ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2891.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2891/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce T. B. , podnikatele se sídlem Hrejkovice 90, PSČ 398 59, identifikační číslo osoby 63896877, zastoupeného Mgr. Lenkou Havlenovou, advokátkou se sídlem Jesenice, Mezi Domy 792, proti žalované AV OKNA s.r.o. , se sídlem Praha 9 - Prosek, Vysočanská 548/81, PSČ 19000, identifikační číslo osoby 28933401, zastoupené JUDr. Blankou Štěpánovou, advokátkou se sídlem Náchod, Komenského 511, o zaplacení částky 794 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 124/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 91 Co 236/2015-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, jako odvolací soud, rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 91 Co 236/2015-108, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen soudu prvního stupně) ze dne 5. 3. 2015, č. j. 14 C 124/2014-72, v napadeném výroku II. o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 244 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, specifikovaným v tomto výroku, a zaplatit žalobci náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 28 072 Kč a částku 550 000 Kč; výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. ohledně stanovené výše povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení vedeného před soudem prvního stupně; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 16. 10. 2013 smlouvu o dílo č. 5501/2013, jejímž předmětem byla výroba špaletových oken podle nabídky ze dne 14. 9. 2013 na objektu bytového domu v Praze 1, a že sjednaná cena ve výši 720 000 Kč byla navýšena o 24 000 Kč z důvodu neuhrazení sjednaných záloh platně uzavřeným dodatkem ke smlouvě jednáním paní J. V., která jednala jako zástupce žalované. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dále uzavřel, že platně uzavřeným dodatkem byla sjednána smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč za každý den prodlení žalované s placením konečné ceny díla, proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované doplatit žalobci částku 244 000 Kč na sjednané ceně díla, jestliže žalobce dosud zaplatil žalované pouhých 500 000 Kč, a to společně se zákonným úrokem z prodlení. Neshledal opodstatněnou námitku žalované, že dílo nebylo předáno řádně. Považoval za správné skutkové závěry soudu prvního stupně, že dodávka okenních parapetů nebyla vůbec předmětem smlouvy, resp. ani nabídky ze dne 14. 9. 2013, na jejímž základě byla smlouva uzavřena, a ohledně namítaného neuskutečnění montáže kliček vyšel ze zjištění, že mezi účastníky došlo k uzavření dohody o tom, že kličky nebudou na stavbě osazovány, aby nedošlo k jejich odcizení, a že si je J. V. vyzvedne v provozovně žalobce, kde byly pro předání připraveny. Odvolací soud proto shledal správným závěr soudu prvního stupně, že předmětné dílo bylo předáno dne 4. 11. 2013 žalované řádně, čímž byla povinnost žalobce z předmětné smlouvy splněna, a proto žalobci vznikl nárok na zaplacení sjednané ceny díla, resp. na doplacení nezaplacené části sjednané ceny díla. Odvolací soud neshledal za opodstatněnou ani námitku žalované, že nedošlo k platnému uzavření dodatku ke smlouvě o dílo, kterým byla navýšena cena díla a sjednána smluvní pokuta, jestliže soud prvního stupně správně ze skutkových zjištění dovodil, že paní V. byla oprávněna jednat jménem žalované při uzavření dodatku smlouvy, jakožto zákonná zástupkyně žalované podle §15 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jestliže tato osoba pověřená určitými činnostmi při provozování podniku žalované vystupovala takto od počátku vztahu s žalobcem, vedla jednání o předmětné zakázce a při její realizaci disponovala razítkem žalované společnosti. Konstatoval, že za obvyklé lze považovat, že se sjednáváním zakázky, dojednáváním uzavření smlouvy a řešením realizace smlouvy je spojeno i právní jednání vedoucí k uzavírání změn smlouvy, dodatků smlouvy a vedlejších ujednání. Odvolací soud vyšel zároveň ze zjištění, že žalovaná nikdy neupozornila žalobce na to, že by J. V. nebyla oprávněna jednat jménem žalované společnosti, že by oprávnění J. V. bylo v nějakém směru omezeno. Dovodil proto, že jednání paní V. žalovanou společnost zavazovalo, neboť žalobce, jakožto třetí osoba, nemohl vědět, že svědkyně V., jako jednající osoba za žalovanou, která podepsala dodatek ke smlouvě o dílo, není k tomuto oprávněna. Uvedený právní závěr odvolací soud podpořil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 963/2012 a ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2480/2013 s tím, že v daném případě nebyla prokázána žádná okolnost, na jejímž základě by žalobce měl mít pochybnost o tom, že paní V. svým jednáním překračuje své oprávnění. Odvolací soud proto uzavřel, že předmětným dodatkem byla jednak navýšena sjednaná cena díla a sjednána smluvní pokuta, kterou nepovažoval za nepřiměřenou s ohledem na zjištěné okolnosti, kdy v době sjednání ujednání o smluvní pokutě činila cena zakázky 744 000 Kč a kdy žalovaná nezaplatila jakoukoliv zálohu na plnění, k čemuž se zavázala, ale tuto povinnost nesplnila. Odvolací soud proto shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným; změnil pouze výši přiznaných nákladů řízení soudem prvního stupně, který nesprávně určil jejich výši.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení nároku na doplacení ceny díla a sankce za prodlení s touto platbou odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 1326/2006 (zřetelně měla dovolatelka v úmyslu uvést „32 Odo“ místo omylem uvedeného „2 Odo“), podle něhož, jak uvedla:
„Dílo, které je vadné a má nedodělky, nelze ve smyslu §554 odst. 1 obch. zák. považovat za dílo provedené, a to ani tehdy, když je objednatel převezme. Pokud mezi účastníky nebylo sjednáno jinak, zhotoviteli v takovém případě právo na zaplacení ceny díla nevznikne.
Podepsání zápisu o předání díla není rozhodující pro vznik práva na zaplacení díla, nestanoví-li smlouva o dílo něco jiného.“
Dovolatelka dále zakládá přípustnost dovolání na tom, že odvolací soud se při řešení otázky nároku na zaplacení ceny díla odchýlil i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 1751/2006 - opětovně měla zřetelně dovolatelka v úmyslu uvést „32 Odo“ místo omylem uvedeného „2 Odo“, podle něhož, jak uvedla:
„Převzetí předmětu díla a splnění povinnosti provést dílo nespadá vždy v jeden okamžik.
Pokud má provedené dílo vady (byť nebránící jeho užívání), není řádně ukončeno, ani když je objednatel převezme.“
Má za to, že odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení, jestliže potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o přiznání doplatku ceny díla žalobci, jestliže dílo nebylo řádně a včas dokončeno, kdy v předávacím protokolu bylo uvedeno, že žalobce nedodal k oknům kličky a parapety. Zpochybnil skutkové zjištění ohledně předání kliček učiněné soudem na základě výpovědi J. V., kterou považuje za nevěrohodnou.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání dále i v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky platnosti ujednání dodatku o smluvní pokutě s ohledem na oprávněnost k takovým úkonům osoby, která jednala za žalovanou při sjednání dodatku ke smlouvě. Má za to, že ve smyslu §20 odst. 2 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) nemůže jednání paní J. V., jakožto manželky jednatele žalované společnosti, která podle jejího názoru nebyla oprávněna k takovým úkonům, zavázat žalovanou, překročila-li tato osoba své oprávnění. Dovolatelka přitom odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1430/2006 - opětovně měla zřetelně dovolatelka v úmyslu uvést „20 Cdo“ místo omylem uvedeného „2 Cdo“, podle něhož, jak uvedla:
„Překročí-li tato osoba (totiž pracovník nebo člen právnické osoby jiný než její statutární orgán) své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. Protože jde o podmínky kumulativní, je právnická osoba vázána i jednáním učiněným v excesu jen tehdy, jsou-li splněny obě současně.“
Dovolatelka namítá, že žalobci bylo dobře známo, že J. V. není jednatelem žalované společnosti, že za společnost vyjednává pouze provozní a technické záležitosti a nemůže činit právní jednání.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem soudu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 550 000 Kč, když žalovaná v době podání žaloby již uhradila žalobci na sjednanou cenu díla 500 000 Kč a zůstal jen dluh ve výši 200 000 Kč pro sporné dokončení díla. Podle dovolatelky měl soud přistoupit z důvodu tohoto nepoměru k moderaci smluvní pokuty.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu (včetně rozsudku soudu prvního stupně) změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby rozsudky obou soudů v dané věci zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se při posouzení nároku na doplacení ceny díla odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 1326/2006 a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 1751/200, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se nemohl od těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu odchýlit, neboť tato rozhodnutí vycházejí z jiného skutkového stavu, než byl zjištěn v dané věci. Poukazovaná rozhodnutí vycházely ze skutkového závěru, že provedené dílo mělo vady. V posuzované věci ale vyšly oba soudy shodně ze zjištění, že předmětné dílo bylo provedeno řádně a včas, řádně žalované podle smlouvy předáno, bylo tudíž provedeno bez vad. Bylo přitom přihlédnuto ke zjištění, že dodávka okenních parapetů nebyla vůbec předmětem smlouvy, a že ohledně namítaného neuskutečnění montáže kliček bylo zjištěno, že kličky si žalovaná od žalobce, kde byly připraveny podle dohody k převzetí, nepřevzala.
Námitky žalované, jimiž směřuje k vymezení přípustnosti dovolání pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky nároku na zaplacení ceny díla za situace, kdy je dílo provedeno vadně, jsou tedy založeny na jiném skutkovém základě, než z jakého vyšel odvolací soud, a nejsou proto způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání dále v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky platnosti ujednání dodatku o smluvní pokutě s ohledem na oprávněnost k takovým úkonům zástupce žalované ve smyslu §20 odst. 2 obč. zák., a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1430/2006, je nutno konstatovat, že poukazovaná judikatura se vztahuje k právní úpravě zastoupení upravené v občanském zákoníku. V dané věci se ale jednalo o zastoupení podnikatele, na něž se vztahuje speciální právní úprava zastoupení podnikatele v ustanovení §15 obchodního zákoníku, jak správně dovodil odvolací soud. Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud při řešení otázky platnosti právního úkonu - platnosti ujednání dodatku o smluvní pokutě - s ohledem na zastoupení žalované, jako podnikatelky, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zpochybňuje-li dovolatelka v souvislosti se zastoupením žalované skutkové závěry soudu, že žalobce, jakožto třetí osoba, nemohl vědět, že J. V., není oprávněna uzavřít dodatek ke smlouvě, nutno konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Brojí-li žalovaná v dovolání proti závěru odvolacího soudu, že sjednaná smluvní pokuta není nepřiměřená a namítá-li, že soud mohl a měl přistoupit k moderaci smluvní pokuty, dovolatelka tím nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Je na místě připomenout, že dovolání může být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že dovolatel označí otázku hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s označením rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů se odvolací soud odchýlil, či vymezí, která konkrétní právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka však pouze prezentuje svůj vlastní právní závěr týkající se nároku na zaplacení smluvní pokuty. Pokud ovšem může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ale dovolatelka v dovolání v projednávané věci týkající se nároku na zaplacení smluvní pokuty nedostála. Pouhý argument, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku nároku na zaplacení smluvní pokuty, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud proto k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu