ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.793.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 793/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně STORING, spol. s r. o., IČO 25410482, se sídlem v Liberci, Žitavská 727/16, zastoupené JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Jestřábí 974/1, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Na Pláni 3794/2, o uvedení nemovitosti do původního stavu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 225/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. září 2014, č. j. 36 Co 73/2014-407, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. září 2014, č. j. 36 Co 73/2014-407, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 19. září 2013, č. j. 21 C 225/2005-365, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 19. září 2013, č. j. 21 C 225/2005-365, zastavil řízení ohledně povinnosti žalovaného uvést na své náklady do předešlého stavu septik v podzemním podlaží budovy v L. a k této budově přiléhající opěrné zdi, žalovanému uložil povinnost uvést do předešlého stavu sklep v podzemním podlaží budovy v L. postavené na pozemku p.č. 4784, a to tak, že stavba sklepa bude provedena dle výkresové dokumentace vypracované Ing. Františkem Příhodou z 25. 10. 2011 s tím, že zastropení sklepa bude provedeno ve stejné výškové hladině stávajícího zbytku zastropení na zbytku neodstraněné stavby sklepa stropní deskou z monolitického betonu do ocelových nosníků, stěny sklepa budou z betonu poskládaného kamením ze žuly dle uvedené výkresové dokumentace, do tří měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalovaný je od 20. 3. 2001 vlastníkem pozemku p. č. 4790/6 v k. ú. L., který koupil od statutárního města L. za účelem stavby garáže, na tomto pozemku se nacházel sklep 3 m x 4,3 m přiléhající k budově. Dne 14. 11. 2001 se žalobce stal vlastníkem sousedících pozemků p. č. 4784 a 4790/5 a budovy, jež koupil od města L. Účastníkem stavebního řízení, jež bylo zahájeno 5. 11. 2001 ohledně stavby garáže žalovaného na jeho pozemku p. č. 4790/6, bylo město L. jako tehdejší vlastník sousedních nemovitostí, se žalobcem jako s účastníkem nebylo jednáno, neboť v té době ještě nebyl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník. Stavební povolení na stavbu garáže bylo žalovanému vydáno 20. 11. 2001, právní moci nabylo dne 12. 12. 2001. Sklep, jenž byl postaven spolu s domem v r. 1927, sloužil původně jako bunkr na uhlí, později jako skladiště nepoužívaných věcí a jeho stav byl odpovídající jeho stáří. Žalovaný začal s bouráním sklepa v létě 2005, souhlas žalobce se zbouráním sklepa neměl. Soud věc posoudil podle §120 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že sklep byl součástí domu, neboť původně byl provozně propojen s hlavní budovou, a proto jako součást věci hlavní přešel kupní smlouvu na žalobce, a to bez ohledu na to, zda byl výslovně uveden v kupní smlouvě. Ubouráním části sklepa došlo ke zmenšení majetku žalobce, čímž mu vznikla škoda, za níž podle §415 a §420 obč. zák. odpovídá žalovaný. Soud dovodil, že výstavba sklepa, o kterou žalobce požádal, je naturální restitucí v rámci náhrady škody a v daném případě je možná a účelná, neboť podle znaleckého posudku je účelné, aby byl sklep na svém původním místě znovu vystavěn, a to z důvodu zajištění odvodu dešťových povrchových vod, bezpečného užívání stavby, přístupu k opravám obvodového pláště a s ohledem na statiku domu, žalobcem navržené technické řešení uvedení sklepa do původního stavu je možné; cena nově vybudované stavby je sice vyšší než cena původní opotřebované stavby, obnovení se však neprojeví v tržní ceně budovy jako celku a nebyla zjištěna překážka objektivní povahy, která by naturální restituci bránila.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 36 Co 73/2014-407, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil ve znění, že žalovaný je povinen na své náklady uvést do předešlého stavu sklep v podzemním podlaží budovy v části obce L., postavené převážně na pozemku parc. č. 4784 a na části pozemku parc. č. 4790/6, a to tak, že stavba sklepa bude provedena dle výkresové dokumentace označené jako „Doložení stavu ubourané části sklepa u domu“ vypracované Ing. Františkem Příhodou dne 25. 10. 2011, která je nedílnou součástí tohoto rozsudku, s tím, že zastropení sklepa bude provedeno ve stejné výškové hladině stávajícího zbytku zastropení na zbytku neodstraněné stavby sklepa stropní deskou z monolitického betonu do ocelových nosníků, stěny sklepa budou z betonu poskládaného kamením ze žuly dle popisu a nákresu uvedeném ve výkresové dokumentaci ze dne 25. 10. 2011, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku; ve výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Shodně s ním podle §120 obč. zák. dovodil, že dotčená část sklepa byla až do svého ubourání součástí budovy, a sledovala tak právní režim tohoto domu. Parcela č. 4790/6 vznikla oddělením částí od pozemku p. č. 4784 a pozemku p. č. 4790/5 a byla převedena do společného jmění žalovaného a jeho manželky ke dni 18. 4. 2001. V té době stavba sklepa nebyla součástí tohoto pozemku a nemohla tak sledovat jeho právní režim, a nebylo prokázáno, že by došlo ke stavebně-technickému oddělení části sklepa a k převodu do vlastnictví žalovaného. K ubourání části sklepa došlo v roce 2005, v té době již budova nebyla ve vlastnictví města, nýbrž žalobce, k bourání tedy došlo bez jeho souhlasu a tím došlo ke škodě na jeho majetku. Stavební úřad ve stavebním povolení se zásahy do budovy nepočítal a existenci stavby na pozemku p. č. 4790/6 zcela pominul. Žalovaný i přes upozornění žalobce pokračoval v bourání a ve stavební činnosti, porušil tak §415 obč. zák. a podle §420 obč. zák. odpovídá za škodu, kterou žalobci způsobil. Poškozený požádal o náhradu škody uvedením do původního stavu, což je účelné a možné, jak vyplývá ze znaleckých posudků znalce Ing. Nadrchala a Ing. Císaře. Uvedením stavby do původního stavu dojde k tomu, že na části pozemku žalovaného bude stát stavba žalobce, což podle nového občanského zákoníku (zák. č. 89/2012) lze řešit ve smyslu §1087 jako přestavek. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v upřesněném znění potvrdil.
Tento rozsudek napadl žalovaný dovoláním, v němž namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce dřívějšího převodu vlastnického práva, odpovědnosti za škodu, otázky hospodárnosti a možnosti a účelnosti naturální restituce, vyvození skutkového stavu z rozporných skutkových zjištění bez řádného odůvodnění a chybějící povinnosti ve vztahu ke stávající rozestavěné stavbě garáže, a jiné otázky byly řešeny rozdílně, popř. vůbec. Dovolatel namítá, že nesprávně byla posouzena otázka, komu svědčí vlastnické právo k pozemku p. č. 4790/6 v k. ú. L. a prostoru pod ním, poukazuje na to, že se stal vlastníkem tohoto pozemku dříve, než žalobce zakoupil sousední pozemek s budovou. Popisuje okolnosti koupě pozemku za účelem stavby garáže od stejného prodávajícího, od něhož žalobce následně odkoupil dům s pozemky, a okolnosti stavebního řízení. Napadá závěr odvolacího soudu, že uhelný sklep tvořil součást budovy, a s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010, dovozuje, že sklep byl součástí pozemku, na němž byl postaven a do nějž byl „vnořen“, nešlo ani o příslušenství budovy, jednalo se o dávno neužívaný, neudržovaný a nefunkční uhelný sklep, který nemohl být pro svůj špatný stav užíván, a z důvodu havarijního stavu nemohl existovat jako věc v právním smyslu. Dále namítá, že žádnou svoji povinnost neporušil, pozemek pro stavbu garáže koupil, ve stavebním řízení získal pravomocné stavební povolení a po celou dobu byl v dobré víře; zastupitelstvo prodávajícího schválilo prodej pozemku za účelem stavby garáže, což bylo potvrzeno ve stavebním řízení. Žalobce neprokázal stav uhelného sklepa před jeho částečným ubouráním, ještě předtím, než došlo k bouracím pracím, vchod do něj zazdil. Žalobce měl 3 roky na to, aby se stavebnímu povolení bránil, v tomto řízení se v podstatě domáhá změny pravomocného rozhodnutí správního orgánu, což je nepřípustné. Odvolací soud zcela nesprávně vyřešil otázku hospodárnosti, možnosti a účelnosti obnovy uhelného sklepa a jeho závěr o nezbytnosti obnovy k zajištění odvodu dešťových vod a zamezení chátrání domu nemá oporu ani ve znaleckých posudcích. Splnění povinnosti podle rozsudku by znamenalo, že na své náklady by musel odstranit svoji stavbu ze svého pozemku a vystavět na něm cizí stavbu – nový železobetonový sklep, namísto odpadními vodami prosáklého a dvě desetiletí nepoužívaného uhelného sklepa, což by nakonec mělo vést ke ztrátě pozemku v jeho vlastnictví, jak naznačuje odvolací soud. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání nepředkládá otázku, kterou je nutno právně vyřešit. Žalobce se domáhá ochrany svého vlastnického práva, nikoliv změny stavebního povolení, jehož se napadená soudní rozhodnutí nedotkla. V řízení byla provedena dostatečná skutková zjištění a byla správně právně posouzena. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po účinnosti zákona 404/2012 Sb., Nejvyšší soud proto postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnuti odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzeni věci. Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolání je po právní stránce v dané věci přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky právní povahy předmětného sklepa a způsobu náhrady škody.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se nárok na náhradu škody posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a rovněž otázky vzniku a zániku vlastnického práva posuzují podle dosavadních předpisů (§3028 odst. 2).
Podle §120 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (odst. 1). Stavba není součástí pozemku (odst. 2).
Oddělením součásti věci zpravidla dochází k újmě na hodnotě věci hlavní (případné znehodnocení její oddělované součásti není podstatné). Znehodnocením nemusí být jen ztráta hodnoty peněžní, může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Znehodnocením se míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému účelu méně kvalitně, popř. mu sloužit nemůže (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99).
K námitkám dovolatele je především třeba uvést, že není přiléhavý poukaz na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 537/2010, podle nějž systém nefunkčních podzemních chodeb bez užitné hodnoty v bývalé vojenské pevnosti není samostatnou věcí, nýbrž má spíše charakter součásti pozemků, pod nimiž se podzemní chodby nacházejí. Tento právní závěr vychází z odlišného skutkového stavu a řeší otázku, zda podzemní chodby jako celek (nikoliv jen jejich část) jsou samostatnou věcí v právním smyslu, zatímco napadené rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci vychází ze zjištění, že díl sklepa na pozemku žalovaného č. 4790/6 byl jen částí stavby sklepa přiléhajícího k budově, a rozhodnutí spočívá na závěru, že uhelný sklep jako celek byl součástí budovy, s níž byl zároveň vybudován a byl s ní provozně propojen, byť v posledních letech nebyl ke svému účelu užíván. Namítá-li dovolatel, že v době, kdy koupil pozemek, nebyl sklep samostatnou věcí v právním smyslu, jde v tomto směru o názor shodný s odvolacím soudem, podle jehož závěrů ani odbouraná část ani sklep celý nebyl samostatnou věcí, nýbrž tvořil součást ve vztahu k věci hlavní, tj. k budově. Součástí pozemku se stavba stává v některých výjimečných případech, kdy stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc (např. parkoviště, lom, meliorační zařízení, pozemní komunikace apod. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí C. H. Beck pod C 2248,).
Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle něhož sklep v době, kdy byl částečně poškozen ubouráním, byl funkčně a stavebně neporušen a jeho stav odpovídal stáří objektu. Zpochybňuje-li dovolatel skutkové závěry nalézacích soudů a na základě odlišného hodnocení důkazů polemizuje se skutkovými zjištěními, a dospívá tak k jinému posouzení důvodnosti základu uplatněného nároku, nezpochybňuje svými námitkami právní posouzení věci odvolacím soudem, ale napadá správnost zjištění o skutkovém stavu věci, což však vzhledem k charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepodléhá dovolacímu přezkumu.
Zákon neuvádí hlediska, podle kterých by bylo možno určit, co k věci podle její povahy náleží a zda jde o součást určité věci či o věc samostatnou, záleží vždy na okolnostech konkrétního případu a na úvaze soudů v nalézacím řízení, kterou dovolací soud může přezkoumat jen z toho hlediska, zda v řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 574, rozsudky téhož soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, a ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3087/2009,).
Úvahy, z nichž odvolací soud v dané věci při posouzení právního charakteru sporné části sklepa vycházel, nevybočují z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008, ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003). Je jednoznačné, že pouhá - byť větší část sklepa, nacházející se na pozemku ve vlastnictví žalovaného, tvořila jeden celek se zbytkem sklepa, který náležel k domu a byl jeho součástí. Jde-li o součást věci hlavní, jedná se o jedinou věc, která přechází na nabyvatele automaticky se všemi součástmi i bez jejich výslovného označení v kupní smlouvě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2476/2010).
Podle §442 odst. 2 obč. zák. škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
V tomto ustanovení je jako způsob náhrady škody stanovena peněžitá náhrada nebo uvedení věci do předešlého stavu, jež kromě žádosti poškozeného je podmíněno tím, že tento způsob náhrady je možný a zároveň účelný. Účelnost se posuzuje z hlediska hospodárnosti, možnost pak představuje kategorii objektivní, která vylučuje naturální restituci tam, kde uvedení do předešlého stavu brání překážka objektivní povahy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2032/2005, ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 376/2006, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 5251, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2911/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2014).
Dovolací soud se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě jsou splněny předpoklady pro naturální restituci. Žalobce se domáhá náhrady skutečné škody způsobené na věci. Podle právní teorie i ustálené judikatury skutečná škoda (§442 odst. 1 obč. zák.) znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí; jde-li o škodu na věci, v důsledku jejího poškození či zničení se majetkový stav vlastníka věci snížil.
Bez ohledu na způsob, jakým poškozený žádá nahradit škodu na věci mu způsobenou, zásadně platí, že odpovědnost škůdce se vztahuje pouze k obnovení stavu věci před poškozením, jež způsobil. Ať jde o peněžní náhradu či naturální restituci, skutečná škoda představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit na uvedení věci do předešlého stavu, tedy do stavu před poškozením či zničením věci. Předpokladem tedy je, aby požadovaný rozsah prací a opatření byl k tomuto cíli způsobilým prostředkem, tj. že skutečně směřuje k uvedení stavby do stavu před jejím poškozením (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2032/2005). Finanční i naturální náhrada je rovnocenná, proto bylo třeba uvážit, zda nově zbudovaný objekt je rovnocennou náhradou za neudržovanou, několik desítek let starou stavbu. Z hlediska hodnoty, jež by výstavbou či přístavbou sklepa nově vznikla, oproti hodnotě stavby opotřebovaného již tehdy nefunkčního uhelného sklepa, je zřejmé, že uvedení budovy žalobce do předchozího stavu novou výstavbou sklepa na cizím pozemku není v daném případě hospodárným řešením, a z hlediska dalšího fungování domu ani řešením nezbytným. Pokud vybudováním nové stavby namísto náhrady odpovídající stavu stavby před částečnou demolicí by nebylo dosaženo návratu nemovitosti do původního stavu, je zde objektivní okolnost, jež brání tomuto způsobu náhrady škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3572/2006). Lze proto uzavřít, že z hlediska §442 obč. zák. naturální restituce není v dané věci možným a účelným způsobem náhrady škody, nehledě k tomu, že již v době, kdy se žalobce stal vlastníkem sousední budovy, sklep již řadu let nesloužil svému účelu a ani žalobce neměl v úmyslu jeho využití jako „uhelného bunkru“ obnovit.
Jak vyplývá z výše uvedeného, právní názor odvolacího soudu na způsob náhrady škody naturální restitucí není v dovoláním napadeném rozhodnutí správný, dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn; dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu