ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1606.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1606/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. Maxmiliána Jašky , advokáta se sídlem v Olomouci, Legionářská 1085/8, insolvenčního správce dlužníka STŘEDOMORAVSKÁ METALURGICKÁ A STROJÍRENSKÁ, a. s., zkratka: SMS, a.s. "v likvidaci", se sídlem v Olomouci, Řepčínská 86, identifikační číslo osoby 48909491, proti žalované ČEZ ARCADA Capital, a. s. , se sídlem v Brně, Příkop 843/4, identifikační číslo osoby 26943981, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, o zaplacení částky 11.269.313 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 51/2011, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 8 Cmo 198/2015-550, takto:
I. Dovolání žalobce i žalované se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Brně rozsudkem, třetím v pořadí, ze dne 28. ledna 2015, č. j. 50 Cm 51/2011-496, rozhodl, že žaloba o zaplacení částky 11.269.313 Kč se zamítá (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. ohledně zaplacení částky 912.563 Kč s příslušenstvím potvrdil (první výrok) a ohledně zaplacení částky 1.972.043,66 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1.972.043,66 Kč s příslušenstvím blíže ve výroku specifikovaným (druhý výrok). Ve zbývajícím rozsahu soud rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (do výroku pod bodem I. a III.) i žalovaná (do výroku II.) s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, se zabýval přípustností dovolání.
Nejprve se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalované. Dovolání žalované přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná je názoru, že odvolací soud nesprávně posoudil Přípis dlužníka a chybně tak dospěl k závěru, že tento Přípis nelze v plném rozsahu považovat za uznání závazku, když z něho nevyplývá žádné uznávací prohlášení, pokud jde o zápočet II. Tvrdí, že posouzení odvolacího soudu je dle jejího názoru v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 901/2004. Dovolatelka však v této souvislosti cituje část odůvodnění z uvedeného rozhodnutí, aniž by uvedla, v čem konkrétně spatřuje rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s citovanými závěry. Odkaz na uvedené rozhodnutí přitom není případný, v citovaném rozsudku se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda lze aplikovat ustanovení §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“) i na případ částečného započtení pohledávky, kterou odvolací soud v dané věci neřešil. Nejvyšší soud navíc ve své judikatuře vychází z názoru, že nelze dovozovat, že právní úkon započtení implicitně obsahuje uznání závazku (srov. usnesení ze dne 4. května 2005, sp. zn. 32 Odo 1206/2004, rozsudek ze dne 31. října 2006, sp. zn. 32 Odo 1400/2004, a usnesení ze dne 24. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, vše in www.nsoud.cz ). Námitkami, že Přípis měl být odvolacím soudem posouzen jako dohoda o narovnání části sporných práv ve smyslu ustanovení §585 a §586 občanského zákoníku, přípustnost dovolání rovněž dovolatelka založit nemůže. V této souvislosti totiž neuvádí žádný z důvodů přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř.
Dále má žalovaná za to, že postupem odvolacího soudu byla porušena její procesní práva dle ustanovení §118a o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu vyslovených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1199/2011, ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013. Dovolací soud však neshledal, že by se odvolací soud od dovolatelkou namítaných rozhodnutí a ani od jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se otázkou poučovací povinnosti odvolacího soudu dle ustanovení §118a o. s. ř. zabývají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, usnesení ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 2247/2014), odchýlil. V uvedených rozhodnutích přitom Nejvyšší soud uvádí, že poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. neplní jen soud prvního stupně, když v ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř. se ukládá odvolacímu soudu, aby poskytoval účastníkům řízení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. potřebná poučení při odvolacím jednání. Poskytování poučení podle §118a o. s. ř. odvolacím soudem ale nesmí vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s §205a nebo 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Odvolací soud zcela v souladu s citovaným ustáleným judikaturním názorem postupoval, když v části uplatněného nároku odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil s tím, že žalovaná musí tvrdit a prokázat existenci zbývajících pohledávek, a to každé zvlášť, a žalobce pak, pokud zpochybňuje existenci těchto pohledávek, musí tvrdit, které z těchto pohledávek neexistují (nevznikly), případně zanikly a tato svá tvrzení doložit. K tomu konstatoval, že se soud prvního stupně v tomto zbývajícím rozsahu dostatečně existencí těchto zbývajících pohledávek nezabýval. Odvolací soud tak účastníkům vysvětlil, proč rozhodl o kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně v konkrétním vymezeném rozsahu.
Poukazuje-li dále žalovaná na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 (uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pak dovolací soud upozorňuje, že uvedené rozhodnutí neřeší otázku poučovací povinnosti dle ustanovení §118a o. s. ř., ale zabývá se otázkou tzv. koncentrace řízení, a tedy poučením podle ustanovení §118b odst. 1 a 2 o. s. ř. a jeho účinky.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobce. Rovněž z dovolání žalobce se žádná otázka, jež by je byla s to učinit přípustným, nepodává.
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu pochybení, kterých se měl dopustit v prvém odvolacím řízení, které skončilo kasačním usnesením č. j. 8 Cmo 100/2012-147, pak tyto jeho námitky nejsou v dovolacím řízení, kdy je předmětem dovolacího přezkumu rozsudek odvolacího soudu v záhlaví uvedený, relevantní.
Jestliže dále žalobce namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009, pak ani tato jeho argumentace dovolání přípustným nečiní. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl: „Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého závazku vůči dosavadnímu věřiteli tím není dotčena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2007, pod číslem 83, či rozhodnutí uveřejněné pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postupník se tedy stává dlužníkovým věřitelem (není-li dohodnuto jinak) již uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky, bez zřetele na to, zda došlo k notifikaci postoupení či k jeho prokázání; nedostatek notifikace, popř. průkazu postoupení pohledávky má pouze ten důsledek, že dlužník může přivodit zánik svého závazku vůči dosavadnímu věřiteli (ať již splněním či jiným způsobem) a že postupníkovi povinen plnit není. Nic však nebrání dlužníkovi, aby postupníkovi - s účinky zániku závazku - plnění poskytl, neboť plní věřiteli. Z téhož důvodu může - přes nedostatek notifikace, popř. průkazu postoupení - vůči postupníkovi svůj závazek též uznat ve smyslu ustanovení §323 odst. 1 obch. zák.“ S citovaným závěrem pak není nikterak v rozporu napadený rozsudek odvolacího soudu, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že dlužník uznal pohledávky v celkové výši 912.563 Kč a ohledně této částky došlo k zániku žalované pohledávky započtením.
Na základě shora uvedeného tedy i dovolání žalobce muselo být odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu