ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5695.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5695/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DEKTRADE a.s. , se sídlem Praha 10, Tiskařská 10/257, PSČ 10800, identifikační číslo osoby 48589837, zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem Praha 6, Dejvická 9, proti žalovanému Ing. Z. K. , podnikateli se sídlem Ostrava – Zábřeh, Nová 2064/36, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 42880157, zastoupenému Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem Ostrava, U Skleníku 1905/7, o zaplacení 83 394 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 127 C 163/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2015, č. j. 15 Co 56/2015-154, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 8. 2015, č. j. 15 Co 56/2015-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 8. 2015, č. j. 15 Co 56/2015-154, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 8. 2015, č. j. 15 Co 56/2015-163, výrokem I změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2013, č. j. 127 C 163/2010-104, tak, že žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 83 394 Kč s příslušenstvím, se zamítá, a žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 38 080 Kč; výrokem II žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 601 Kč; výrokem III uložil žalobkyni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na soudním poplatku z odvolání částku 2 089 Kč.
Krajský soud v Ostravě (dále jen odvolací soud) se neztotožnil se závěrem Okresního soudu v Ostravě (dále jen soud prvního stupně), že nárok uplatněný žalobkyní není promlčen, že žalovaným vznesená námitka promlčení nároku není oprávněná, a proto má žalobkyně právo na přiznání požadované částky včetně úroků z prodlení. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu v podobě rozhodnutí ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, konstatoval, že pro určení počátku běhu promlčecí doby se uplatní §391 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a promlčecí doba počne běžet již ode dne, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění požádat poprvé. Vyšel ze zjištění, že střešní krytina byla žalovanému dodána dne 2. 8. 2006, a proto dovodil, že žalobkyně mohla o úhradu kupní ceny žalovaného požádat již dnem následujícím, tj. 3. 8. 2006, a že právo uplatnit u soudu svoji pohledávku bylo s ohledem na vznesenou námitku promlčení podle §388 odst. 1 obch. zák. promlčeno, byla-li žaloba podána dne 13. 8. 2010, tj. po uplynutí čtyřleté promlčecí doby (dne 4. 8. 2010). Odvolací soud vzal ze skutkových zjištění soudu prvního stupně rovněž za prokázané, že žalobkyně se již v listopadu 2006 dozvěděla vůči komu má vymáhat požadované plnění, jestliže žalovaný v rámci svého stanoviska k předmětu sporu vyhotoveného písemně dne 9. 11. 2006 mimo jiné uvedl, že si je vědom, že dodávku namontovaných plechů a prvků na střeše jeho rodinného domu nemůže hradit společnost KFJ, s. r. o., ale úhradu nezaplacené částky za dodané zboží musí zaplatit on sám. Odvolací soud ze skutkových zjištění, zejména z důkazu provedeného výpisem ze živnostenského rejstříku společnosti KFJ, s. r. o., zjistil, že společnost měla oprávnění k předmětu podnikání projektová činnost ve výstavbě, provádění staveb, jejich změn a odstraňování a výroba, obchod a služby, a že žalovaný byl zapsán v rozhodné době v živnostenském rejstříku jako odpovědný zástupce této společnosti pro projektovou činnost ve výstavbě. Z objednávky a dodacího listu zjistil, že žalobkyně dodala na základě objednávky společnosti KFJ, s. r. o., podepsané za společnost žalovaným, střešní krytinu. Z těchto zjištění dovodil, že žalobkyně se dostala do postavení věřitele vůči žalovanému zaviněně v důsledku svého nezodpovědného postoje při prověřování svých obchodních partnerů, a pokud se o okolnostech zakládajících pochybnosti vůči komu má vymáhat požadované plnění dozvěděla již v listopadu 2006, měla před uplynutím promlčecí doby dostatek času uplatnit u soudu včas nárok vůči žalovanému. Odvolací soud proto uzavřel, že vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a z důvodu promlčení uplatněného nároku vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé změnil na výrok zamítavý.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky nepřípustnosti námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy, resp. pro rozpor se základní zásadou poctivosti, jestliže dospěl k závěru, že vznesená námitka promlčení dobrým mravům neodporuje, ačkoliv současně připustil, že žalobkyně byla nejméně dva měsíce v důsledku jednání žalovaného v omylu o tom, kdo je skutečným dlužníkem, přičemž podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy též tehdy, jestliže dlužník k promlčení sám přispěl, resp. je zavinil z důvodu nemravných. Dovolatelka přitom poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011 a ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014. Podle dovolatelky žalovaný uvedením žalobkyně v omyl o tom, kdo je dlužníkem, resp. jednáním za jiného bez oprávnění, fakticky ve svůj prospěch zkrátil promlčecí dobu a nebýt tohoto zkrácení, promlčecí doba by v době podání žaloby ještě neuplynula. Podle žalobkyně námitka promlčení byla žalovaným vznesena nejen v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., ale též v rozporu se zásadou poctivosti podle §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., platného občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jestliže podle §3030 o. z. platí, že i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení hlavy první o. z.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011 a ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, je nutno konstatovat, že tato rozhodnutí stojí na jiném skutkovém základě, než jaký byl zjištěn v posuzované věci. V daném případě ze skutkových zjištění nevyplynulo, jako v prvním poukazovaném rozhodnutí, že by nejasné právní poměry žalobkyni znemožnily včas zjistit skutečný subjekt, který je jejím dlužníkem, kdo je ve sporu pasivně legitimován, jestliže tuto skutečnost zjistila již 9. 11. 2006, přičemž promlčecí doba uplynula až dne 4. 8. 2010. Ze skutkových zjištění rovněž nevyplynulo, jako v dalším poukazovaném rozhodnutí, že promlčecí doba uplynula z důvodů přičítaných dlužníkovi, resp. dlužníkem (žalovaným) zaviněných. Naopak odvolací soud vyšel na základě skutkových zjištění ze závěru, že žalobkyně zaujala nezodpovědný postoj při prověřování svých obchodních partnerů, což vedlo k jejímu neúspěchu ve sporu z důvodu oprávněně vznesené námitky promlčení uplatněného nároku.
Je namístě připomenout, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ) dospěl k následujícímu závěru: „Je třeba vycházet z toho, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 292/2003, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz , popř. ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004 ). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“
Na řešení právní otázky odvolacím soudem dopadá též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3100/2008, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz , v němž Nejvyšší soud dovodil, že o jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení dále konstatoval, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308, dále usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004, ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006, ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 235/2007, nebo ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4367/2007, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ) zaujal právní názor, že otázku, zda určitý výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci. Nejvyšší soud je nucen rovněž připomenout, že z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn a že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. (srov. rozsudek NS ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1124/2009, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz ).
S ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu nelze dovodit, že by se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil, jestliže dovodil, že v posuzované věci žádné závažné důvody, pro které by žalobkyně ve stanovené promlčecí době nemohla své nároky u soudu uplatnit, dány nejsou, jestliže ze skutkových zjištění nevyplývají. Žalobkyně se již v listopadu 2006 dozvěděla vůči komu má vymáhat požadované plnění ze stanoviska žalovaného k předmětu sporu ze dne 9. 11. 2006, kdy žalovaný uvedl, že si je vědom, že dodávku namontovaných plechů a prvků na střeše jeho rodinného domu nemůže hradit společnost KFJ, s. r. o., ale úhradu nezaplacené částky za dodané zboží musí zaplatit on sám. Žalobkyni tedy nebylo znemožněno zjistit v průběhu promlčecí doby, která uplynula 4. 8. 2010, kdo je v daném sporu pasivně legitimován, mohla tedy s ohledem na tato zjištění uplatnit u soudu včas svůj nárok vůči žalovanému. Nesouhlasí-li dovolatelka s úvahami, resp. hodnocením důkazů odvolacím soudem při posouzení, zda není vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, je nutno konstatovat, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Jsou-li tedy obsahem dovolání námitky k nesprávnému hodnocení důkazů odvolacím soudem a v dovolání poukazovaná judikatura Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud podle dovolatelky odchýlit, na posuzovanou věc nedopadá, nejsou tyto námitky dovolatelky způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky nepřípustnosti námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy, resp. pro rozpor se základní zásadou poctivosti, platící i v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4666/2010, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud byl proto nucen podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu