ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2382.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2382/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. R. L. , T., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, proti žalovaným: 1) Česká národní banka, IČO: 481 36 450, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28/864, a 2) Národná banka Slovenska, se sídlem v Bratislavě, Imricha Karvaše 1, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, náměstí T. G. Masaryka 142, o vydání věci , v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 31/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 39 Co 261/2015-354, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 22 C 31/99-319, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo vydat žalobci „10.383,62 g zlata a 0.01018 g zlata“ a další movité věci – mince, označené co do druhu, množství a nominální hodnoty ve výroku I rozsudku obvodního soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí uvedených v ustanovení §238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání přípustné bez dalšího) a přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť vymezenou otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení této v jeho rozhodovací praxi již vyřešené otázky.
V posuzované věci se žalobce domáhá vydání zlata (zlatého kovu určeného co do jeho druhu a množství) a dalších movitých věcí – označených mincí co do jejich druhu, počtu a nominální hodnoty, přičemž odvolací soud uzavírá, že takto podanému návrhu na vydání věci (s odkazem na ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), vyhovět nelze, neboť oprávněné osobě (jíž je žalobce právním nástupcem) se může dostat vydání movitých věcí toliko původně odňatých, nikoli je nahrazujících obdobných věcí stejného druhu, k čemuž dle závěru odvolacího soudu – návrh žalobce v nyní projednávané věci směřuje.
Závěr odvolacího soudu, na němž napadené rozhodnutí spočívá, koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 1996, sp. zn. 3 Cdo 523/96; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 510/97; přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1043/98), jakož i rozhodovací praxe Ústavního soudu (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 1995, sp. zn. IV. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. II. ÚS 192/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, poř. č. 75, s. 193).
K případné argumentaci závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn 28 Cdo 756/2010 (a případně též rozsudku ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 508/97, o nějž se označené usnesení opírá) nelze než odkázat na (v dané věci vydaný) kasační nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2578/10, v němž se Ústavní soud znovu přihlásil ke shora citované judikatuře, kdy současně Nejvyššímu soud předestřel i výše označená rozhodnutí dovolacího soudu, jejichž závěry – dle citované nálezu – jsou relevantní i pro právní posouzení věci nyní rozhodované. K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud znovu přihlásil již v rozsudku ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4311/2013, jímž zrušil v dané věci vydaná rozhodnutí soudů nižších stupňů stojící na jiných závěrech.
Nelze pak nepřipomenout, že ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky (publikované pod č. 1/1993 Sb.) jsou rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy), jsou obecné soudy (a tedy i dovolací soud) v rozhodované věci per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu podle ustanovení §226 o. s. ř. (k tomu srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, poř. č. 9, s. 63).
Ve vztahu k argumentaci dovolatele ustanovením obecného předpisu – §1074 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (případně v rozhodné době aplikovatelným ustanovením o specifikaci věci podle §135b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), je namístě připomenout, že v posuzované věci jde o nárok restituční, nikoliv o náhradu za zpracování (slití) věci dle obecného předpisu, podle nějž – jak plyne ze závěrů obecných soudů i Ústavního soudu o poměru restitučních předpisů k obecnému předpisu – nárok ani uplatnit nelze (k tomu srov. např. i důvody z usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 1042/2009, řešící uvedenou otázku právě ve vztahu k nároku oprávněné osoby podle §5 zákona č. 87/1991 Sb.).
Shora citovaná rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu – jak vidno též z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2449/2000, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 510/97, či nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. II. ÚS 192/97 – dopadá nejenom na situace pozdějšího smísení (co do druhu) určených mincí, ale též dalších movitých věcí z drahých kovů, jež ztratily povahy věci individuálně určené (u nichž došlo k tavbě a následnému slití s jinými movitými věcmi z drahých kovů, což se dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů stalo i ve věci nyní posuzované). I zde pak platí, že „pouhé údaje o váze a ryzosti jsou pro individualizaci věci nedostatečné“ (nález Ústavního soudu sp. zn II. ÚS 192/97). Argumentace dovolatele ustanovením §33 odst. 1 zákona č. 539/1992 Sb., o puncovnictví a zkoušení drahých kovů (puncovní zákon), není tudíž relevantní.
Nelze-li – jak plyne z judikatury výše citované – přistoupit k restituci již proto, že žalobcem nárokované věci nejsou identické s věcmi odňatými jeho předchůdcům, je pro rozhodnutí věci nezávažná argumentace vztahující se k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných. Ten je zde úzce spjat s tím, že pokud zde žalobcem dovozovaný nárok na vydání jím označených věcí (nikoliv identických s věcmi odňatými) není, pak také
– logicky – nelze k žádné z žalovaných připnout povinnost k jeho uspokojení (žádná z žalovaných není nositelnou povinnosti, jež by korespondovala uplatňovanému právu).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, žalované ad 1) náklady nevznikly a náklady žalované ad 2), která prostřednictvím zvoleného advokáta podala stručné vyjádření k dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování či obraně práva (a to již s přihlédnutím k rozsahu a obsahu vyjádření, jež ve vztahu k relevantním otázkám toliko opakuje již dříve uvedenou argumentaci).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. července 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu