ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2508.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2508/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Hypoteční banky, a.s. , IČ 135 84 324, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, proti žalovaným 1. A. P. , zastoupenému Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, a 2. J. P. , zastoupenému JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, o 7.870.305,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 310/2013, o dovoláních obou žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2015, č. j. 94 Co 293/2015-239, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 3. 2015, č. j. 31 C 310/2013-157, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 7.870.305,26 Kč s příslušenstvím i náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok II.). Vyhověl tak žalobkyni domáhající se po žalovaných shora uvedené částky, již vyplatila na základě smlouvy o úvěru. Pro falešné podpisy žalovaných byla však předmětná smlouva shledána neplatnou, pročež obvodní soud žádání žalobkyně kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 odst. 2 či alternativně §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Vzhledem ke zjištění, dle něhož žalobkyně peněžní prostředky na základě neplatné smlouvy poukázala na účet prodávajícího blíže identifikované bytové jednotky, kterou kupní smlouvou do spoluvlastnictví nabyli žalovaní, uzavřel soud prvního stupně, že právě tito jsou povinnými k vrácení předmětné finanční částky z titulu bezdůvodného obohacení, neboť se jim dostalo výrazného majetkového prospěchu (spoluvlastnictví k bytové jednotce). K námitce žalovaných neshledal uplatněné právo promlčeným, jelikož v jejich jednání spatřoval úmysl se na úkor žalobkyně obohatit. Žalobě proto v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání obou žalovaných přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 7. 12. 2015, č. j. 94 Co 293/2015-239, v části výroku I., jíž byli žalovaní povinováni uhradit společně a nerozdílně smluvní úrok ve výši 6,74 % ročně z částky 7.279.122,01 Kč od 3. 10. 2013 do zaplacení, změnil tak, že se žaloba v naznačeném rozsahu zamítá, ve zbytku je potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Souhlasil, že se žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili, neboť se na základě jí poskytnutého finančního plnění poukázaného na účet prodejce stali spoluvlastníky bytové jednotky. Žalobkyně tak za žalované plnila, co měli plnit sami, což vedlo k získání majetkového prospěchu (vlastnického práva) na jejich straně. Ohledně namítaného promlčení uplatňovaného práva přitakal soudu prvního stupně v závěru, že jde o úmyslné bezdůvodné obohacení, neb z jednání a chování žalovaných v průběhu trestního i civilního řízení je zřejmé, že byli minimálně srozuměni s tím, že získají významnou majetkovou hodnotu, za niž neposkytnou adekvátní protiplnění. Shledaje postup obvodního soudu korektním, potvrdil jeho rozsudek vyjma části přiznávající žalobkyni právo na zaplacení úroku, jenž by jí náležel pouze v případě, jednalo-li by se o plnění ze smlouvy o úvěru, nikoli o bezdůvodné obohacení.
Proti uvedenému rozsudku podal dovolání první žalovaný, domnívaje se, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Konkrétně zpochybňuje závěr o pasivní věcné legitimaci žalovaných, neboť předmětná finanční částka nebyla nikdy v jejich dispozici. Závazkový vztah z bezdůvodného obohacení představovaného plněním, jež bylo dle něj poskytnuto bez právního důvodu, tak mohl vzniknout jedině mezi žalobkyní a tím, komu bylo fakticky plněno, tj. prodejcem bytové jednotky, na jehož účet byl dotčený obnos poukázán. Rovněž nesouhlasí s posouzením promlčení uplatněného práva, jelikož již uplynula čtyřletá promlčecí doba ve smyslu ustanovení §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), která vzhledem k obchodněprávnímu charakteru posuzovaného vztahu (úvěrová smlouva jako tzv. absolutní obchod) najde v daném případě užití. Její počátek je přitom nutné vázat k okamžiku, kdy byly peníze na účet třetího subjektu – prodejce bytu – vyplaceny. Pro zde vyslovené první žalovaný Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním i druhý žalovaný, jenž jeho přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje ve skutečnosti, že rozsudek městského soudu spočívá na otázce, jež doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Za nesprávně právně posouzené pak má, obdobně jako první žalovaný, pasivní věcnou legitimaci ve sporu a námitku promlčení. Zdůrazňuje, že byly-li finanční prostředky i přes neplatnost hypoteční úvěrové smlouvy poskytnuty na účet společnosti Skylo reality s.r.o. (původního vlastníka bytu), byl tím založen závazkový vztah z bezdůvodného obohacení mezi žalobkyní a řečeným subjektem. Od něj je však zapotřebí odlišovat vztah vzniknuvší mezi prodejcem bytu převádějícím vlastnické právo a žalovanými, jakožto stranou, jež je nabyla, ač za to ničeho neuhradila. Dále rozporuje závěr nalézacích soudů ohledně úmyslu žalovaných obohatit se na úkor žalobkyně. Právo uplatněné v nynějším řízení považuje za promlčené, a to uplynutím tříleté objektivní promlčecí doby dle §107 obč. zák. Závěrem proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne, eventuálně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovoláních bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a patřičně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolání ovšem nelze pohlížet jako na přípustná.
Oba žalovaní předně rozporují závěr o své pasivní věcné legitimaci v daném sporu. K námitkám orientovaným naznačeným směrem dovolací soud předesílá, že podle §451 odst. 1 obč. zák. musí ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je pak ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Bezdůvodně se dle §454 obč. zák. obohatí rovněž ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Posledně uvedená skutková podstata bezdůvodného obohacení je naplněna za předpokladu, že ten, kdo plnil jinému, takovou povinnost neměl a činil tak místo toho, kdo byl k plnění povinen (tj. místo dlužníka), přičemž mezi subjekty, mezi nimiž k plnění došlo, bylo zřejmé, že se tak děje za jiného (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, či ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013). Pasivně věcně legitimovaným subjektem, tj. povinným k vydání bezdůvodného obohacení, je pak v intencích řečeného ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení jmění, ač se tak mělo v souladu s právem stát (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 217/2008, či ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1233/2014).
Z prokázaných zjištění se v nyní projednávané věci podává, že převodem peněžních prostředků žalobkyní na účet prodejce bytu došlo k uhrazení kupní ceny sjednané ve smlouvě o koupi bytové jednotky mezi žalovanými na straně jedné a původním vlastníkem na straně druhé, na jejímž základě žalovaní k této nemovitosti nabyli vlastnické právo. Odvolací soud se tak ve svém rozhodnutí od shora citovaných judikatorních závěrů nikterak neodchýlil (jak v dovolání naznačuje první žalovaný), kvalifikoval-li daný skutkový stav jako bezdůvodné obohacení ve smyslu §454 obč. zák., neboť nehledě na skutečnost, že pohnutkou žalobkyně k poskytnutí zmiňovaného plnění byla neplatná úvěrová smlouva, z níž, považujíc ji za platnou, čerpala informace o způsobu i rozsahu plnění, dostalo se žalovaným v důsledku stávajících okolností bezdůvodného obohacení splněním závazku, jejž měli po právu plnit sami na základě platné smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky. Stejně tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu shledal odvolací soud žalované povinnými k vydání předmětné finanční částky, jelikož právě na jejich straně došlo k získání značného majetkového prospěchu, aniž by se jejich jmění zmenšilo o patřičnou sumu odpovídající kupní ceně bytové jednotky. S ohledem na uvedené proto nelze přitakat námitkám žalovaných, kteří pasivní věcnou legitimaci výhradně odvozují od faktu, kdo konkrétní peněžní prostředky obdržel, resp. komu náleží účet, na nějž byly peníze žalobkyní poukázány.
Neobstojí ani námitky druhého žalovaného, jenž v dovolání uvažuje o existenci dvou na sobě nezávislých závazkových vztahů z bezdůvodného obohacení. Dospěly-li nalézací soudy k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy pro nepravost na ní se nacházejících podpisů, nelze sice žalované považovat za stranu této smlouvy, nicméně povinnost vydat bezdůvodné obohacení je může za určitých okolností i přesto stíhat. Stane se tak zpravidla v tom případě, byla-li naplněna některá ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení dle shora citovaných ustanovení občanského zákoníku (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4943/2008). S poukazem na aprobovaný a v dovolacím řízení nezpochybněný úsudek odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného (§454 obč. zák.) je proto za daných skutkových zjištění namístě povinovat k navrácení získaného prospěchu právě žalované.
Odmítnout je nutné rovněž argumentaci dovolatelů mířící proti posouzení námitky promlčení. Předně jsou nepřípadnými výtky prvního žalovaného vycházející z přesvědčení o nutnosti aplikace §397 obch. zák. Byl-li totiž v nyní posuzovaném případě poměr mezi účastníky hodnocen jako vztah z bezdůvodného obohacení (ve smyslu §454 obč. zák.) vázaného ke splnění povinnosti založené smlouvou o převodu vlastnictví bytové jednotky, nemůže být běh promlčecí doby ovlivněn povahou neplatné smlouvy, jež byla toliko podnětem (zdrojem informací), nikoliv však titulem pro plnění ze strany žalobkyně. Nepřiléhavými jsou proto odkazy na ustanovení obchodního zákoníku, neboť je namístě použití úpravy obsažené v zákoníku občanském. Ve vztahu k řešení promlčecí doby ovlivněné úmyslem obohacujícího se subjektu se pak jeví vhodným poukázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vycházející zde z předpisů trestního práva, z níž je patrné, že má-li být v daném případě aplikována desetiletá promlčecí doba podle §107 odst. 2 obč. zák., může se tak dít jedině tehdy, prokáže-li se vědomost žalovaných o tom, že při přijetí plnění získávají bezdůvodné obohacení, a fakt, že je získat chtěli – úmysl přímý, či věděli-li, že svým jednáním obohacení získat mohou a pro případ, že se tak stane, s tím byli srozuměni – úmysl nepřímý (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 709/2009, či jeho usnesení ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 326/2011, a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4681/2014). Od citovaných názorů se odvolací soud neodchýlil ani jeho úvahy nelze považovat za nepřiměřené, shledal-li na základě provedeného dokazování, že žalovaní byli minimálně srozuměni s tím, že získají významnou majetkovou hodnotu, za niž neposkytnou adekvátní protiplnění. Brojí-li pak oba dovolatelé proti popsaným závěrům nalézacích soudů o existenci úmyslu bezdůvodně se obohatit, není možné ani v tomto ohledu uvažovat o přípustnosti jejich podání, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, jimiž je dovolací soud jakožto instance toliko přezkumná a nikoliv nalézací vázán a nepřísluší mu je jakkoliv revidovat (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2283/2014, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3502/2014).
V souvislosti se shora uvedeným je tudíž zřejmé, že dovolateli předestřené otázky byly již Nejvyšším soudem v jeho rozhodovací praxi řešeny, přičemž posouzení odvolacího soudu se závěrům ustálené judikatury nikterak nepříčí. Jinou otázku, pro niž by na dovolání mohlo být nahlíženo jako na přípustná ve smyslu §237 o. s. ř., ani jeden ze žalovaných nepředložil, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než obě podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. listopadu 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu