ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5756.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 5756/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, doručovací adresa: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, Ostrava – Radvanice, Lihovarská 1335/9, proti žalovaným 1) M. D., 2) Mgr. M. M. , 3) M. D., 4) P. D. a 5) L. D., všem zastoupeným Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará cesta 676, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 174/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2015, č. j. 8 Co 662/2012-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2012, č. j. 19 C 174/2011-48, určil, že „výlučným vlastníkem pozemků parc. č. st. 681 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 682 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 683 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 684 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 685/2 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 703/2 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 704 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 707/9 – ostatní plocha a parc. č. st. 707/10 – ostatní plocha, to vše v katastrálním území V. M., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Meziříčí na LV č. 4418 pro katastrální území V. M., obec V. M., je žalobkyně“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 7. 2015, č. j. 8 Co 662/2012-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají, že odvolací soud nerespektoval judikaturu dovolacího soudu při posouzení jednoho z předpokladů držby, tzv. faktického ovládání věci, a objektivní dobré víry žalovaných. Právní předchůdce žalovaných B. D. měl pozemek ve své moci, ovládal ho a nakládal s ním jako s vlastním, konkrétně část tohoto pozemku převedl kupní smlouvou v roce 1986 na stát. Stát, v osobě notáře, rovněž utvrzoval žalované, resp. jejich právní předchůdce, o jejich vlastnickém právu k předmětnému pozemku v rámci jednotlivých dědických řízení. Poukazují především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2984/2005 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), v němž dovolací soud uvádí, že „podstata nakládání s věcí nespočívá jen v jejím fyzickém ovládání, neboť ovládání věci (corpus possessionis) má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy za nakládání s věcí.“ Dále odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2121/2008, dle kterého „při posuzování omluvitelnosti omylu je třeba přihlédnout k tomu, zda byl vyvolán státním orgánem; omluvitelnost takového omylu je třeba posuzovat shovívavěji, než jiné případy omylu“ (srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011). Dovozují, že na základě provedených důkazů lze dospět k závěru, že byly splněny předpoklady držby samotné a žalovaní (jejich právní předchůdci) byli držiteli oprávněnými po dobu deseti let, tudíž předmětné pozemky vydrželi.
Navrhují, aby dovolací soud podle §243d písm. b) o. s. ř. napadené rozhodnutí změnil (včetně přiznání náhrady nákladů řízení dovolatelům), a to tak, aby žalobu na určení, že vlastníkem předmětných pozemků je žalobkyně, zamítl.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Z kupní smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalovaných a žalobkyní v roce 1986, kterou právní předchůdce žalovaných převedl část parcely č. 432/1 na žalobkyni, nelze dovozovat faktické ovládání zbývající části parcely. Rozhodnutí státního notářství (soudu) o nabytí spoluvlastnického práva žalovanými 1), 2) a právním předchůdcem žalovaných 3), 4), 5) děděním není samo o sobě způsobem uchopení se držby, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015. V takovém případě ovšem nebyla dle žalobkyně splněna podmínka deseti let nepřetržité (oprávněné) držby B. D. (tento držel pozemky od roku 1985 do roku 1993), a rovněž ani jeho dědiců, jelikož provedeného dokazování nevyplývá, že by tito předmětné nemovitosti fakticky ovládali. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, příp. toto dovolání zamítl.
Obsah rozhodnutí obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Podle §129 odst. 1 obč. zák. „držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.“
Podle §130 odst. 1 obč. zák. „je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnost se má za to, že držba je oprávněná.“
Podle §134 odst. 1 obč. zák. „oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.“
Podmínkou řádného vydržení (§134 odst. 1 obč. zák.) je kvalifikovaná držba. Především je třeba zjistit, zda ten, kdo se vydržení dovolává, byl vůbec držitelem; v kladném případě se zkoumá, zda měl držbu kvalifikovanou (oprávněnou) ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák.
Tradičně se uznává, že držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus possessionis) a držební vůli, tedy úmysl věc držet „pro sebe,“ nikoliv pro jiného (animus possidendi). V této souvislosti Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, dovodil: „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem.“
V rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012, Nejvyšší soud stanovil, že „rozhodnutí státního notářství o nabytí spoluvlastnického podílu děděním není samo o sobě způsobem uchopení se držby.“ Vydržecí doba nemůže začít běžet pouze na základě takového rozhodnutí státního notářství.
Ve výše uvedeném rozhodnutí formuloval Nejvyšší soud rovněž závěr, že „je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. R I 75/31). Knihovní držba je pro vydržení práva nedostačující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3462/2012).“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, dovodil, že „držby spoluvlastnického podílu se nabývá tak, že držitel začne fakticky vykonávat (ne tedy jen uplatňovat vůči ostatním spoluvlastníkům) ta práva a povinnosti, které mu zákon jako spoluvlastníkovi dává.“
V posuzované věci je nejprve třeba hodnotit, zda žalovaní (resp. jejich právní předchůdci) byli vůbec držiteli, tedy zda byly naplněny dva základní předpoklady držby – vůle držitele nakládat s věci jako vlastní (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis).
V roce 1985 bylo zapsáno vlastnické právo B. D. do katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem na základě usnesení státního notářství v rámci dodatečného projednání dědictví. Dne 18. 9. 1986 uzavřel B. D. kupní smlouvu, kterou převedl část parcely č. 432/1 na stát. Na základě této dispozice s částí pozemků lze však podle dovolacího soudu dovodit pouze tzv. knihovní držbu, která neprokazuje faktické ovládání věci. I kdyby bylo možno dovodit, že B. D. byl nejpozději od 18. 9. 1986 (oprávněným) držitelem, neuplynula ke dni jeho úmrtí 31. 8. 1993 doba nutná k vydržení vlastnického práva (srov. §134 odst. 1 obč. zák.).
Po smrti B. D. byla v rámci dodatečného projednání dědictví schválena dne 20. 2. 1996 dědická dohoda, na jejímž základě byli jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí zapsáni v katastru nemovitostí žalovaní 1), 2) a právní předchůdce žalovaných 3), 4) a 5). Z provedených důkazů nevyplývá, že výše uvedené osoby začaly vykonávat ta práva a povinnosti, která jim zákon jako spoluvlastníkům dává, tedy fakticky ovládat věc. Pozemky byly od roku 1963 zastavěny bytovými domy a od roku 1968 i garážemi, které užívaly jiné osoby. Ty nevykonávaly držbu pro žalované např. jako nájemci, případně z jiného právního titulu. Rozhodnutí státního notářství o nabytí vlastnického práva není samo o sobě způsobem uchopení se držby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012). Tím není ani přípis žalovaných 1), 2) a P. D. katastrálnímu úřadu ze dne 17. 1. 1999, v němž žádají uvedení listu vlastnictví do původního stavu, neboť došlo bez jejich vědomí k dělení parcel na tomto listu uvedených. Cílem tohoto jednání byla pouze úprava evidenčního stavu, nikoliv faktické ovládání věci. Avšak takové jednání nemůže založit držbu jako faktický stav (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012).
Držbu rovněž nenabyli žalovaní 1), 2) a P. D. na základě jednání s JUDr. S. o prodeji části pozemků pod jednou ze staveb, které se na pozemcích nacházejí. Toto jednání mohlo založit pouhé vnitřní přesvědčení žalovaných o tom, že jsou vlastníky předmětných pozemků. Ale pouhé vnitřní přesvědčení, byť i objektivně podložené např. jednáním třetích osob vůči knihovnímu vlastníkovi, držbu jako faktický stav nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012). Držba by mohla být založena až úpravou právního vztahu mezi vlastníky pozemků a vlastníky staveb (např. uzavřením smlouvy o věcném břemeni, na základě které by vlastníci staveb užívali předmětný pozemek, či prodejem části předmětného pozemku). Z obsahu spisu rovněž nevyplývá žádný jiný způsob faktického ovládání věci ze strany žalovaných, např. fyzické ovládání věci.
Z výše uvedeného se podává, že z žádného jednání žalovaných 1), 2) a právního předchůdce žalovaných 3), 4) a 5) není možné dovodit faktické ovládání věci („corpus possessionis“) předmětných pozemků. Pokud tito nebyli vůbec držiteli, není důvodné zkoumat, zda jejich držba byla oprávněná ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. Z tohoto důvodu nejsou přiléhavými pro posuzovanou věc žalovanými uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 851/2001, neboť v těchto rozhodnutích je jako stěžejní řešena otázka oprávněnosti držby, tedy otázka dobré víry držitele.
Jelikož žalovaní nebyli držiteli ve smyslu §129 odst. 1 obč. zák., nemohli nabýt vlastnické právo vydržením a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu