ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.2478.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 2478/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivany Tomkové v právní věci žalobce L. M. , zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, proti žalovanému K. K. , zastoupenému Mgr. Beatou Kaczynskou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Nádražní 38/8, za účasti Generali Pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132, IČO 61859869, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o 2.265.033,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 53/2013, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2015, č. j. 11 Co 323/2015-141, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání žalovaného proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně platební povinnosti žalovaného ve výši 180.000,- Kč, se odmítá .
III. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2015, č. j. 11 Co 323/2015-141, ve výrocích o povinnosti žalovaného a vedlejšího účastníka zaplatit žalobci 88.817,- Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a 32.782,- Kč před soudem odvolacím, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2015, č. j. 11 Co 323/2015-141, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby rozhodná právní otázka přiměřenosti mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), že žalobce v produktivním věku třiceti osmi let utrpěl při dopravní nehodě zaviněné žalovaným úraz, v jehož důsledku došlo k trvalým změnám v jeho zdravotním stavu, spočívajícím ve ztrátě čichu a chuti, viklavosti levého kolenního kloubu, vážné poruchy mozku po těžkém úrazu hlavy (hrozící poúrazová epilepsie) a poúrazové hypotrofii svalstva dolní končetiny. Žalobce před úrazem vedl aktivní život, zajišťoval péči o rodinný dům, domácí zvířata a zahradu, velmi se také věnoval myslivosti. Nyní je v řadě dřívějších činností omezen a vůbec nemůže vykonávat například prořezávky v lese nebo práci na žebříku. Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že jde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, který odůvodňuje zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), avšak nikoli o požadovaný pětinásobek, ale pouze o polovinu základního ohodnocení ve výši 3.000 bodů [navýšených znalcem o 50 % podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky z původních 2.000 bodů]. Změnil proto rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba ohledně 1.800.000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 180.000,- Kč v situaci, kdy vedlejší účastnice mu již vyplatila 360.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění v základní výši.
Dovolací soud má za to, že částku v celkové výši 540.000,- Kč, která v daném případě představuje satisfakci za trvale sníženou kvalitu života, nelze považovat za nepřiměřeně nízkou, zejména pak ve srovnání s obdobnými případy, ve kterých Nejvyšší soud již rozhodoval (srov. např. usnesení ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 453/2010, rozsudek ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1981/2011, rozsudek ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 53/2013, či usnesení ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1431/2015, publikované pod C 10758, C 11134, C 14507 a C 14927 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“), a s charakterem a mírou trvalých zdravotních obtíží, jakož i s výší soudy přiznaných částek. Odvolací soud navázal i na judikaturu k podmínkám mimořádného zvýšení náhrady vzhledem k šíři omezených či ztracených životních aktivit, byť nebyly vykonávány na špičkové úrovni (srov. rozsudek ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3086/2009, Soubor C 10775). Rozsudek odvolacího soudu tak v souladu s ustálenou soudní praxí spíše symbolickým zvýšením základní náhrady vyjádřil výjimečnost situace z pohledu šíře předchozích aktivit žalobce, která byla trvalými zdravotními následky dotčena, na druhé straně zohlednil, že až na výjimečně náročné aktivity není žalobce z žádných činností plně vyřazen a jeho většinou jen dílčí omezení se nedotýkají kognitivních funkcí ani schopností sebeobsluhy. Poukazuje-li žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5223/2009, jde o věc skutkově značně odlišnou, v níž náhradu za ztížení společenského uplatnění požadoval poškozený, jenž byl plně invalidní, trpící duševní poruchou těžkého stupně a vyžadující stálou péči. Odvolací soud se tedy neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu o náhradách za ztížení společenského uplatnění podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. §2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014) a jak námitky žalobce o nepřiměřeně nízkém odškodnění, jež bylo soudně přiznáno (tvrzené nově vzniklé následky původní újmy na zdraví podle znaleckého posudku ze dne 26. 5. 2015 nebyly předmětem řízení, což sám v dovolání potvrzuje), tak ani námitky žalovaného, že se v daném případě naopak nejedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a že nebyly naplněny předpoklady pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, tak nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Tento závěr dovolací soud činí i při vědomí kritiky bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle podzákonného předpisu, kterou vyslovil Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15. Také v nyní posuzované věci byl sice použit vyhláškový systém, ovšem způsobem, který nevyvolává přesvědčivé pochyby o jeho vhodnosti, neboť odvolací soud s jeho pomocí provedl objektivizaci obtíží poškozeného a neopomenul takto zjištěnou částku podrobit úpravě a individualizoval (či personalizoval) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného, čímž dospěl k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Dovolání žalovaného je přípustné a důvodné, pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení, neboť při výpočtu jejich výše postupoval odvolací soud v dílčí otázce v rozporu s ustálenou judikaturou. Žalovaný ve svém dovolání nesprávně dovozuje, že shledal-li soud důvodným zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění pouze v desetině žalované částky, je úspěch žalobce natolik malý, že vylučuje aplikaci ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. V tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013 (Soubor C 13654), podle nějž je úvahou soudu podmiňující výjimku ze zásady úspěchu ve věci míněn postup podle ustanovení §136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec; stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí na znaleckém posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, nelze podle §142 odst. 3 o. s. ř. postupovat a na místě je vždy aplikace §142 odst. 2 o. s. ř. Jestliže v dané věci nebylo pochyb o odpovědnosti žalovaného za újmu na zdraví (základ nároku), nebylo jednáno jen o základu nároku, neboť náhrada za ztížení společenského uplatnění v základní výši byla již uhrazena, pak se spor vedl pouze o zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky. I když odvolací soud zvýšil základní náhradu jen o polovinu částky základní náhrady, záviselo jeho rozhodnutí na úvaze soudu, takže při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. důvodně aplikováno.
Odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou i v tom, že rozlišil jednotlivé dílčí nároky na náhradu škody na zdraví (srov. zejména rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikované pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující četnou judikaturu nynějšího dovolacího soudu) a velmi pečlivě odůvodnil výši přisuzované náhrady nákladů včetně částečné aplikace §150 o. s. ř. Přesto se dopustil jedné nepřesnosti, která se v konečném důsledku může do výše náhrady nákladů podstatně promítnout. Odchýlil se totiž od pravidla, že základem pro určení výše odměny advokáta pro účely náhrady nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. není částka požadovaná žalobou, nýbrž až částka přisouzená (srov. znovu shora citované rozhodnutí R 28/1970 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015), neboť za předmět řízení pro účely výpočtu odměny advokáta podle §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, vzal částku 1.800.000,- Kč v odvolacím řízení a u některých úkonů v řízení před soudem prvního stupně.
Z tohoto důvodu shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávným, proto jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem, žalovaným a vedlejším účastníkem před soudy obou stupňů zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; odvolací soud rozhodne nejen o náhradě nákladů původního řízení, ale i o nákladech řízení dovolacího (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. prosince 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu