ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1949.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1949/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně MUDr. B. R. , P., zastoupené Mgr. Miroslavou Pechovou, advokátkou v Praze 6, Ke Strži 371, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 584/2014, o nahrazení projevu vůle , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 32 Co 427/2015-345, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Miroslavy Pechové, advokátky v Praze 6.
Odůvodnění:(243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované ve výroku I. změnil rozsudek Okresního soudu Praha - západ v části výroku III. tak, že výše nákladů řízení se určuje částkou 34 447 Kč, zatímco ve zbylé části výroku III. a ve výroku I., jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu/číselně označených/ pozemků v k. ú. J. u P., obec J. a k. ú. V., obec V. o převod náhradních pozemků za pozemky, které jí nelze vydat, plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (§11 odst. 2, §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), jej potvrdil (ve výroku II. nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen) a ve výroku II. zavázal žalovanou k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni v částce 26 720 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a také má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. V dalším textu pak rekapituluje průběh řízení před soudy nižších stupňů a závěrem namítá, že „ soud prvního stupně věc posoudil věcně nesprávně, když podané žalobě částečně vyhověl, neboť žalobkyně se dožadovala převodu konkrétních náhradních pozemků, aniž jí toto právo přísluší, a ani její zbylé nároky již nemohly dosahovat výše požadovaných pozemků, když ocenění odňatých pozemků coby pozemků stavebních není v tomto konkrétním případě zcela možné“, dodávajíc, že „vyřešení uvedené právní otázky je v kompetenci dovolacího soudu ve smyslu st. §237 občanského soudního řádu“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odkazuje na rozsáhlou judikaturu dovolacího soudu vážící se k vymezení přípustnosti dovolání jako nezbytné podmínce jeho věcného projednání s tím, že pouhá citace §237 o. s. ř., jak činí dovolatelka, nepostačuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně zastoupenou (§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Platí tedy, může-li být dovolání přípustně jen podle §237 o. s. ř., že dovolatel musí konkrétně vymezit, které z hledisek zakládajících přípustnost dovolání vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má za naplněné a současně je povinen, ve vztahu k projednávané věci, přesně vyložit, v čem považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Absence i jen jedné ze shora uvedených podmínek zakládá vadu, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť jde o obligatorní náležitosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.).
K vymezení přípustnosti dovolání srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ).
Dále k témuž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti a důvodů dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a důvodů dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska). Pokud jde o vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., dovolatelka pouze tvrdí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a také má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, tedy toliko cituje část ustanovení §237 o. s. ř. a ani konkrétní právní otázku, která by odvolacím soudem byla řešena chybně (s uvedením správného řešení), neformuluje.
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě nedoplnila (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.). A totéž platí pro absenci právní otázky, jež by měla být řešena.
Ke kusé argumentaci dovolatelky uplatněné v dovolání sluší se – přes shora uvedené – odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, zabývající se otázkou možnosti uspokojení nároku oprávněné osoby i převodem pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR); srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05. S touto ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s dovolacím soudem dříve vydanými rozhodnutími ve skutkově a právně podobných věcech stejných účastnic (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3162/2012, usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015, a usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2740/2015).
Předestřená otázka hodnoty neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně (jeho zůstatku ve vazbě na rozsah nároků uplatněných v jiných řízeních mezi týmiž účastníky) je zde úzce spjata s řešením otázek skutkových, pro něž rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.); nesprávným právním posouzením věci není zpochybnění právního posouzení věci prostřednictvím jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V okrajově zmíněné otázce ocenění pozemků pak rozhodnutí nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010; rozsudek ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013; nebo rozsudek ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014), jíž byl formulován a odůvodněn závěru, že za odňaté pozemky, jež byly v době odnětí určeny k zastavění (a takto fakticky využity), je třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské (avšak v době prodeje existující územně plánovací dokumentace směřovala k bezprostřední realizaci výstavby).
Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li, že rozsudek napadá v celém rozsahu), ve vztahu k těmto (akcesorickým) výrokům také neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ani ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního (či snad hmotného) práva, pro kterou mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku (srov. též ust. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., z něhož plyne vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem, tedy včetně jeho obsahové konkretizace).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání bylo odmítnuto pro vady, jejichž existenci žalobkyně ve vyjádření k dovolání také namítala, a proto je třeba její náklady mít za vynaložené účelně (srov. §243c odst. 3, větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, část věty před středníkem, a 146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto jsou při zastoupení advokátem představovány odměnou advokáta ve výši 13 060 Kč (§6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) spolu s náhradou hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu) ve výši 300 Kč, neboť byl vykonán jeden úkon právní služby – podání vyjádření k dovolání. Celkovou částku nákladů ve výši 13 360 Kč je žalovaná povinna zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu