ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.1629.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 1629/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Česká spořitelna a.s. , IČO: 45244782, se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalovanému J. T. , zastoupenému JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7, o 620.325,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 36 C 403/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2015, č. j. 13 Co 587/2013-229, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.474 Kč k rukám JUDr. Jaromíra Císaře, advokáta se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2015, č. j. 13 Co 587/2013-229, byl rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9. 10. 2013, č. j. 36 C 403/2012-128, potvrzen ve výroku I, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 68.704 Kč (výrok I), v zamítavém výroku II byl rozsudek prvního stupně co do částky 381.296 Kč změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni další částku 381.296 Kč (výrok II) a žalovanému bylo uloženo nahradit náklady řízení před soudy všech stupňů (výrok III). Odvolací soud o odvolání účastníků rozhodoval opětovně, po zrušení jeho předchozího rozhodnutí dovolacím soudem a vázán jeho právním názorem vysloveným v rozsudku ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná. Předmětem odvolacího řízení zůstala částka 450.000 Kč, která představuje dva výběry uskutečněné žalovaným z běžného účtu vedeného u žalobkyně pro společnost ABC Pack, s.r.o. (dále jen „společnost“) a uskutečněné žalovaným v rozporu s podpisovým vzorem. Ve věci bylo zcela nesporným, že žalovaný vybral z běžného účtu společnosti vedeného u žalobkyně dne 3. 11. 2008 částku 300.000 Kč a dne 18. 11. 2008 částku 150.000 Kč. V době uskutečnění výběrů byl žalovaný jedním ze dvou jednatelů společnosti. Právo disponovat s peněžními prostředky na běžném účtu bylo upraveno smlouvou o běžném účtu, která zakládala pro jednatele dispoziční právo k výběru peněžních prostředků tak, že do částky 50.000 Kč mohli učinit výběr každý samostatně a nad tuto částku pouze společně. Odvolací soud nárok žalobkyně v částce 450.000 Kč, jehož výše odpovídá v součtu dvěma zmíněným peněžním výběrům, posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). K námitce promlčení vznesené žalovaným odvolací soud uvedl, že na nárok je třeba aplikovat obchodní zákoník, jelikož daný závazkový vztah vyplývá ze smlouvy o běžném účtu, je podle §261 odst. 3 písm. d) obch. zák. tzv. „absolutním obchodem“ a řídí se bez ohledu na povahu účastníků ustanoveními obchodního zákoníku. Obchodněprávní úprava se použije i přesto, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení. Podle §397 obch. zák. je promlčecí doba čtyřletá a žaloba byla podána před jejím uplynutím. Odvolací soud proto námitku promlčení vznesenou žalovaným neshledal důvodnou. K další námitce žalovaného, dle které je nárok žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, protože žalovaný s finančními prostředky naložil ve prospěch společnosti, odvolací soud uvedl, že „ z hlediska posouzení vzniku bezdůvodného obohacení a povinnosti obohaceného vydat bezdůvodné obohacení tomu, na jehož úkor se obohacený obohatil, je zcela irelevantní, jakým způsobem žalovaný s peněžními prostředky, představujícími bezdůvodné obohacení, naložil .“ Použil-li žalovaný finanční prostředky ve prospěch společnosti, šlo by o právní vztah mezi žalovaným a společností, nikoliv žalovaným a žalobkyní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené, a to zda je právně významné, jak obohacený s bezdůvodným obohacením (vybranými peněžními prostředky) naložil, když je použil v prospěch společnosti. Dále, zda lze pro posouzení právního režimu promlčení podřadit neoprávněný výběr z běžného účtu pod definici obchodněprávních vztahů, když smlouva o běžném účtu byla uzavřena mezi žalobkyní a společností, a zda je pro posouzení věci právně významné, že celou situaci neoprávněných výběrů z běžného účtu nezavinil. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel rovněž poukazuje na nutnost snížení částky přinejmenším o 2 x 50.000 Kč, k jejichž výběru byl oprávněn. Tuto námitku vznášel již před soudem prvního stupně i odvolacím soudem, ty se s ní však dle jeho názoru nevypořádaly.
Žalobkyně ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání s argumentací žalovaného nesouhlasila a vyvracela uplatněné dovolací námitky s poukazem na příslušnou judikaturu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, případně aby dovolání zamítl.
Dovolání není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Dovolatelem namítané otázky hmotného práva již byly dovolacím soudem řešeny, odvolací soud posoudil věc v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a zohlednil všechny okolnosti případu, jež vedly k přiznání nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného.
Dle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu dochází k bezdůvodnému obohacení v okamžiku, kdy obohacený plnění přijal, a pro posouzení povinnosti bezdůvodné obohacení vydat není významné, jak s tímto obohacením následně naložil. Pokud nedojde k vrácení předmětu bezdůvodného obohacení tomu, na jehož úkor vzniklo, závazek vzniklý z obohacení nezaniká tím, že obohacený již předmětem obohacení nedisponuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4099/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000). Žalovaný se bezdůvodně obohatil, jak již dovolací soud konstatoval v rozsudku ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014, na úkor peněžního ústavu a nikoliv společnosti. Námitka dovolatele, že s vybranými peněžními prostředky naložil ve prospěch společnosti, není ve vztahu k žalobkyni právně významná. Odvolací soud při řešení právní otázky významu následného nakládání s předmětem bezdůvodného obohacení rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se dovolací soud ve své rozhodovací činnosti rovněž zabýval, když dle ustálené judikatury je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá (§397 obch. zák.). K takovému závěru je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením §261 odst. 1 až 3 obch. zák. a §262 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3928/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011). Žalovaný učinil výběry z běžného účtu jako osoba s omezeným dispozičním oprávněním k nakládání s peněžními prostředky na běžném účtu na základě podpisového vzoru ve spojení se smlouvou o běžném účtu. Výběr peněžních prostředků disponující osobou na základě podpisového vzoru je vztahem mezi disponující osobou a peněžním ústavem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014). Jedná se proto o právní vztah ze smlouvy o běžném účtu, který je podle §261 odst. 3 písm. d) obch. zák. tzv. „absolutním obchodem“, což znamená, že se řídí bez ohledu na povahu účastníků ustanoveními obchodního zákoníku, včetně právní úpravy promlčení. Odvolací soud i tuto právní otázku posoudil zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatel dále namítá, že celou situaci neoprávněných výběrů peněžních prostředků z běžného účtu nezavinil. Byla to především pracovnice peněžního ústavu, která mu neměla hotovost vydat, protože výše požadované částky přesahovala dispoziční oprávnění žalovaného. Problematikou zavinění u bezdůvodného obohacení se dovolací soud v minulosti opakovaně zabýval a ustálil se v názoru, že pro vznik bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1 obč. zák. je rozhodující to, že došlo k obohacení určité osoby na úkor jiného a pro toto obohacení nebyl právem uznaný důvod, tj. jednalo se o obohacení bezdůvodné a není významné, zda skutečnost, na jejímž základě došlo k obohacení, zavinil obohacený nebo k jeho obohacení došlo např. nesprávným postupem banky, tj. jiné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Odvolací soud při právním posouzení otázky bezdůvodného obohacení správně nepřihlédl k zavinění jednotlivých účastníků transakce a rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Námitka dovolatele, že nalézací soudy měly přinejmenším snížit nárok žalobkyně o částku 2 x 50.000 Kč, protože k této částce měl žalovaný v případě každého výběru z běžného účtu dispoziční oprávnění, rovněž neobstojí ve světle judikatury Nejvyššího soudu, která se ustálila v názoru, že „ plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno " (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 84/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3935/2014). Žalovaný jako jeden ze dvou jednatelů společnosti vybral na pobočce peněžního ústavu z běžného účtu společnosti částky 300.000 Kč a 150.000 Kč. Právo disponovat s peněžními prostředky na účtu měli jednatelé dle smlouvy o běžném účtu do částky 50.000 Kč každý samostatně, nad tuto částku pouze oba společně. Uvedené dva výběry z běžného účtu byly od počátku učiněny v rozporu s dispozičním oprávněním žalovaného, když požadované a posléze i vybrané částky převyšovaly dispoziční limit 50.000 Kč. Právní důvod k jejich výběru tedy od počátku chyběl. Jednotlivou transakci je přitom nutné chápat jako celek, jako jedno právní jednání. Žalobkyně mohla posoudit bankovní příkaz pouze v požadovaných částkách a buď celou částku žalovanému vydat, anebo celou transakci zamítnout pro nedostatečné dispoziční oprávnění žalovaného. Odvolací soud tak i v tomto případě věc, v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu a vázán jeho právním názorem, správně posoudil, když konstatoval, že žalovaný na plnění od žalobkyně celkem ve výši 450.000 Kč neměl právní nárok a v této výši tak došlo k neoprávněné výplatě uvedených částek v celém rozsahu a u žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. ve stejném rozsahu.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (§243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří odměna advokáta zastupujícího žalobkyni ve výši 5.050 Kč (§6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad výdajů (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.124 Kč, tj. celkem 6.474 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu