ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2104.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2104/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Mgr. M. L. , zastoupené JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Vodní 5178, proti žalovanému Bc. P. H. , zastoupenému Mgr. Josefem Berkou, advokátem se sídlem v Uherském Brodě, Bří Lužů 114, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 327 C 84/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. února 2016, č. j. 59 Co 429/2015-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 374 Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Rejžkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. června 2015, č. j. 327 C 84/2014-69, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost zdůvodnil odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (které současně v dovolání ocitoval). Nesprávné právní posouzení věci spatřoval v tom, že soud prvního stupně věc projednal v jeho nepřítomnosti a odvolací soud z tohoto postupu – dle žalovaného nesprávného – nevyvodil odpovídající procesní důsledky, a dále že soud neprovedl jím označené důkazy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10 o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podání oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. se zabýval přípustností a náležitostmi dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, mimo jiné, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho citace) není řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání (k vymezení přípustnosti dovolání srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ; k tomu dále např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3876/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Příslušná pasáž dovolání (článek III, v němž dovolatel ocitoval text ustanovení §237 o. s. ř.) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání; požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska).
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, jíž lze odstranit toliko v zákonné lhůtě k podání dovolání (srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) a její neodstranění brání pokračování v dovolacím řízení.
Nad rámec uvedeného – se zřetelem k námitkám uplatněným v dovolání podřaditelným důvodu dovolání – sluší se pak uvést i tolik, že námitka, dle níž soud věc projednal v nepřítomnosti účastníka (bez splnění zákonem stanovených podmínek), vystihuje tzv. zmatečností vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nelze připustit dovolání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosadí i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2267/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1988/2015 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 61/16). Není přitom rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné pod číslem 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod číslem 123). Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž zmatečností postiženo nejen tehdy, jestliže k odnětí možnosti jednat před soudem došlo v průběhu odvolacího řízení, ale i v situaci, kdy byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně, avšak odvolací soud nezjednal nápravu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1053/2010).
K otázce projednání věci v nepřítomnosti účastníka řízení nelze než uvést, že i odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2839/2008, a ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, v dané souvislosti není případný, nejenom pro skutkovou odlišnost věcí, v nichž byla vydána obě označená rozhodnutí, nýbrž i tím, že v těchto dovolacím soudem řešených věcech se předchozí procesní postup soudu
– na rozdíl od věci nyní posuzované – projevil ve vlastním rozhodnutí – vydáním rozsudku pro zmeškání (kdy se dovolací soud zabýval tím, zda byly dány předpoklady pro jejich vydání). V poměrech projednávané věci bylo by lépe pak argumentovat závěry, které Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, a to sice že „důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání (§101 odst. 3 o. s. ř.), soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu; i když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených“.
Jak již bylo výše uvedeno, ke zmatečnostem (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), ovšem i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Ani tzv. jiné vady řízení tedy přípustnost dovolání založit nemohou, což zde platí i pro žalovaným uplatňované námitky vážící se k postupu odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu (že soud prvního stupně, potažmo odvolací soud, neprovedly jím navržené důkazy). Pro úplnost lze snad i v tomto směru odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, či ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010), jež s odkazem na ust. §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. připomíná, že pouze soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány. Důvody, pro něž soudy nepovažovaly za nutné provést žalovaným navržené důkazy, shora formulovaným východiskům odpovídají, v situaci – kdy žalovaný navrhl provedení důkazů (výpověďmi označených osob), aniž však dříve (či dodatečně) splnil povinnost tvrzení (a aniž by tedy bylo zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti mají být jím označenými důkazy prokázány).
Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že je směřuje proti všem výrokům rozhodnutí), ve vztahu k těmto akcesorickým nákladovým výrokům (závěrům, na nichž je založeno toto rozhodnutí) v dovolání neuplatňuje žádnou argumentaci (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, účelně vynaloženým v dovolacím řízení, patří odměna advokátky za zastupování v řízení ve výši 9 100 Kč [§6 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/, §8 odst. 1, §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokátky stanovená paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 974 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu