ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.503.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 503/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) Ing. J. S. , b) M. S. , zastoupených Mgr. Michalem Noskem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Purkyňova 787/6, proti žalovaným: 1) L. H. , 2) Mgr. R. H. , zastoupeným JUDr. Petrem Hrnčířem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Poříčí 1079/3a, o zdržení se obtěžování imisemi, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 C 179/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. srpna 2015, č. j. 57 Co 125/2015-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 300 Kč do tří dnů od dne právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce Mgr. Michala Noska, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Purkyňova 787/6.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2014, č. j. 31 C 179/2012-88, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zdržet se obtěžování žalobců nad míru přiměřenou poměrům zápachem na a v nemovitostech ve vlastnictví žalobců, a to budovy, nacházející se na pozemku p. č. 263, pozemků parc. č. 263, 262 a 264, všech zapsaných na LV č. 154, vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm Ostrava pro k. ú. L., obec O., a to z kompostu umístěného na pozemku ve vlastnictví žalovaných parc. č. 267, zapsaném na LV č. 21, vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm Ostrava pro k. ú. L., obec O. (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 8. 2015, č. j. 57 Co 125/2015-136, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zdržet se obtěžování žalobců nad míru přiměřenou poměrům zápachem na a v nemovitostech ve vlastnictví žalobců, a to budovy, nacházející se na pozemku, pozemků parc. č. 263, 262 a 264, všech zapsaných na LV č. 154, vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm Ostrava pro k. ú. L., obec O., a to z kompostu umístěného na pozemku ve vlastnictví žalovaných parc. č. 267, zapsaném na LV č. 21, vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm Ostrava pro k. ú. L., obec O. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují – vzhledem ke změně rozhodnutí odvolacím soudem – za přípustné podle §237 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkli, že rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, pokud nezjišťoval a ve svém rozhodnutí neuvedl, jaká je v dané věci míra přiměřená poměrům; nezjistil ani míru obtěžování žalobců zápachem z kompostu žalovaných a tyto dvě záležitosti neporovnal. Napadené rozhodnutí spočívající jen v úvaze odvolacího soudu založené na výpovědi svědků považují za nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé. Odvolací soud nepřipustil žádného svědka navrhovaného žalovanými, a tím zasáhl do práva žalovaných na spravedlivý proces. Odvolací soud měl vycházet zásadně jen z objektivních hledisek a nikoliv ze skutečností zjištěných z výpovědí svědků, které jsou subjektivní a jde o „tvrzení proti tvrzení“. V řízení měl být správně vypracován znalecký posudek. Žalobci rovněž před odvolacím soudem ani nevyvrátili zjištění soudu prvního stupně, že již žádný zápach nevzniká. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání vyjádřili tak, že žalovaní v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu nevymezili důvod přípustnosti dovolání. Dovolání brojí pouze proti vadám řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu považují žalobci za věcně správné. Odvolací soud zjistil, jaká je v dané věci míra přiměřená poměrům a na základě dostatečného dokazování dospěl k závěru, že v řešené věci překročena je, což i řádně zdůvodnil. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl, případně zamítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě je dovolání nepřípustné již z toho důvodu, že dovolatelé v rozporu s §237 a §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání nevymezili konkrétní otázku přípustnosti dovolání. Dovolatelé sice v dovolání avizovali, že dovolání považují za přípustné podle §237 o. s. ř., ale žádnou konkrétní právní otázku v dovolání neuvedli; taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení dovolacích důvodů (dovolacích námitek), aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ]. To se v řešené věci zejména týká námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu má vést k problematickému výkonu rozhodnutí. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Pomine-li dovolací soud, že žalovaní nevymezili přípustnost dovolání, je dovolání především polemikou se zjištěným skutkovým stavem a vyjádřením obecného nesouhlasu s rozhodnutími nalézacích soudů. Jelikož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.), nemohl se námitkami nepřípustně směřujícími do zjištěného skutkového stavu zabývat.
Namítají-li dále dovolatelé existenci procesních vad řízení (např. že odvolací soud nepřistoupil k provedení důkazu znaleckým posudkem nebo že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. nepřesvědčivé), dovolací soud připomíná, že vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu v přezkumu dovolacím soudem obstojí. Ostatně dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007 (uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7480)].
Odvolací soud naopak zkoumal a dostatečně odůvodnil míru v místě přiměřenou, a to s odkazem na to, co bylo v řízení na základě provedených důkazů zjištěno, tedy že v místě není obvyklé, aby imise zápachem z posečené trávy vzhledem k umístění kompostu přímo pod okny domu ve vlastnictví souseda, pronikaly na sousední pozemek. Následně odvolací soud přistoupil k posouzení konkrétního rušení v řešené věci. Zjistil, že je-li opakovaně tráva posečena, umístěna na kompost pod okny ložnice domu ve vlastnictví žalobců a zde tlí, pak nepříjemný zápach působí tak, že žalobci nemohou větrat do ložnice, případně využívat venkovní posezení.
Jestliže na základě těchto skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že imise překračují míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání nemovitostí žalobců, nelze jeho závěru z pohledu zjevné nepřiměřenosti uvedených úvah ničeho vytknout. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. června 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu