ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.497.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 497/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce Město Roudnice nad Labem , se sídlem v Roudnici nad Labem, Karlovo náměstí 21, identifikační číslo osoby 00264334, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, proti žalované Ekonomické a právní poradenství, s. r. o. , se sídlem v Roudnici nad Labem, třída T. G. Masaryka 1454, identifikační číslo osoby 27279715, zastoupené JUDr. Ladislavem Šoóšem, advokátem se sídlem v Roudnici nad Labem, Alej 17. listopadu 985, o zaplacení částky 223.927 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 20 C 75/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. září 2015, č. j. 17 Co 197/2015-96, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.519,20 Kč k rukám jeho zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem pro uznání ze dne 14. ledna 2015, č. j. 20 C 75/2014-53, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 223.927 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nesouhlasí-li dovolatelka s právním názorem odvolacího soudu, který schválil procesní postup soudu prvního stupně, jenž v době od doručení žádosti o prodloužení lhůty z důvodu seznámení se se spisem do uplynutí lhůty pro podání kvalifikovaného vyjádření, na tuto žádost nijak nereagoval, přípustnost dovolání těmito námitkami nezakládá. Dovolatelka má za to, že při posouzení předložené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Její odkazy na konkrétní judikaturu však nejsou relevantní, když citovaná rozhodnutí vycházejí z odlišného skutkového základu, resp. řeší odlišnou procesní situaci [např. že soud prvního stupně na žádost o prominutí zmeškání lhůty nijak procesně nereagoval ani po uplynutí lhůty k podání vyjádření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 1899/2000), že se odvolací soud odmítl zabývat tvrzeným důvodem, pro který nebylo vyjádření podáno včas (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007), apod.], a jiná se pak zabývají zcela odlišnými právními otázkami, než byly rozhodné v projednávané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 20 Cdo 1588/2003, ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 97/2006, ze dne 30. listopadu 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, a stejně tak i ostatní dovolatelkou namítaná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Napadené závěry odvolacího soudu tak nelze považovat za rozporné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Poukazuje-li dále dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, pak i v tomto případě je nutno konstatovat, že poukaz na toto rozhodnutí není v dané věci na místě. Závěr odvolacího soudu, který neshledal dovolatelkou uváděný důvod vážným ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., není s uváděným rozhodnutím dovolacího soudu v rozporu. V citovaném rozhodnutí byla dovolacím soudem vážným důvodem ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. shledána skutečnost, že žalované ještě před uplynutím lhůty k vyjádření zemřel její manžel, přičemž bylo přihlédnuto ke všem okolnostem případu, k věku a k jiným poměrům žalované. V nyní projednávané věci však odvolací soud zcela správně nepovažoval důvod uvedený žalovanou - že není v možnostech právního zástupce seznámit se podrobně se soudním spisem - za natolik vážný v smyslu shora uvedeném, aby soud prvního stupně přistoupil k prodloužení lhůty a nevydal rozsudek pro uznání. Z uvedeného je zřejmé, že i ohledně této otázky odvolací soud rozhodoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. května 2016
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu