ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2326.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2326/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) P. Ch. , a b) Ing. J. Ch. , obou zastoupených Mgr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 121/3, proti žalovanému V. Č., zastoupenému JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika 2917/1a, o zaplacení částky 287 527 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 109EC 440/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. prosince 2015, č. j. 69 Co 293/2015-276, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 680 Kč k rukám Mgr. Petra Cardy, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. března 2015, č. j. 109EC 440/2011-194, ve výroku I., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům k rukám společným a nerozdílným částku 287527 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zatímco ve výroku II. jej změnil tak, že žalovanému uložil nahradit žalobcům a), b) na nákladech řízení částku 127 357 Kč (výrok II.); současně žalovaného zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 47 359 Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, dovolacím soudem by vyřešená právní otázka mohla být vyřešena jinak a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání uplatňuje žalovaný především skutkové námitky a navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci a), b) ve vyjádření k dovolání navrhli primárně odmítnutí dovolání, neboť v něm není formulován dovolací důvod ani právní otázka, která by měla být řešena dovolacím soudem, nýbrž se v něm žalovaný toliko snaží přehodnotit závěry dokazování.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně zastoupenou (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se prvotně tím, zda jde o dovolání projednatelné.
Žalovaný předně v dovolání vyšel z nesprávného očekávání, že věc bude posuzována podle občanského soudního ve znění účinném do 31. 12. 2012, když jeho přípustnost připínal k ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podával je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž tato ustanovení občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 (právě toto znění je rozhodující pro dovolací přezkum – viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) již nezná. V důsledku nesprávné domněnky o použití občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 žalobce vůbec nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně uvedených v §237 o. s. ř. (nesdělil, které z hledisek tam uvedených považuje za splněné), jak to vyžaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a neuvedl ani žádný způsobilý důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné s vysvětlením, v čem tato nesprávnost spočívá (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel tedy nepředložil Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Jak sdělení některého z předpokladů přípustnosti dovolání, tak uvedení zcela konkrétního důvodu dovolání jsou nutné obsahové náležitosti dovolání, jejichž absence (i jen jedné z nich) brání pokračování v dovolacím řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. l. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 – jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
K důvodům dovolání sluší se připomenout, že jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), jemuž nelze podřadit žalovaným uváděné námitky kritizující skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost) či postup odvolacího soudu v řízení; ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, neboť přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 není od 1. 1. 2013 na tomto kritériu postavena (srov. usn. Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu