenou judikaturou. Namítá-li dovolatelka, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je rozdílná (nejednotná), je třeba v dovolání vymezit navzájem si rozporující právní závěry, k nimž Nejvyšší soud v minulosti dospěl. Přípustnost dovolání z tohoto důvodu přitom nemůže založit námitka, že nejednotná jsou rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí dovolacího soudu. V takovém případě by bylo možné vymezit otázku přípustnosti dovolání toliko odchýlením se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně námitkou, že právní otázka dovolacím soudem již dříve vyřešená má být posouzena jinak. To však dovolatelka nečiní, nýbrž ve své podstatě jen polemizuje s dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu, kterým bylo zrušeno v pořadí první rozhodnutí odvolacího soudu vyznívající pro ni příznivě. Polemika s rozhodnutími soudů bez přesného vymezení otázky však k přípustnosti dovolání zcela zjevně nepostačuje. Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Z objektivního hodnocení dobré víry vycházejí i dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 1039/2012 (uveřejněný pod č. C 12 253 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), a rozsudek ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010 (uveřejněný pod č. C 10 710 v Souboru), které k uvedenému dodávají, že je třeba při objektivním hodnocení dobré víry přihlédnout ke všem skutečnostem případu. Objektivní hodnocení dobré víry potom nezpochybňuje ani dovolatelkou zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), který je mimoto od posuzovaného případu skutkově zcela odlišný.
Z judikatury dovolacího soudu se dále podává, že dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněného pod č. C 1481 v Souboru), vyplývá, že „pokud se ujal někdo v roce 1974 držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti, i když subjektivně mohl být o svém vlastnictví přesvědčen. Požadavek registrace smlouvy byl v občanském zákoníku jasně a jednoznačně vymezen.“ K tomuto rozsudku se dovolací soud ve své následné judikatuře opakovaně přihlásil a své závěry precizoval, jak je patrné například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4181/2008 (uveřejněného pod č. C 9328 v Souboru). V tomto rozsudku dovolací soud dovodil, že „v případě, kdy titulem držby byla převodní smlouva uzavřená a registrovaná státním notářstvím přede dnem 1. 1. 1993, mohl být nabyvatel v dobré víře, že se stal vlastníkem převáděných nemovitostí až od okamžiku, kdy se dozvěděl, že převodní smlouva byla registrována státním notářstvím“.
Tyto závěry judikatury dovolacího soudu, na nichž odvolací soud postavil napadené rozhodnutí, žalobkyně v dovolání nijak nerozporuje, ani neuvádí, proč by se neměly ve věci aplikovat. Dovolání se v zásadě jen omezuje na uvedení jiných skutečností, které měly žalobkyni utvrzovat v její dobré víře. Nutno ovšem podotknout, že pokud žalobkyně měla být již od počátku zpochybněna na své dobré víře pro nezpůsobilost nabývacího titulu, potom její přesvědčení, že je vlastnicí garáže na základě později nastalých skutečností (například na základě placení daně, odvodů za energie, respektování jejího „vlastnického práva“ žalovaným), je třeba vnímat jako ryze subjektivní, nezakládající objektivně hodnocenou dobrou víru, tedy takové, které nemůže vést k vydržení vlastnického práva podle §134 obč. zák.
Dovolací soud nadto uvádí, že ve svém předchozím rozhodnutí v této věci (rozsudek ze dne 24. února 2015, č. j. 22 Cdo 4742/2014-137), jímž zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a na který v plném rozsahu odkazuje, jasně vysvětlil důvody, pro které v dané věci nemohla být žalobkyně v dobré víře a které bránily vydržení vlastnického práva. Ač dovolatelka polemizuje toliko se závěrem, že ani nedostatek registrace kupní smlouvy státním notářstvím nebránil možnému vydržení vlastnického práva (ač ani tato námitka není z výše uvedených důvodů opodstatněná), primárně dospěl dovolací soud k závěru, že možné vydržení vylučuje již posouzení kupní smlouvy jako absolutně neplatné pro její nesrozumitelnost (s čím dovolatelka v dovolání žádným způsobem nepolemizuje). V souladu s tím je ostatně i tvrzení uváděné samotnou dovolatelkou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že kupní smlouva ze dne 14. srpna 1979 nebyla způsobilá k zápisu do „katastru nemovitostí“ a ani nebyla předložena k registraci tehdejšímu státnímu notářství.
Tyto závěry odvolací soud při nezměněném skutkovém stavu správně v plném rozsahu respektoval a jeho rozhodnutí je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů v rovině právního posouzení správné.
Namítá-li dále žalobkyně porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces v souvislosti s údajným pochybením katastrálního úřadu, je třeba zdůraznit, že předmětem tohoto soudního řízení není přezkum postupu katastrálního úřadu, a proto ani případné pochybení katastrálního úřadu by nemohlo na správnosti závěrů odvolacího soudu ničeho změnit.
Správnost závěrů nezpochybňuje ani skutečnost, že žalovaný má být v katastru nemovitostí nesprávně uveden jako vlastník garáže, neboť je na skutečném vlastníkovi, případně na jeho právním nástupci, aby se domáhal ochrany vlastnického práva. V případě žalobkyně však její vlastnické právo prokázáno nebylo, a proto byla žaloba zcela správně zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
Podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu