ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3111.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 3111/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce R. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalované České kanceláři pojistitelů, IČO 70099618, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, za účasti České pojišťovny, a. s., IČO 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 831/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2015, č. j. 44 Co 457/2012-635, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2015, č. j. 44 Co 457/2012-635, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné. Namítaný odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu nezakládá v dané věci přípustnost dovolání dle ust. §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení právní otázky, na níž spočívá jeho rozhodnutí (rozsah povinnosti pojistitele škůdce vůči poškozenému), neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (rozpor námitky promlčení s dobrými mravy). Nehledě k tomu z dovolání není patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Nelze přisvědčit ani názoru dovolatele, že ve vztahu k jeho nároku proti pojistiteli škůdce podle §3 odst. 4 vyhl. č. 492/1991 Sb. se neuplatní promlčení, protože on své nároky na náhradu škody uplatnil proti škůdci ještě za jeho života, tedy ještě předtím, než mu vznikl nárok podle vyhl. č. 492/1991 Sb. Dovolatel totiž směšuje dva nároky, které jsou samostatné a jejichž promlčecí doba běží rozdílně, a to nárok na náhradu škody proti škůdci a nárok na plnění proti pojistiteli škůdce. Jak vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu, vyhláška č. 492/1991 Sb. zakládá přímé právo poškozeného proti pojistiteli škůdce (osoby odpovědné za škodu) v ustanovení §3 odst. 4 v případě smrti pojištěného. Právo poškozeného proti pojišťovně není právem na náhradu škody, nýbrž jde o originární právo založené zvláštním právním předpisem. Vzhledem k tomu, že pojistnou událostí je vznik povinnosti pojištěného nahradit škodu, nezbytným předpokladem povinnosti pojišťovny plnit poškozenému (tj. za pojištěného nahradit škodu) je, že pojištěný za škodu v určitém rozsahu poškozenému odpovídá. Povinnost pojišťovny plnit je totiž vázána na to, že je povinen plnit škůdce, nikoli naopak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003, publikovaný pod č. 51/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsahu, v jakém je povinen škůdce k náhradě škody, lze poškozenému přiznat plnění proti tomu, kdo je povinen za škůdce plnit, což je v daném případě pojistitel škůdce.
Přípustnost dovolání žalobce nemůže založit ani otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a nejedná se ani o právní otázku v judikatuře neřešenou. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999).
Pokud dovolatel namítá, že soud prvního stupně měl postupovat podle §43 o. s. ř., nejde o námitku nesprávného právního posouzení věci, nýbrž o namítanou vadu řízení, která však není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolacím důvodem není ani námitka nesprávného zjištění okamžiku, kdy se ustálil zdravotní stav poškozeného, neboť se jedná o otázku skutkovou, jež byla předmětem i znaleckého dokazování, a dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl v řízení před soudy obou stupňů zjištěn. Jak vyplývá z §241a odst. 1 o. s. ř., způsobilým dovolacím důvodem může být pouze nesprávný právní názor odvolacího soudu, na němž spočívá napadené rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu