ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4995.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4995/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) T. H., a b) Z. H., obou zastoupených Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, Žižkovo náměstí 2, proti žalovanému Mgr. J. K., zastoupenému Mgr. Markétou Španihelovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 2466/15a, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 300/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2015, č. j. 32 Co 127/2015-261, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 24 849 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Ing. Pavla Bezoušky.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Kutné Hoře („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 5 C 300/2013-162, ve znění usnesení ze dne 1. října 2015, č. j. 5 C 300/2013-293, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v katastrálním území a obci K. H., a to k pozemku parc. č. 236 – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – budova, objekt k bydlení, a dále k pozemku parc. č. 273/1 – zahrada. Rozhodl, že výlučnými vlastníky nemovitostí se stávají žalobci Mgr. T. H. a Mgr. Z. H. Uložil žalobcům, aby zaplatili žalovanému vypořádací podíl ve výši 1 035 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22. června 2015, č. j. 32 Co 127/2015-261, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žalobci jsou povinni zaplatit vypořádací podíl žalovanému společně a nerozdílně. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a dále z důvodu, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak (neuvádí však, jaká otázka vyřešená dovolacím soudem má být posouzena jinak - k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud souhlasí se závěry o nepřípustnosti dovolání, na které poukazují žalobci ve vyjádření k dovolání, a dodává:
Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (včetně řízení zahájených před tímto datem) řídí občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. („o. z.“) – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014.
„V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. (nyní §1142 a násl. o. z.), nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (nyní viz §2 a násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 4465, a řadu dalších rozhodnutí). Uvedené platí v zásadě i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.; soud musí i nadále přihlížet k účelnému využití společné věci a k výši podílů spoluvlastníků“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015). Použití kriteria účelnosti využití nemovitosti nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1078/2009).
Účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007).
V dané věci nesvědčily žádné ze stran takové skutečnosti, které by jednoznačně odůvodnily jejich přikázání; konečné rozhodnutí tak bylo na úvaze soudu, přihlížejícího ke všem relevantním okolnostem; úvaha soudů v nalézacím řízení pak není zjevně nepřiměřená. Před citovými vazbami žalovaného, svědčícími v jeho prospěch, daly přednost schopnosti žalobců bez problému vyplatit podíl a nemovitost zvelebit.
Jestliže oba podíloví spoluvlastníci prokážou u soudu při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví schopnost náhradu zaplatit, svědčí kritérium solventnosti tomu, kdo tak může učinit bez ohledu na to, zda mu bude v budoucnu (po zrušení a vypořádání spoluvlastnictví) poskytnuta třetí osobou půjčka. Při rovnocenných kritériích může být rozhodujícím pro přikázání věci objektivní schopnost náhradu poskytnout z hlediska dispozice volnými finančními prostředky nebo jejich bezprostředním obstaráním a použitím dříve ve srovnání s protistranou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3073/2013, a další judikaturu tam uvedenou). Z tohoto pohledu není postup odvolacího soudu, který zvažoval i dostupnost prostředků na vyplacení podílu, nesprávný.
Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1078/2009 jen proto, že žalobci plánují zásadní rekonstrukci či znovuzřízení domu; rozhodující totiž je, zda stavební pozemek (jehož součástí ostatně dům je) bude účelněji využit. Nelze tvrdit, že zásadní rekonstrukce či dokonce demolice a následné provedení nové stavby je skutečností vylučující účelné využití stavebního pozemku, nebo i domu; tak půjde-li o stavbu provedením nebo vnitřním uspořádáním zřejmě neodpovídající běžným soudobým požadavkům na bydlení či užívání staveb, může být i její demolice a znovuzřízení účelným využitím. To ovšem platí i tam, kde stavba sice v zásadě vyhovuje, jedna ze stran ji však hodlá podstatně vylepšit. Pokud dovolatel odkazuje na to, že se stavba nebude do nového prostředí hodit, jde o novou námitku; nicméně to bude věcí posouzení ve stavebním řízení. To, že zdrojem příjmů by mohl být i pronájem bytu v L., který mají s manželkou ve vlastnictví, uvedl žalovaný poprvé v dovolacím řízení, a tak k této námitce – kdyby byla relevantní – by dovolací soud nemohl přihlédnout. Jinak lze odkázat na to, co uvedl odvolací soud na str. 10 rozsudku.
K námitce relativní neplatnosti se uvádí, že soudy ji nepovažovaly za řádně uplatněnou proto, že nebyla vznesena vůči všem účastníkům údajně neplatné smlouvy, tedy i vůči bratrovi žalovaného. Tuto skutečnost dovolatel nepopírá (ostatně jde o skutkové zjištění, kterým je dovolací soud vázán); právní názor odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Protože uvedená námitka nebyla řádně uplatněna a žalovaný ani nevyužil ty možnosti, které mu dávala úprava zákonného předkupního práva v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., je rozhodnutí správné bez ohledu na to, zda mu nabídka na výkup podílu byla učiněna řádně či nikoliv. Zmínka dovolatele o rozporu námitky relativní neplatnosti s dobrými mravy je nejasná (nebyla-li neplatnost řádně uplatněna, není důvod zkoumat její rozpor s dobrými mravy).
Pokud jde o neprovedení navrženého důkazu, pak by mohlo jít nanejvýš o vadu řízení, ke které by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Podle názoru dovolacího soudu by ostatně ani prokázání skutečnosti, o kterou šlo, nepředstavovalo obrat v řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou žalobci oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu