ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1409.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1409/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce hlavního města Prahy, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce městské části Praha 20, se sídlem v Praze 20, Jívanská 647, IČ: 00240192, proti žalovaným: 1) H. A. , 2) J. J. , 3) B. Š., všem zastoupeným JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 21/29, a 4) J. M.
-K., zastoupené Kajem Andersem Ständerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1324/44, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 163/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2015, č. j. 15 Co 407/2014-149, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 13. června 2014, č. j. 14 C 163/2013-137, rozhodl, že řízení se podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), přerušuje do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 35/2010.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. ledna 2015, č. j. 15 Co 407/2014-149, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci jsou splněny podmínky pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. za situace, kdy u Obvodního soudu pro Prahu 9 v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 35/2010 bude rozhodováno o vlastnictví žalovaných k předmětným nemovitostem, o jejichž určení vlastnického práva v tomto řízení jde. Je nepochybné, že se jedná o řízení, v němž bude řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v této věci, totiž zda nynější žalovaní mají vlastnické právo k těmto nemovitostem na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to za situace, kdy žalovaní jsou zapsáni v katastru nemovitostí na základě dědického řízení, a došlo tak k obcházení restitučních předpisů. Pokud by bylo najisto postaveno, že na základě restitučních předpisů jsou vlastníky uvedených nemovitostí, mělo by takové rozhodnutí význam i pro rozhodování v dané věci. Přerušení řízení tak odůvodňuje zájem na jeho hospodárnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Podle dovolatele duplicitní zápis vlastnického práva ve prospěch žalovaných 1), 2), 3) a právního předchůdce žalované 4) je nesprávný a měl by být odstraněn tak, že v katastru nemovitostí bude zapsáno vlastnické právo k předmětné id. ½ dotčen ých nemovitostí pouze na základě rozhodnutí vydaných v restitučním řízení. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, s tím, že výsledek restitučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 35/2010 nemá význam pro rozhodnutí soudu v této věci, neboť v jeho důsledku nedojde k odstranění zmíněného duplicitního zápisu, který může být odstraněn i před pravomocným skončením restitučního řízení. Přerušení řízení do pravomocného skončení restitučního řízení je naopak nehospodárné. Navrhl změnu rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje. K tomuto návrhu se ve vyjádření připojil i vedlejší účastník.
Žalovaní 1) – 3) považují dovolání za nepřípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a navrhují, aby je Nejvyšší soud odmítl.
V průběhu dovolacího řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 2. března 2016, č. j. 14 C 163/2013-179, tak, že na místo původní žalované 4) B. K., zemřelé dne 29. 10. 2015, bude v řízení pokračováno s J. M. –K.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), shledal Nejvyšší soud dovolání podle §237 o. s. ř. nepřípustným.
Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
K obligatornímu přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud přistoupí v případě, že jeho rozhodnutí závisí na otázce, kterou není oprávněn v daném řízení řešit. Typicky tak bývá řízení přerušeno do doby vyřešení otázky, zda byl spáchán trestný čin, přestupek či jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů (viz §135 o. s. ř.), nejde však o jediné situace, kdy přerušení řízení přichází v úvahu.
V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že ustanovení §109 odst. 2 o. s. ř. upravuje možnost, nikoliv povinnost soudu přistoupit k přerušení řízení. Důvody přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, jež se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle §135 odst. 2 o. s. ř. V usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, dále zaujal Nejvyšší soud názor, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud přitom může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3401/2015). Hlavní důvod pro přerušení řízení pak spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
V předmětném případě se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení o určovací žalobě zabýval a jeho úvahy zcela jistě nejsou zjevně nepřiměřené. Vyslovený závěr, že je namístě z důvodu hospodárnosti v projednávané věci řízení přerušit, neboť ve věci dříve zahájené u Obvodního soudu pro Prahu 9 (vedené ohledně restitučního nároku žalovaných podle zákona o půdě) bude řešena otázka významná pro posouzení aktivní legitimace žalobce v této věci (zda je žalobce vůbec vlastníkem nemovitostí dotčených právě zmíněnými restitučními nároky), je v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Nadto se jeví hospodárným nechat proběhnout nejprve restituční řízení už i proto, že v něm bude postaveno najisto, zda se přece jen žalovaní nestali vlastníky na základě uplatněného restitučního nároku. Ostatně obdobný názor o prioritě vyřešení nároku restitučního před rozhodnutím o obecné určovací žalobě vyslovil Nejvyšší soudu v rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015.
Dovolací soud neměl v nyní projednávané věci důvod odklonit se od shora uvedených judikaturních závěrů, jichž se fakticky držel i soud odvolací, a proto bylo namístě dovolání odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud tak učinil bez jednání v souladu s §243a odst. 1, větou první, o. s. ř.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu