ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3002.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3002/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně MUDr. B. R. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ: 01312774 , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 174/2014, o nahrazení projevu vůle , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, č. j. 31 Co 326/2015-487, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 31 Co 326/2015-487, ve výroku I potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 7. 2015, č. j. 12 C 174/2014-454, jímž nahradil projev vůle žalované, uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu číselně označených pozemků v k. ú. P. ve vlastnictví státu (§11 odst. 2 a 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak . Ve svém dovolání shrnuje průběh řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a má za to, že odvolací soud rozhodl nesprávně, když žalobě vyhověl. Restituční nárok žalobkyně nelze uspokojit jinak než zákonem stanoveným postupem tj. veřejnou nabídkou, neboť se vůči žalobkyni nechovala liknavě či svévolně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukazuje na absenci konkrétního vymezení přípustnosti dovolání, jakož i na ustálenou judikaturu obecných soudů i soudu Nejvyššího vyznívající ve prospěch jejích restitučních nároků. Připomíná, že dovolatelka v minulosti uznala, že se k žalobkyni jako prvorestituentce chovala liknavě a při vyřizování restitučních nároků postupovala svévolně, přičemž tuto skutečnost obecné soudy opakovaně konstatovaly.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval se jeho přípustností a shledal, že dovolání žalované trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat jej lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Musí tedy uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně zcela konkrétně vyložit, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a k projednání dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelka však v dovolání vůbec nevymezuje, jaké předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. byly podle ní naplněny; neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy neuvádí to, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů dovolání podle §237 o. s. ř. Pokud žalovaná v dovolání pouze vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry odvolacího soudu, když tvrdí, že vůči žalobkyni nepostupovala liknavě či svévolně, a k vymezení přípustnosti toliko cituje část znění §237 o. s. ř., nezbývá než uzavřít, že tato tvrzení neobsahují údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně, nýbrž je musel odmítnout (§243c odst. 1, věty první, o. s. ř.).
Ke kusé argumentaci dovolatelky uplatněné v dovolání sluší se – přes shora uvedené – odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, zabývající se otázkou možnosti uspokojení nároku oprávněné osoby i převodem pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR); srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05. S touto ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. Zbylé námitky, týkající se zejména zpochybňování prokázané liknavosti jsou toliko námitkami, jež směřují ke konkrétním skutkovým okolnostem, nikoli otázkám právním.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nakonec v souladu i s dovolacím soudem dříve vydanými rozhodnutími ve skutkově a právně podobných věcech stejných účastnic (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3162/2012, usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015, usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2740/2015, a usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1949/2016).
Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení (uvádí-li výslovně, že rozsudek napadá i ve výroku II), ve vztahu k tomuto (akcesorickému) výroku také neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ani ohledně něj neotevírá žádnou otázku procesního (či snad hmotného) práva, pro kterou mohla by být založena přípustnost dovolání proti tomuto výroku (srov. též ust. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., z něhož plyne vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem, tedy včetně jeho obsahové konkretizace).
S ohledem na to, že byl ve věci samé vydám toliko částečný rozsudek, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto až v rozhodnutí, kterým se řízení končí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu