ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3026.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3026/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ: 01312774 , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, proti žalovaným 2) P. R. , 3) M. R. , a 4) M. R. , zastoupeným JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou se sídlem v Havířově, Pavlovova 586/8, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 112 C 23/2011, o zaplacení částky 666 838,50 ze dne 24. 2. 2016, č. j. 8 Co 18/2016-379, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 26. 10. 2015, č. j. 112 C 23/2011-346, zastavil řízení v rozsahu částky 509 582,50 Kč s příslušenstvím vůči žalovaným 2), 3) a 4) (výroky I, II, III), zamítl žalobu, aby žalovaní 2), 3) a 4) byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 391 089 Kč s příslušenstvím (výrok IV), zamítl žalobu, aby žalovaný 2), žalovaná 3) a žalovaný 4) byli povinni zaplatit žalobkyni každý částku 91 916,50 Kč s příslušenstvím (výroky V, VI, VII), a rozhodl o nákladech řízení (výrok VIII).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 8 Co 18/2016-379, zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti výrokům I, II, a III (výrok I), potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích IV, V, VI, VII a VIII (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Žalobkyně podala proti rozsudku krajského soudu (konkrétně do jeho výroku II.) dovolání, v němž vyjádřila nesouhlas se závěrem, že ačkoliv se žalovaní na její úkor bezdůvodně obohatili a její právo na vydání bezdůvodného obohacení nebylo promlčeno, byla podaná žaloba shledána v rozporu s dobrými mravy. Domnívá se, že v tomto případě nelze zamítnout žalobu s odkazem na §3 obč. zák., neboť i vlastnické právo státu požívá ochrany ve smyslu Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně spravuje majetek státu a je povinna tak činit s péčí řádného hospodáře. Není přitom možné zvýhodňovat jednotlivé oprávněné osoby před ostatními. Navrhuje proto zrušit napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně jednající podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., se zabýval jeho přípustností a shledal, že dovolání žalované trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Musí tedy uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně zcela konkrétně vyložit, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a k projednání dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelka však v dovolání vůbec nevymezuje, jaké předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. byly podle ní naplněny; neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy neuvádí to, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů dovolání podle §237 o. s. ř. Pokud žalobkyně v dovolání pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s aplikací zásady zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy odvolacím soudem a k vymezení přípustnosti toliko cituje znění §237 o. s. ř., nezbývá než uzavřít, že tato tvrzení neobsahují údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně, nýbrž je musel odmítnout (§243c odst. 1, věty první, o. s. ř.).
Přes shora uvedené považuje dovolací soud za vhodné, ve vztahu k argumentaci upínající se k aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., poukázat prvotně na existující a ustálenou judikaturu týkající se zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy s tím, že dovolací soud je oprávněn učinit závěry řešící rozpor výkonu práva s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). Odvolacímu soudu však v žádném případě nelze vytýkat, že by námitku promlčení, s ohledem na skutková zjištění, z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. posoudil excesivně. Navíc nelze odhlédnout od toho, a danou skutečnost dovolatelka zcela pomíjí, že v této věci již jedenkrát rozhodoval Nejvyšší soud, který uložil se námitkou rozporu s dobrými mravy zabývat ve všech podrobně rozvedených souvislostech tohoto případu s tím, že vůči žalovaným je namístě postupovat citlivě. Jestliže se odvolací soud tímto pokynem důsledně řídil, nelze jeho postupu ničeho vytknout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaným, již by na jejich náhradu zásadně měli právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu