ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3076.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3076/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: hlavní město Praha , IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 741/13, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo obrany , IČO: 60162694, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 49/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2014, č. j. 15 Co 133/2014 - 59, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. května 2015, č. j. 15 Co 133/2014 - 79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnice nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. ledna 2014, č.j. 10 C 49/2013 - 30, ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí budovy nacházející se na pozemku parc. č. 1100, a pozemků parc. č. 1100 a parc. č. 1101 (dále jen „předmětné nemovitosti“) v kat. území S., obec h. m. P.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
V relevantní právní otázce, zda podmínkou pro přechod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobkyně podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), bylo vlastnické právo České republiky k těmto nemovitostem ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) nebo ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. (1. 7. 2000), kterým bylo do zákona č. 172/1991 Sb. ustanovení §2a vloženo, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu citované níže.
Dovolacím soudem byl vysloven a odůvodněn závěr, že ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., jež do něj bylo včleněno zákonem č. 114/2000 Sb., účinným od 1. 7. 2000, a které vymezuje podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí, z nichž jednou je vlastnictví České republiky k tomuto majetku, lze interpretovat buď tak, že se požadavek vlastnického práva České republiky vztahuje k okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. – 24. 5. 1991, anebo ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. – 1. 7. 2000 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 4080/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 3528/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 1091/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 1822/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 3016/2010). Ani jednu z uvedených interpretací přitom nelze a priori odmítnout.
Nejvyšší soud přitom dává přednost variantě, podle níž musela předmětný majetek vlastnit Česká republika ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. 24. 5. 1991, v případech, kdy předmětem sporu je majetek České republiky, jež byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, aby bylo minimalizováno nebezpečí rušivých zásahů do kvantitou nikoli nepodstatného dílu majetku České republiky. Nelze také pominout, že v těchto případech je důležitý také časový faktor, a dovolací soud proto za významné kritérium pro rozhodnutí považuje také plynutí času, nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem, a tedy zachování právní jistoty dosavadního vlastníka (i správce, či nájemce) majetku (srov. v předchozím odstavci citovanou judikaturu).
Dovolací soud ke stejné interpretaci ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. dospěl i v řadě dalších rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 2850/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 608/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 2216/2009), přičemž závěry v nich obsažené obstály i z ústavněprávního hlediska (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. ledna 2011, sp. zn. II. ÚS 3242/10, ze dne 29. listopadu 2010, sp. zn. II. ÚS 3272/10, a ze dne 18. ledna 2011, sp. zn. I. ÚS 3316/10).
Rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi s dovolatelkou zmiňovanými rozhodnutími dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008; z novějších však lze odkázat také např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2179/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 1144/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010), v nichž se dovolací soud přiklonil k druhé z možných interpretací ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., a sice že podmínkou pro přechod vlastnického práva k majetku ze státu na obce byla existence vlastnického práva České republiky k předmětnému majetku ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tedy ke dni 1. 7. 2000, za situace, kdy byl předmětem sporu historický majetek obce, jenž byl k 24. 5. 1991 ve vlastnictví ČSFR, ovšem po své sukcesi do vlastnictví České republiky již nesloužil ke stanoveným účelům (a bylo tak akceptovatelné, aby i takový majetek přešel do vlastnictví obcí).
Jestliže v souzené věci odvolací soud svůj závěr o tom, že podmínkou pro přechod předmětných nemovitostí na žalobkyni byla existence vlastnického práva České republiky k tomuto majetku ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991), založil na zjištění, že předmětné nemovitosti slouží k plnění úkolů obrany státu, a přihlédl také ke skutečnosti, že žalobkyně vznesla nárok na tyto nemovitosti teprve těsně před případným uplynutím vydržecí doby (jejíž běh podle názoru žalobkyně počal dne 1. 7. 2000), odpovídá napadené rozhodnutí odvolacího soudu výše citované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěr odvolacího soudu, že jsou předmětné nemovitosti užívány k obraně státu, nese se její námitka v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), která nemůže založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jemuž zpochybňování skutkových zjištění odvolacího soudu podřaditelné není).
V zájmu úplnosti sluší se zmínit, že naplnění předpokladů pro přechod majetku bývalé federace do vlastnictví obcí podle ustanovení §2c zákona č. 172/1991 Sb. (jež bylo do tohoto právního předpisu včleněno zákonem č. 73/2012 Sb.) žalobkyně za řízení ani netvrdila.
Z uvedeného vyplývá, že relevantní právní otázku odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud rovněž neshledává důvody, pro které by tato právní otázka, v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešená, měla být posouzena jinak; žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. tudíž naplněn není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy žalované žádné náklady, na jejichž náhradu by měla nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. ledna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu