ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2247.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2247/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně S. H. , zastoupené Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Dlouhá 141, proti žalovanému J. M. , zastoupenému Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Nádražní 58/110, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 105/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 22 Co 320/2013-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 18 876,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Michala Janíka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. března 2013, č. j. 6 C 105/2012-68, ve výroku I. bod 1. žalobkyni přikázal ze společného jmění manželů movité věci uvedené v tomto výroku. Ve výroku I. bod 2. soud prvního stupně žalobkyni přikázal do výlučného vlastnictví garáž bez č. p., nacházející se na pozemku parc. č. 2731/113 spolu s tímto pozemkem, v katastrálním území a obci P. Ve výroku I. bod 3. přikázal žalovanému zde uvedené movité věci a ve výroku I. bod 4. rodinný dům, nacházející se na pozemku parc. č. 1662 spolu s tímto pozemkem a pozemkem parc. č. 1663, to vše v obci a katastrálním území P. Ve výroku I. bod 5. uložil soud prvního stupně žalovanému zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku ve výši 1.729.650,- Kč. Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 22 Co 320/2013-97, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Důvodem přípustnosti dovolání je podle jeho názoru skutečnost, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky, zda je třeba při vypořádání společného jmění manželů přikázat rodinný dům do výlučného vlastnictví jednoho z manželů nebo je možné jej přikázat do podílového spoluvlastnictví obou manželů. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Má za to, že při řádném zjištění skutkového stavu měly soudy přikázat předmětný rodinný dům do podílového spoluvlastnictví účastníků. Dovolatel připustil, že přikázání rodinného domu náležejícího do společného jmění manželů je institutem výjimečným, avšak soud je oprávněn k němu přistoupit při posouzení skutkových okolností jednotlivého případu. Dovolatel má za to, že skutkové okolnosti řešené věci jsou obdobné jako v rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 4 Co 313/69. Upozornil, že v řízení bylo prokázáno, že ani jeden z účastníků nemá o předmětný dům zájem a neužívá jej. Osobní a majetková situace účastníků neumožňuje, aby někomu z nich byl poskytnut úvěr ve výši, v jaké by měli uhradit vypořádací podíl druhému účastníkovi. Řešení přijaté nalézacími soudy tak nedosáhlo spravedlivého uspořádání mezi účastníky. Za této situace by podle dovolatele bylo nejvhodnější přikázat předmětný dům do podílového spoluvlastnictví účastníků. Podle jeho názoru skutková zjištění odvolacího soudu nevycházejí z provedeného dokazování. Soud postupoval v rozporu s §118a odst. 3 o. s. ř., když dovolateli neposkytl řádné poučení. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, příp. spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Upozornila, že dovolatel v dovolání uplatnil shodnou argumentaci jako v odvolacím řízení. Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, na které dovolatel odkazuje, považuje žalobkyně za nepřiléhavé. Žalobkyně má za to, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů by mělo být usilováno o vyřešení sporné situace, přičemž řešení spočívající v přikázání věci do podílového spoluvlastnictví účastníků toto řešení nepřináší. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádření k dovolání tvoří obsah spisů, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k pravomocnému rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. listopadu 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v rozporu nalézacích soudů s judikaturou dovolacího soudu při posouzení otázky podmínek, za kterých lze vypořádat společné jmění manželů k nemovitostem přikázání těchto nemovitostí do podílového spoluvlastnictví bývalých manželů.
Oproti přesvědčení dovolatele je však rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
V usnesení ze dne 26. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 444/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , formuloval závěr, podle kterého ustanovení občanského zákoníku o tom, k čemu soud při vypořádání bezpodílového manželství přihlíží, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné.
Jedním z hledisek rozhodných pro přikázání věci je také účelné využití věci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2289/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“) pod pořadovým č. C 259). V rozsudku ze dne 11. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 811/2003 ( www.nsoud.cz ) dovolací soud vyslovil názor, podle kterého se za jedno z hledisek pro přikázání věci manželovi považuje zpravidla dlouhodobé užívání věci tímto manželem po rozvodu. Tím se zohledňuje, že při vypořádání se vychází z ceny ke dni zániku manželství a užitnou hodnotu věcí spotřebovával po rozvodu do doby vypořádání jen jeden z manželů (k tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil následně např. v rozsudku ze dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1054/2004, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 2529).
V rozsudku ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 2102, pak Nejvyšší soud formuloval závěr, podle kterého se v řízení o vypořádání zákonného majetkového společenství uplatňuje zásada, aby pokud možno, zvláště s ohledem na dobu uplynulou od rozvodu manželství či oddělené bydlení manželů, byly věci přikázány tomu z účastníků, který je má či naposledy měl v držení a u něhož došlo k jejich amortizaci.
Při vědomí toho uzavřel, že jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci, je na úvaze rozhodujícího soudu, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, kdy by byla zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, uveřejněný v Souboru pod pořadovými č. C 8062, 8268).
V rozsudku ze dne 12. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 3268/2010, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 20, str. 730, dovolací soud vysvětlil, že jestliže v řízení o vypořádání SJM vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Pro vypořádání nelze stanovit jednoznačná kritéria, neboť každý konkrétní případ je jedinečný, dochází k různým kombinacím právně významných okolností a často lze s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různé způsoby vypořádání.
Z těchto základních východisek pak vychází dovolací soud i při úvaze, nakolik lze realizovat vypořádání společného jmění manželů přikázáním nemovitých věcí do podílového spoluvlastnictví bývalých manželů.
V rozsudku ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 496, formuloval Nejvyšší soud závěr, podle kterého při vypořádání zákonného majetkového společenství může být výjimečně podle okolností konkrétního případu postupováno i tak, že soud přikáže nemovitosti do podílového spoluvlastnictví bývalých manželů.
V rozsudku ze dne 20. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 2, str. 58, dospěl dovolací soud k závěru, že při vypořádání společného jmění manželů lze účastníku přikázat rozhodnutím vydaným v občanském soudním řízení věci i proti jeho vůli, protože za trvání zákonného majetkového společenství byl vlastníkem celé věci, takže jejím přikázáním do výlučného vlastnictví nezískává nic navíc.
V rozsudku ze dne 25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012, uveřejněném na www.nsoud.cz , pak Nejvyšší soud vyložil, že při úvaze o způsobu vypořádání, a to i formou přikázání do podílového spoluvlastnictví, je třeba zohlednit i existenci finančních prostředků na vyplacení vypořádacího podílu. K majetkovým poměrům účastníků se Nejvyšší soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, uveřejněném na www.nsoud.cz , kde taktéž zdůraznil, že soudy při rozhodování musí vzít na zřetel majetkové poměry účastníků při stanovení podmínek na zaplacení vypořádacího podílu. V poměrech konkrétního případu je pak třeba zvážit i možnost plnění ve splátkách nebo se stanovením delší lhůty k plnění. V takovém případě pak musí soud zvážit, zda využití takové možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran; jeho rozhodnutí musí obstát v testu proporcionality.
Tyto závěry rozhodnutí odvolacího soudu respektuje a právní závěr přijatý odvolacím soudem, že nejsou v daném případě splněny podmínky pro přikázání věci do podílového spoluvlastnictví, obstojí.
Odvolací soud při své úvaze o přikázání nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalovaného vyšel ze zjištění, že na počátku řízení žalovaný s žalobou, a tedy i s přikázáním nemovitých věcí do jeho výlučného vlastnictví, souhlasil a výhrady uplatňoval vůči ceně těchto nemovitostí, jež sám „oceňoval“ částkou vyšší, než byla částka stanovená znalcem Ladislavem Řehořkem. Přihlédl k tomu, že žalovaný rodinný dům od rozvodu manželství výlučně užívá, když žalobkyni zamezil přístup do domu. Žalobkyně tak s nezletilým synem účastníků musela řešit otázku svého bydlení, přičemž v průběhu odvolacího řízení měla zajištěno nájemní bydlení s náklady cca 9 000,- Kč měsíčně. Její měsíční příjem dosahuje cca 6 500,- Kč a částku 5 000,- Kč měsíčně představuje výživné od žalovaného na nezletilého syna účastníků. Žalovaný disponuje měsíčním příjmem ve výši cca 20 000,- Kč měsíčně a dále pobírá rentu ve výši 10 504,- Kč měsíčně. Odvolací soud vzal dále za prokázáno, že příčiny rozvratu manželství byly shledány na straně žalovaného, který žalobkyni slovně urážel, vyvíjel na nic psychický nátlak, nedůvodně žárlil a v březnu 2011 začal ničit zařízení domácnosti.
Odvolací soud na základě těchto zjištění uzavřel, že současné výdělkové poměry žalobkyni nedovolují, aby nesla případné další náklady spojené s podílovým spoluvlastnictvím. Přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví by žalobkyni znemožnilo zajistit si s nezletilým synem účastníků vlastní bydlení a vedlo by k dalšímu psychickému nátlaku na žalobkyni ze strany žalovaného, což by ve svém důsledku mělo negativní dopad i na nezletilého syna účastníků; přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků je tak nevhodným způsobem vypořádání. Žalovaný v době rozhodování odvolacího soudu disponuje částkou cca 25 000,- Kč měsíčně, která mu umožňuje zajištění případného úvěru a navíc byla stanovena šestiměsíční lhůta ke splnění uložené povinnosti.
Uvedené závěry odvolacího soudu zjevně nepřiměřené nejsou a obstojí i z pohledu uplatněných dovolacích námitek.
Proti závěru o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví dovolatel namítá, že pro takový postup nejsou splněny zákonné podmínky, neboť dům neužívá. Tím však nepřípustně zpochybňuje z tohoto pohledu zásadní skutkové zjištění odvolacího soudu, které bylo pro jeho rozhodnutí podstatné, že to je právě žalovaný, kdo rodinný dům od rozvodu manželství účastníků výlučně užívá a žalobkyni do něj zamezil přístup. Naznačuje-li dále žalovaný, lze „v dohledné době“ očekávat ukončení jeho pracovního poměru a tím i zhoršení jeho finanční situace, přehlíží, že ve smyslu ustanovení §154 odst. 1 ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř. je pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatel dále namítá, že řízení před nalézacími soudy je postiženo vadou spočívající v absenci poučení podle ustanovení §118a o. s. ř.
Tato okolnost však přípustnost dovolání nezakládá.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K vadám řízení tak může odvolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání; vady řízení však důvodem zakládajícím přípustnost dovolání nejsou.
Z uvedeného vyplývá, že výhrady vůči skutkovým zjištěním nemohou být přípustným dovolacím důvodem bez dalšího; k vadám řízení pak může dovolací soud přihlédnout jen v případě, že je dovolání přípustné.
Pro dovolací přezkum jsou proto bezpředmětné ty námitky a výhrady, prostřednictvím kterých dovolatel namítá nedostatky ve skutkových zjištěních, případně namítá existující vadu řízení.
Pro úplnost odůvodnění dovolací soud dodává, že výhrada nesplnění poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř., konkrétně podle §118a odst. 3 o. s. ř., však v dané věci není dána.
Výkladem uvedeného zákonného ustanovení se dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 3519/2011, uveřejněném na www.nsoud.cz , na jehož závěry v této souvislosti dovolací soud odkazuje. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že „u povinnosti důkazní a břemene důkazního podle §118a odst. 3 o. s. ř. jde o situaci, kdy účastník sice tvrdí vše, co je pro věc důležité, ale nenavrhuje důkazy potřebné k prokázání těch tvrzení, která jsou sporná. Poučení o důkazní povinnosti spočívá v tom, že soud účastníka vyzve, aby označil k prokázání všech svých sporných tvrzení potřebné důkazy, a že mu sdělí, jaké by byly následky nesplnění této výzvy (tj. že neunese důkazní břemeno a že proto nemůže být ve sporu úspěšný). Poučení podle §118a odst. 3 směřuje k označení důkazů, jimiž mají být prokázána sporná tvrzení.
Poskytnutí poučení o povinnosti důkazní není vyvoláno jen nečinností účastníka řízení v navrhování důkazů; poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. musí být poskytnuto jak účastníku, který dosud neoznačil o sporném tvrzení žádný důkaz, tak i účastníku, který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, ale jde o důkaz, který zjevně není způsobilý sporné tvrzení prokázat, popřípadě také účastníku, který označil o svém sporném tvrzení důkazy, avšak jejich provedením se mu nepodařilo sporné tvrzení prokázat. Z §118a odst. 3 o. s. ř. v tomto směru vyplývá, že poučení musí být vždy poskytnuto účastníku také tehdy, jestliže soud prvního stupně provedl k prokázání jeho sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi jeho sporné tvrzení nebylo prokázáno a jestliže proto z důvodu neunesení důkazního břemene by neměl být ve věci úspěšný.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 2002, pod pořadovým č. 86, formuloval závěr, podle kterého důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věty druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé.
V rozsudku ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 2005, pod pořadovým č. 158 dospěl dovolací soud k závěru, že soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud prvního stupně nezaložil své rozhodnutí ve vztahu k žalovanému na neunesení důkazního břemene; tj. neučinil závěr, že by byl žalovaný neúspěšný proto, že neprokázal jím tvrzené skutečnosti.
Podle §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3.
Podle §213 odst. 1, 2, 4, 5 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a.
Podle §213b odst. 1, 2 o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu.
Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. plní nejen soud prvního stupně. V §213b odst. 1 o. s. ř. se odvolacímu soudu ukládá, aby poskytoval účastníkům řízení ve smyslu §118a potřebná poučení při odvolacím jednání. Poskytování poučení podle §118a o. s. ř. odvolacím soudem nesmí vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
V řízení o věcech, v němž se postupuje podle pravidel neúplné apelace, jsou nové skutečnosti a důkazy přípustné jen při splnění podmínek uvedených v §205a nebo 211a o. s. ř.; pro odvolací soud z toho vyplývá, že smí poskytnout účastníkům poučení podle §118a o. s. ř., jen jestliže tímto způsobem účastníky směřuje k uplatnění nových skutečností nebo k označení nových důkazů, jež jsou za odvolacího řízení přípustné, neboť jiné poučení by stejně mělo za následek, že by odvolací soud nemohl – ačkoliv se tak stalo na základě jeho „poučení“ – přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem nebo novým důkazům.
Z výjimek ze zákazu uplatňování nových skutečností a důkazů v systému neúplné apelace má zvláštní postavení §205a odst. 1 písm. d), podle kterého jsou nové skutečnosti a důkazy odvolacím důvodem tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z těchto povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1, 2 nebo 3. Rozhodne-li tedy soud prvního stupně v neprospěch odvolatele proto, že neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, aniž by mu poskytl řádné poučení podle §118a odst. 1, 2 nebo 3, má to za následek, že potřebné poučení je povinen mu poskytnout vždy odvolací soud, neboť za tohoto stavu věci jsou ve prospěch odvolatele také v systému neúplné apelace přípustné nové skutečnosti nebo nové důkazy.
Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. je vybudována na „objektivním“ principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo v tomto případě k porušení §118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto pohledu vždy postiženo vadou; to platí také tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až za odvolacího řízení.
Založil-li soud prvního stupně své rozhodnutí ve věci samé na závěru, že účastník neunesl důkazní břemeno, může rozhodnutí obstát, jen jestliže splnil svou poučovací povinnost podle §118a odst. 3 o. s. ř. Nedostojí-li soud prvního stupně řádně své poučovací povinnosti a způsobilo-li to, že odvolatel neunesl důkazní břemeno a že proto neměl ve věci úspěch, má to za následek, že nejen v odvolacím řízení, jež je ovládáno systémem úplné apelace, ale též – ve smyslu §205a odst. 1 písm. d) – v odvolacím řízení založeném na neúplné apelaci, může odvolatel uvést v odvolání nebo za odvolacího řízení nové důkazy bez omezení. Vada řízení, spočívající v porušení §118a odst. 3 o. s ř., je za této situace reparovatelná v odvolacím řízení tím, že potřebné poučení může místo soudu prvního stupně vždy poskytnout účastníku řízení odvolací soud.
Porušení §118a odst. 1, 2 nebo 3 během řízení před soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení projevit též v méně zřetelné poloze. Může nastat situace, že účastníci splní z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé (buď z vlastní iniciativy, nebo po poučení soudem) svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Odvolací soud však může dospět k jinému právnímu názoru, který vyžaduje – má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta na základě úplně zjištěného skutkového stavu věci – doplnění tvrzení účastníků o jiné (další) rozhodné skutečnosti, jež (zatím) nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, a s tím spojené doplnění dokazování. V odvolacím řízení založeném na systému neúplné apelace odvolací soud nemůže postupovat podle §118a odst. 1, 2 nebo 3; výjimka ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů uvedená v §205a odst. 1 písm. d) se totiž v tomto případě neuplatní, neboť odvolatel neměl ve věci úspěch nikoliv proto, že by (podle závěrů soudu prvního stupně) neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, ale z důvodu, že soud prvního stupně dospěl (podle názoru odvolacího soudu) k nesprávnému právnímu posouzení věci, a odvolací soud sám nemohl zjednat nápravu poskytnutím poučení podle §118a odst. 1, 2 nebo 3, neboť by to v rozporu s §213b odst. 1 vedlo k uplatnění nových skutečností nebo nových důkazů, ačkoliv to §205a neumožňuje.
V §213b odst. 2 se proto stanoví, že porušení §118a odst. 1, 2 nebo 3 v řízení před soudem prvního stupně je vadou řízení, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, tedy že – řečeno jinak – vadou řízení před soudem prvního stupně je z pohledu odvolacího řízení nesplnění poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 a jen tehdy, vyplývá-li možné odlišné právní posouzení než podle účastníkova právního názoru z právního názoru odvolacího soudu; uvedené platí bez ohledu na to, vychází-li odvolací soud při své přezkumné činnosti z principů úplné nebo neúplné apelace. Právní názor odvolacího soudu je totiž v tomto případě považován za „příčinu“ toho, proč soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle §118a odst. 1, 2 a 3. Protože poučovací povinnost je v §118a o. s. ř. založena na objektivním principu a není tedy významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil, došlo za řízení před soudem prvního stupně – objektivně vzato – bez ohledu na jeho „příčinu“ k porušení §118a, a uvedená vada řízení musí mít proto v tomto případě za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 1.
Z §213b odst. 2 současně vyplývá, že porušení §118a odst. 1, 2 a 3 ze strany soudu prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplynula z odlišného právního názoru odvolacího soudu. V ostatních případech totiž zákon vyžaduje, aby odvolací soud chybný postup soudu prvního stupně napravil a aby provedl též důkazy, které by účastníci na základě řádného poskytnutého poučení označili. Nesplnění poučovací povinnosti zákon v těchto případech nepovažuje za vadu řízení, a tedy odvolacímu soudu ani neumožňuje, aby jen z tohoto důvodu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ani odvolací soud však své rozhodnutí nezaložil na neunesení důkazního břemene; nalézací soudy totiž vyšly ze zjištěného skutkového stavu na základě hodnocení provedeného dokazování, vůči kterému uplatňuje dovolatel námitky. Za této situace pak postup podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. nepřicházel do úvahy.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. června 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu