ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1119.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1119/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce Odborového svazu pracovníků obchodu , IČ 60166762, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, proti žalované Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů , IČ 00469483, se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 30, o 363.923 ,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 191/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2014, č. j. 35 Co 317/2014-63, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.196,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Mikyska do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 11 C 191/2013-34, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 363.923,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce, jakožto jeden ze členů žalované, jsa stejně jako ona občanským sdružením ve smyslu §9a zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, se domáhal uvedené částky z titulu nároku na doplacení podílu z majetku žalované za rok 2011, neboť mu nebyla poskytnuta částka odpovídající správné výši jeho ideálního podílu 10,773 %, ale toliko podílu 10,062 %. O přerozdělení částky 50 mil. Kč bylo rozhodnuto dne 16. 12. 2011 valnou hromadou žalované, na což navázala faktická výplata těchto prostředků, jež v případě žalobce odpovídala výši ideálního podílu 10,062 % schváleného spolu s podíly ostatních členů valnou hromadou žalované dne 20. 6. 2008. Byť žalobce naposledy zmíněné usnesení nenapadl žalobou dle §15 zákona č. 83/1990 Sb., s jeho obsahem nesouhlasí, neboť má za to, že klíčem ke stanovení výše podílů má být i nadále počet členů jednotlivých odborových svazů, což uvedené rozhodnutí nerespektovalo. Žalobce dále zdůraznil, že žalovanou částku alternativně nárokuje jako náhradu škody. Obvodní soud na základě provedeného dokazování naznal, že žalobci nelze přiznat právo na požadované plnění ani z titulu majetkového vypořádání, ani z odpovědnosti za škodu. Zrekapituloval jednotlivá rozhodnutí valné hromady stran výše podílů členů žalované a připomněl, že úspěch žalobce ve dvou soudních sporech, v nichž byla zpochybněna správnost usnesení valné hromady o výši jeho podílu, nemůže ovlivnit rozhodnutí v nyní projednávané věci. Soudem bylo za nezákonné naposledy prohlášeno usnesení valné hromady žalované o míře účasti jejích členů (tedy i žalobce) ze dne 17. 12. 2004, jež mělo dopad na poměry žalobce pouze v období do 20. 6. 2008, kdy bylo o této otázce orgánem žalované opětovně rozhodnuto a žalobci byl přiřčen podíl 10,062 %. Předmětné usnesení nebylo napadeno žalobou a po marném uplynutí lhůty stanovené §15 zákona č. 83/1990 Sb. je již nelze přezkoumávat. Výše plnění určeného pro žalobce za rok 2011 tedy odpovídá podílu stanovenému relevantně nezpochybněným usnesením valné hromady žalované. Bez významu pro posouzení sledované otázky je pak řízení (vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 9 C 9/2010) zahájené na základě žaloby, kterou žalobce zpochybnil usnesení valné hromady zamítající jím podaný návrh na určení jeho podílu v rozsahu 10,773 %, neboť i případná úspěšnost podané žaloby by vedla pouze ke zrušení zamítavého usnesení, aniž by bylo dotčeno dřívější stanovení rozsahu účasti žalobce na majetkovém vypořádání. Navíc zmíněným rozhodnutím valné hromady nebylo nově zasaženo do práv žalobce, přičemž předložení návrhu valné hromadě a následné zpochybnění rozhodnutí valné hromady se jeví jako obcházení ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb. a jím založené nenapadnutelnosti rozhodnutí sdružení po uplynutí zákonné lhůty. Opodstatnění nároku žalobce na požadované plnění z titulu náhrady škody pak vylučuje okolnost, že výše vyplacené částky odpovídá podílu dle žalobou nenapadeného usnesení valné hromady žalované, pročež není splněna jedna z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák. – existence protiprávnosti. S ohledem na předestřené tedy soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 35 Co 317/2014-63, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné. Zdůraznil, že ústavním pořádkem daná spolková autonomie si žádá, aby soud zasahoval do činnosti občanských sdružení toliko způsobem výslovně dovoleným zákonem, přičemž ze zákona č. 83/1990 Sb. se podává, že jiná než určovací žaloba postrádá v tomto směru oporu v hmotném právu. V projednávaném sporu byla suma, kteréžto se žalobci v rámci delimitace dostalo, určena žalobou nenapadeným rozhodnutím valné hromady žalované ze dne 20. 6. 2008, zatímco o celkovém objemu prostředků určených k přerozdělení mezi členy žalované bylo tímto orgánem rozhodnuto dne 16. 12. 2011. Za popsaných okolností je namístě přitakat soudu prvního stupně, že mu nepřísluší přezkoumávat správnost výše podílu žalobce na rozdělení majetku v roce 2011. Není rovněž důvodu pro přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 9/2010, neboť žalobci by právo na žádané plnění nezaložilo ani konstatování případného rozporu zamítavého rozhodnutí valné hromady se zákonem, jelikož ani tím by nebyla narušena závaznost rozhodnutí ze dne 20. 6. 2008. Jako správná obstojí i úvaha předestřená k tvrzenému právu na náhradu škody. Odvolací soud zde ocitoval závěry vyslovené k řešené otázce v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1302/2014, klonící se k nemožnosti ztotožnění uváděné škody s částkou odpovídající dožadovanému podílu na delimitovaných prostředcích, a konstatoval, že ze skutkových tvrzení žalobce není zřejmé, že by předmětem řízení měl být nárok na náhradu škody vzniklé zatížením dřívějšího usnesení žalované soudem dovozenou nezákonností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle §237 o. s. ř. a za důvodné dle §241a odst. 1 o. s. ř. Uvedl-li odvolací soud, že ze znění zákona č. 83/1990 Sb. vyplývá, že jiná než určovací žaloba postrádá oporu v hmotném právu, odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reprezentované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, či ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3910/2009), dle níž je člen sdružení oprávněn podat žalobu na splnění dluhu z provedeného majetkového vypořádání. Dovolacím soudem nebylo řešeno, může-li se soud zabývat žalobou, jíž člen sdružení uplatňuje nárok na náhradu škody vzniklé protiprávním jednáním sdružení spočívajícím jak v ignorování pro ně závazných pravomocných rozsudků (dle nichž jím vykazované ideální podíly členů nejsou v souladu se zákonem a stanovami sdružení), tak v provedení majetkového vypořádání podle podílů, k jejichž vyčíslení došlo způsobem zatíženým zmiňovanou nezákonností. Dosud nezodpovězenou otázkou je i to, obstojí-li počínání žalované z pohledu §6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), zakazujícího každému těžit ze svého protiprávního činu či jím vyvolaného protiprávního stavu. Zamítnutím žaloby umožnily soudy žalované nabývat prospěch ze svého protiprávního jednání a v rozporu s čl. 90 Ústavy i §1 o. s. ř. nezajistily spravedlivou ochranu práv dovolatele na řádné majetkové vypořádání. Dovolatel dále upozornil, že z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2993/2013 se podává důraz na nezbytnost dbát pravomocných soudních rozhodnutí při posuzování míry majetkové účasti. Nerespektovala-li žalovaná rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 16 C 353/98, vyslovující se k usnesení o výši ideálních podílů, a nezákonností tak zatížila své rozhodnutí ze dne 20. 6. 2008 (určující pro majetkové vypořádání v roce 2011), nelze zmíněnou skutečnost opomenout a nevyvodit z ní žádné právní následky v rovině odpovědnosti za škodu. Názor, dle nějž je bez významu ignorování nezákonného stavu v nastavení ideálních podílů, zatímco se jeví důležitým, že žalobce nepodal v krátké třicetidenní lhůtě žalobu proti usnesení žalované ze dne 20. 6. 2008, je přepjatě formalistický a v rozporu s principy spravedlnosti. Soudy zůstalo přehlédnuto, že valná hromada schvaluje ideální podíly vždy pouze v souvislosti s vystoupením některého člena ze sdružení a že její rozhodnutí má jen deklaratorní charakter, neboť podíly byly konstituovány dohodou všech zakládajících členů žalované dne 2. 3. 1990.
Pro in eventum uplatněný nárok na náhradu škody je stěžejní existence protiprávního jednání žalované spočívajícího v neodstranění soudem vytýkaného pochybení při stanovení míry účasti členů žalované na jejím majetku. Z pohledu náhrady škody je irelevantní rozhodnutí valné hromady o ideálních podílech ze dne 20. 6. 2008 i jeho nenapadení žalobou, neboť tento institut uvedené kroky nevyžaduje. Odvolací soud přitom přehlédl, že žalobce svými tvrzeními uplatňoval právo na žalovanou částku i z titulu náhrady škody způsobené nerespektováním pravomocného rozsudku soudu ohledně této otázky. Bylo-li dle odvolacího soudu třeba, aby žalobce předestřel takové skutkové okolnosti, z nichž by byla patrná souvislost protiprávního jednání žalované se vznikem škody v požadované výši, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, aby žalobce náležitě poučil podle §118a o. s. ř.
Podle dovolatele neobstojí ani úvaha (převzatá odvolacím soudem z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1302/2014), dle níž by měl nárok na náhradu škody odpovídající žalované částce pouze tehdy, rozhodla-li by valná hromada žalované o určení jeho ideálního podílu s touto částkou korelujícího, neboť za existence se zákonem souladného usnesení orgánu žalované o ideálních podílech by žalobci mohla vzniknout škoda jen v případě rozporu vypořádání s tímto podílem. Leč i při absenci takovéhoto usnesení valné hromady může vzniknout nárok na náhradu škody. Lpění na existenci příslušného rozhodnutí postrádá oporu v právním řádu. Navíc, i pokud by žalobce napadl usnesení valné hromady ze dne 20. 6. 2008 žalobou, nedomohl by se určení správné výše svého podílu, ale jen vyslovení rozporu usnesení se zákonem, což je však pro postavení dovolatele zcela bez významu a nevede ke zjednání nápravy. Žalobce sám jako menšinový člen nemůže dosáhnout ani prostřednictvím valné hromady změny příslušného rozhodnutí, třebaže správná výše podílů je zřejmá jak z dohody všech zakládajících členů žalované, tak z rozhodnutí předcházejících nezákonnému usnesení valné hromady.
Dovolatel závěrem vyzdvihl tezi, že závaznost rozsudku soudu dle §159a o. s. ř. nemůže ustupovat rozhodnutím sdružení nenapadeným žalobou dle §15 zákona č. 83/1990 Sb., jakož i předchozí názor soudů, dle nějž bylo do práv žalobce zasaženo delimitačním rozhodnutím, a nikoliv rozhodnutím o určení výše ideálních podílů. Zmíněný názor soudy posléze opustily, značně však ovlivňoval počínání při podávání žalob. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu pak završil návrhem, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření zpochybnila argumenty dovolatele a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Byť je třeba dovolateli přisvědčit, že rozhodnutím odvolacího soudu řešená otázka náhrady škody nebyla pod zorným úhlem předestřené argumentace doposud explicitně zodpovězena, a na dovolání je tak možno pohlížet jako na přípustné, důvodnost mu přiznat nelze.
Předně je nutné vyzdvihnout, že soudy jsou dle čl. 95 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, vázány při svém rozhodování zákonem. Nepřísluší jim tudíž, aby ve své rozhodovací činnosti formovaly pravidla, jež by se vymykala zákonem dané úpravě relevantních právních vztahů. Vyjádřil-li tedy zákonodárce svou představu o způsobu, jímž může soudní moc ingerovat do spolkové autonomie a ovlivňovat vnitřní chod občanských sdružení, nezbývá soudům než tento pokyn respektovat. Ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb. připouští soudní přezkum rozhodnutí sdružení toliko v jasně stanovené lhůtě, po jejímž uplynutí je třeba mít předmětné rozhodnutí pro členy sdružení za závazné, aniž by pak bylo možno jeho správnost přezkoumávat v následném soudním řízení, a to ani jako otázku předběžnou (k tomu srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 208/2004, či usnesení téhož soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 704/2007). V tomto směru je rovněž třeba rozumět dovolatelem zpochybňovaným slovům odvolacího soudu, dle nichž jiná než určovací žaloba opírající se o uvedené ustanovení postrádá oporu v hmotném právu, a jež přitom nijak nepopírají názory vyslovené v usneseních Nejvyššího soudu uváděných dovolatelem v této souvislosti. Uplatnění odlišných nároků člena sdružení jako jednoho subjektu soukromého práva vůči sdružení jako subjektu druhému, jež by vycházely z rozdílných zákonných ustanovení, samozřejmě vyloučit nelze, avšak ani tímto by nebylo možné popřít zákonem jasně dané limity soudního přezkumu rozhodnutí sdružení upravujících jeho vnitřní poměry i nemožnost jejich nahrazení vlastní úvahou soudu. Rozhodla-li tedy valná hromada žalované dne 20. 6. 2008 o výši podílu žalobce a toto rozhodnutí nebylo napadeno ve smyslu §15 zákona č. 83/1990 Sb., nelze v řízení o plnění, na něž má dle svých slov žalobce nárok, přezkoumávat jeho věcnou správnost. Byť by při případném soudním přezkumu tohoto rozhodnutí (prováděném na základě řádně podané žaloby dle §15 zákona č. 83/1990 Sb.) nebylo možno odhlédnout od nezákonnosti spočívající v nerespektování závazného rozsudku soudu, nelze-li v řízení o plnění rozhodnutí valné hromady přezkoumávat, není zde prostoru ani pro zohlednění eventuálního pochybení v tomto ohledu. Závazné určení výše podílů členů žalované a od toho se odvíjející poskytované finanční plnění brání tomu, aby bylo na takto vyplacené obnosy (a potažmo i nevyplacení částek tyto sumy přesahující) myslitelné pohlížet jako na protiprávní. Z uvedeného se současně podává, že vzniklo-li žalobci právo na vypořádání za rok 2011 ve výši závazně vymezené rozhodnutím sdružení, nemohl současně utrpět škodu v částce, o níž se domnívá, že obdrženou sumu přesahuje, neboť zde není náležitého podkladu pro závěr, že právě dožadovaný stav by byl oproti tomu nastolenému relevantně nezpochybněným usnesením valné hromady v souladu s právem.
Jak Nejvyšší soud již dříve uvedl v usnesení vyneseném v obdobném sporu týchž účastníků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1302/2014), protiprávní nerespektování závazných rozhodnutí soudů může být příčinou vzniku škody dotčených osob, avšak tuto škodu nelze ztotožňovat s částkou, na niž nebyl žalobci závazným a za dané situace již nezpochybnitelným rozhodnutím orgánu žalované přiznán nárok, ač se tak dle jeho mínění stát mělo. V tomto směru lze opět přitakat úvaze odvolacího soudu ohledně neadekvátnosti příslušných skutkových tvrzení, neboť žalobce opakovaně uplatňoval právo na náhradu majetkové újmy způsobené upřením nárokovaných prostředků z majetku žalované za rok 2011 (čemuž s ohledem na shora předestřené není možno přisvědčit), aniž by však současně jakkoliv skutkově vymezil požadavek na náhradu škody eventuálně vzniklé v důsledku toho, že žalovaná nerespektovala dřívější závazné rozhodnutí soudu. Jak bylo zdůrazněno výše, existence nezpochybněného a již nezpochybnitelného rozhodnutí o výši podílu žalobce z roku 2008 brání tomu, aby na vyplacení obnosů odpovídajících zmíněnému rozhodnutí bylo možno pohlížet jako na rozporné s právem a činěné v příčinné souvislosti s poukazovanou nezákonností rozhodnutí předešlého. Dovolateli dozajista nelze v obecné rovině upřít právo na náhradu škody (vyčíslitelné eventuálně dle §136 o. s. ř.) způsobené rozhodnutím žalované, jež bylo soudem prohlášeno za nezákonné, avšak je třeba, aby takovýto nárok náležitě skutkově vymezil a jako takový učinil předmětem řízení. Rovněž nelze přisvědčit výhradě, že se dovolateli v této souvislosti mělo dostat poučení dle §118a o. s. ř. Není na soudu, aby s odkazem na §118a o. s. ř. žalobce poučoval o možnosti uplatnit odlišný – jinak skutkově vymezený nárok, pokud by dovolatel takový nárok vskutku nyní zvažoval uplatnit, neboť by se jednalo o nepřípustné poučení o hmotném právu odporující dikci §5 o. s. ř. (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4450/2014, obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 3783/14).
Zjednání nápravy situace, v níž se dovolatel cítí být poškozen nezákonným rozhodnutím žalované, jímž nastolený stav dle něj nebyl dostatečným způsobem napraven, je sice nanejvýš problematické, to ovšem nic nemění na absenci náležitého podkladu pro konstrukci soudu, která by nad zákonem daný prostor zasahovala do interního chodu občanského sdružení jakožto specifické osoby soukromého práva, nadané značnou mírou autonomie při uspořádání svých vnitřních poměrů (včetně těch majetkových), do nichž lze zasahovat výhradně na základě včasného úkonu (žaloby) člena sdružení. Zmiňuje-li žalobce, že podíly členů žalované byly konstituovány dohodou zakládajících členů ze dne 2. 3. 1990 a že následná usnesení valné hromady žalované jsou toliko deklaratorní, nerelativizuje uvedená okolnost korektnost náhledu výše předestřeného, neboť tato povaha rozhodnutí valné hromady o velikosti podílů členů žalované mu neubírá na závaznosti (ostatně ani deklaratornímu rozsudku soudu nelze upírat závaznost a náležité zohlednění skutečností determinujících jeho věcnou správnost je možné posuzovat toliko při jeho případném přezkumu na základě řádně podaného opravného prostředku). Nepřiléhavý je rovněž poukaz na popření závaznosti soudního rozhodnutí dle §159a o. s. ř. Ponechává-li totiž zákon č. 83/1990 Sb. na členech sdružení, rozhodnou-li se brojit proti rozhodnutí jeho orgánu žalobou dle §15, je zřejmé, že upustí-li od tohoto kroku, není soudu dána příležitost zaobírat se jeho zákonností, tedy i tím, zdali při tvorbě projevu vůle orgánu sdružení byly náležitě zohledněny dopady závazného rozsudku týkajícího se předchozího rozhodnutí sdružení (k závaznosti žalobou nenapadených rozhodnutí sdružení srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2993/2013). Lze podotknout, že pokud byl žalobce při podávání žalob veden mylným názorem vysloveným v rozhodnutí soudu nižšího stupně, jež nebylo úspěšně korigováno na základě opravných prostředků, nerozšiřuje ani tato okolnost (byť politováníhodná), naznačující výkladové nejasnosti stran dotčené otázky, právním řádem objektivně dané možnosti soudu zasahovat do chodu občanského sdružení.
Výhrada dovolatele, dle níž zamítnutím žaloby umožnily soudy v rozporu s §6 o. z. těžit žalované ze svého protiprávního činu či stavu, který vyvolala, předně pomíjí, že ani dle jeho tvrzení částka, o niž se cítí ochuzen, nepředstavuje prospěch nabytý žalovanou. Majetek žalované je, jak se podává z obsahu spisu, přerozdělován mezi její členy, eventuální pochybení při určení výše podílu žalobce by se zjevně promítlo předně v rozsahu majetkových hodnot nabytých jinými členy žalované, a nikoliv tedy přímo jí samotnou. Nadto je znovu třeba připomenout, že dovození protiprávnosti jednání žalované či jí nastoleného stavu by si žádalo, aby bylo k návrhu člena sdružení příslušné rozhodnutí valné hromady z roku 2008 prohlášeno za nezákonné.
Jelikož dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost napadeného rozhodnutí, přistoupil Nejvyšší soud dle §243d písm. a) o. s. ř. k zamítnutí dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.780,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.196,80 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. ledna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu