ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1893.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1893/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) Ing. V. B., CSc. , M., a b) J. B. , Ž., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalované Krajské majetkové, příspěvkové organizaci, IČ: 00829048, se sídlem v Ústí nad Labem, Na Schodech 1535/4, zastoupené JUDr. Ilonou Tajchnerovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Moskevská 1604/35, o zaplacení částek 33 687 a 55 103 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 1021/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. října 2015, č. j. 12 Co 1374/2013-187, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 14. 12. 2012, č. j. 12 C 1021/2005-142, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům každému jednou polovinou celkem částku 33 687 Kč s příslušenstvím (výrok I), jakož i povinnost zaplatit žalobci b) částku 55 103 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Žalobci se po žalované domáhali jednak vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného za užívání pozemků ve vlastnictví jejich matky a posléze žalobců, jednak se žalobce b) dále domáhal náhrady škody za nevyplacené dotace, které by mu jakožto soukromě hospodařícímu rolníkovi byly vyplaceny, pokud by mohl na předmětných pozemcích hospodařit. Soud dospěl k závěru, že se jedná o nárok z odpovědnosti za škodu, a přiznal žalobci požadovanou částku. Žalovaná jako svoji obranu proti nároku žalobce b) uplatnila nárok na zaplacení částky 58 468 Kč s tím, že v tomto rozsahu předala žalobcům při vydání pozemků i rozpracovanou výrobu. Soud však měl za to, že žalovaná neučinila příslušný právní úkon výslovně a natolik určitě, aby žalobce b) nemohl mít pochybnosti o tom, že tento úkon byl vůči němu učiněn, a posuzoval uvedený nárok pouze jako obranu žalované, kterou však dostatečně neprokázala.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 10. 2015, č. j. 12 Co 1374/2013-187, změnil rozsudek okresního soudu tak, že zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 33 687 Kč s příslušenstvím a žalobci b) částku 55 103 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Žalovaná odvozovala své užívací právo k předmětným pozemkům z dohody uzavřené dne 1. 4. 1993 mezi právními předchůdci účastníků řízení, která dle odvolacího soudu odpovídá smlouvě o výpůjčce ve smyslu §659 a násl. obč. zák., v níž její účastníci projevili vůli přenechat pozemky ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobců do faktického užívání ke konkrétnímu účelu právnímu předchůdci žalované. Z dohody vyplývá bezplatnost užívání i dočasnost, byť nebyla určitě a konkrétně sjednána doba platnosti dohody. Z dohody nevyplynula žádná okolnost, která by bránila žalobcům jako půjčitelům kdykoliv požadovat vrácení pozemku, přičemž žalovaná pozemky žalobcům vydala k datu, ke kterému projevili vůli omezit dobu trvání výpůjčky. Odvolací soud dovodil, že uvedená dohoda je platným právním úkonem – smlouvou o výpůjčce. Žalované svědčil právní důvod k užívání pozemků a nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení není dán. Totéž platí pro nárok žalobce b) na náhradu škody za ušlé dotace. Jelikož byla důvodná samotná obrana žalované, soud se již nezabýval důvodností námitky k započtení nákladů vynaložených na rozpracovanou zemědělskou výrobu.
Žalobci podali proti rozsudku krajského soudu dovolání, v němž vyjádřili nesouhlas s právním hodnocením odvolacího soudu a ztotožnili se se závěry soudu prvního stupně v tom smyslu, že právní předchůdce žalované nemohl poskytnout matce žalobců k užívání náhradou za užívání jejich pozemků jiný pozemek, neboť s ním nemohl jakkoliv disponovat. Žalovaná užívala pozemky matky žalobců bez právního důvodu od roku 1993 až do jejich vydání žalobcům v roce 2005, čímž se bezdůvodně obohacovala po dobu 12 let. Pochybení právního hodnocení odvolacím soudem spočívá v tom, že smlouvu uzavřenou mezi matkou žalobců a právním předchůdcem žalované ze dne 1. 4. 1993 označil jako smlouvu o výpůjčce, což bylo pro žalobce navíc překvapivým rozhodnutím. Naopak je nutné vycházet z dohody o pronájmu pozemků ze dne 5. 9. 1992, na niž dohoda ze dne 1. 4. 1993 navazuje. Z této dohody nevyplývá, že žalobci mohli kdykoliv požadovat vrácení pozemku, a není splněna ani podmínka bezplatnosti, neboť dohoda nikterak nerušila nájemní smlouvu ze dne 5. 9. 1992. Žalobci v roce 2005 neprojevili vůli omezit dobu trvání výpůjčky, neboť nikdy nepokládali pozemky zděděné po matce za půjčené žalované, naopak jejich užívání právním předchůdcem žalované vždy považovali za užívání bez právního důvodu. Interpretace vůle účastníků dohody ze dne 1. 4. 1993 krajským soudem nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu a dohodu je nutno považovat za neplatný právní úkon. Dovolatelé proto navrhují změnu napadeného rozsudku, eventuálně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) soud předně zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení) a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud při posuzování splnění základních podmínek, bez kterých dovolání projednat nelze, vždy zkoumá, zda na ně nedopadá některá z výluk. Jedním z limitů, které bez dalšího vylučují projednání dovolání, je případ, kdy není nárokováno více než 50 000 Kč (§238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Je-li přitom žalobou uplatňováno více nároků se samostatným skutkovým základem, posuzuje se z hlediska přípustnosti dovolání každý tento nárok odděleně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, nebo ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 410/2014). V této věci jednak (oba) žalobci požadovali, a to rovným dílem, částku 33 687 Kč z titulu bezdůvodného obohacení (za užívání pozemků bez právního důvodu), jednak druhý žalobce požadoval samostatně 55 103 Kč z titulu odpovědnosti za škodu (nárok na ušlé dotace), tedy zjevně jde o nároky se samostatným skutkovým základem a samostatně uplatnitelné. První z uplatněných nároků zákonného limitu 50 000 Kč nedosahuje, a proto ve vztahu k němu je dovolání bez dalšího nepřípustné a muselo být odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.). K dalšímu posouzení tak zbylo toliko dovolání druhého žalobce proti výroku, jímž byla zamítnuta jeho žaloba ohledně 55 103 Kč a dále dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání druhého žalobce přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávaném případě), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, kterou z tam předpokládaných alternativ má za danou. K doplnění dovolání o vylíčení okolností, v nichž je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti, dovolatele v dovolacím řízení vyzývat nelze (§243b, část věty za středníkem, §43 o. s. ř.) a sdělit je musí do konce lhůty k podání dovolání.
Na prvním místě je se zřetelem k právě uvedenému nutno podotknout, že dovolatel v přezkoumávané věci nevymezuje okolnosti, jež by mohly představovat naplnění podmínek přípustnosti dovolání dle aplikovatelné právní úpravy; neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy neuvádí to, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů dovolání podle §237 o. s. ř. Pokud druhý žalobce v dovolání pouze vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry odvolacího soudu, označuje jeho právní posouzení za nesprávné a tvrdí, že předmětnou dohodu ze dne 1. 4. 1993 nelze považovat za smlouvu o výpůjčce, nezbývá než uzavřít, že tato tvrzení (která navíc směřují především proti hodnocení důkazů) neobsahují údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Absence označení předpokladů přípustnosti dovolání, která v důsledku marného uplynutí dovolací lhůty již nemůže být zhojena (§241b odst. 3, věta první, o. s. ř.), pak brání jeho věcnému projednání (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 492/2014). Posledně uvedené platí i ve vztahu k výroku nákladovému, který sice dovolatelé výslovně napadají, avšak v samotném dovolání proti jeho správnosti žádnou relevantní dovolací námitku nevznášejí.
Z výše nastíněných důvodů dovolacímu soudu nezbylo než dovolání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout i ve vztahu k zamítnutí nároku na zaplacení 55 103 Kč s příslušenstvím a k výroku nákladovému.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu v zásadě měla právo, žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu