ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.914.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 914/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Šárkou Harantovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1327/45, proti žalovanému J. Z. , zastoupenému Mgr. Bc. Arnoštem Špačkem, advokátem se sídlem v Děčíně I, Čsl. armády 1050/22, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 32/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 2. 2014, č. j. 29 Co 149/2013-371, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č. j. 15 C 32/2000-115, určil, že vlastnická hranice mezi nemovitostmi účastníků je dána původním právním vztahem z roku 1935, tj. body 154-236, 327-2001, 327-2003 a 327-2002, přičemž platí, že stavební parcela 109/2 a stavební parcela 109/3 se slučuje ke stavební parcele 110, to vše v kat. území P. Ž., obec a okres D., zobrazené geometrickým plánem č. 397-137/1999 ze 4. 1. 2000, vypracovaným Ing. P., který je nedílnou součástí rozsudku. Uložil žalovanému, aby v rozsahu tohoto geometrického plánu vyklidil parcely č. 109/2 a 109/3 a vyklizené předal žalobci. Rozhodl také o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. 12. 2006, č. j. 29 Co 277/2006-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 22 Cdo 2403/2007-164, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 22. 8. 2012, č. j. 15 C 32/2000-329, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků par. č. 109/1, díl e; par. č. 109/2, díl a; par. č. 109/3, díl b; v katastrálním území P. Ž., obec D., okres D., zobrazené geometrickým plánem č. 753-122/2011 ze dne 1. 11. 2011, vypracovaným soudním znalcem Ing. Václavem Kellnerem, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.). Výrokem II. soud uložil žalovanému povinnost pozemky specifikované ve výroku I. vyklidit. Dále rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení a o nákladech státu (výroky III. a IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 4. 2. 2014, č. j. 29 Co 149/2013-371, potvrdil napadený rozsudek ve výrocích I. a II. a ve výrocích III. a IV. ho zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 2. 2014, č. j. 29 Co 149/2013-371, podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Důvodem podání dovolání je dovolatelem tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Tvrdí, že oba soudy nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav, neboť z provedeného dokazování je nepochybné, že žalovaný užíval předmětné sporné pozemky v dobré víře, že mu náleží vlastnické právo; došlo proto k vydržení pozemků dovolatelem.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř).
Dovolání je nepřípustné.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel spatřuje vymezení přípustnosti dovolání ve splnění podmínky §237, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; důvody přípustnosti však blíže nespecifikuje.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní účinného znění občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout.
Předně je třeba uvést, že z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 25. 2. 2009, č. j. 22 Cdo 2403/2007-164, nevyplývá závazný právní názor, podle kterého byl dovolatel v dobré víře v existenci vlastnického práva k předmětným pozemkům (ostatně dovolatel výslovně rozpor s tímto rozhodnutím netvrdí, nicméně je v dovolání snad takové tvrzení obsaženo implicitně). Dovolací soud k dobré víře uvedl pouze tolik, že skutková zjištění nalézacích soudů k této otázce byla v době rozhodování nedostatečná, proto její věcné řešení nemohl přezkoumat.
To, zda je držitel v dobré víře, je právním posouzením; to však vychází ze skutkových zjištění o tom, co držitel věděl či vědět mohl a měl. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním jedině přípustného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Dovolatel sice tvrdí, že oba soudy „neprávně posoudily zjištěný skutkový stav“, ovšem toto tvrzení nijak nedokládá (aniž by v této souvislosti uvedl, o co přípustnost dovolání opírá), ale – v dovolacím řízení nepřípustně - polemizuje se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně. Není tu nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání.
Dovolatel výslovně napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, nicméně s rozhodnutím o nákladech řízení nijak nepolemizuje a neuvádí, proč by dovolání v této části mělo být přípustné; proto se touto částí rozsudku dovolací soud nezabýval.
Vzhledem k tomu, že je dovolání nepřípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu