ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3362.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3362/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně I. H. , P., zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, za účasti 1) Středočeských energetických závodů, státního podniku „v likvidaci“ , se sídlem v Praze 4 - Záběhlicích, U mlýna 1755/5, IČ 000 08 141, zastoupených Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, 2) Ing. A. M. , P., zastoupené Mgr. Tomášem Elbertem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nedvědovo náměstí 2/3, a 3) České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 141/2004, o dovolání žalobkyně a druhé účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2015, č. j. 28 Co 38/2015-727, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení podle části páté občanského soudního řádu Okresní soud Praha-východ (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, č. j. 3 C 141/2004-522, rozhodl, že žalobkyně a druhá účastnice „jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. 1591 v katastrálním území S. B., a to každá v rozsahu ideální ½ k celku“ (výrok I.), že tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha-východ ze dne 8. 4. 2004, č. j. 110/03 R 38-9 (výrok II.) a že ve vztahu mezi žalobkyní a prvním, druhým, třetím a čtvrtým účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně a druhé účastnice Krajský soud v Praze (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 28 Co 38/2015-727, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se řízení ve vztahu k České republice - Ministerstvu zemědělství zastavuje [výrok I. písm. a)], že se určuje, že druhá účastnice Ing. A. M. není vlastnicí jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 1591 v katastrálním území S. B. a že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha-východ ze dne 8. 4. 2004, č. j. 110/03 R 38-9 [výrok I. písm. b)], a že se zamítá žaloba žalobkyně o určení, že druhá účastnice Ing. A. M. není vlastnicí druhé ideální poloviny pozemku parc. č. 1591 v katastrálním území S. B. [výrok I. bod c)]. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Soudy obou stupňů tak (opětovně) rozhodly o žalobě žalobkyně podané u Okresního soudu Praha-východ dne 7. 5. 2004, kterou se domáhala vůči ostatním účastníkům nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha-východ ze dne 8. 4. 2004, č. j. 110/03 R 38-9 (jímž bylo rozhodnuto, že druhá účastnice je vlastníkem pozemku parc. č. 1591 v katastrálním území S. B.) tak, že druhá účastnice není vlastníkem pozemku parc. č. 1591 v katastrálním území S. B. (dále jen „předmětný pozemek“). Předchozí rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 12. 2006, č. j. 3 C 141/2004-207, jímž žalobě vyhověl a nahradil napadené rozhodnutí správního orgánu tak, že druhá účastnice není vlastníkem předmětného pozemku z důvodu, že na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 4. 1993, sp. zn. 3 C 40/92, byl tento pozemek již vydán právnímu předchůdci žalobkyně A. Š. (otci žalobkyně a bratrovi druhé účastnice), Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2007, č. j. 28 Co 496/2007-267, jako správný potvrdil. Dovolání druhé účastnice podané proti rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 28 Cdo 590/2008-303. V jeho odůvodnění sice Nejvyšší soud kriticky zhodnotil právní výsledek zkoumaného případu, neboť mj. konstatoval, že „je více než pozoruhodné, co se stalo v restitučním řízení vedeném v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích počátkem 90. let před Okresním soudem Praha-východ; A. Š. i Ing. A. M. jako oprávněným osobám na stejné zákonné úrovni podle §3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, měla být (zajisté) přiznána každému ideální polovina vlastnictví k pozemku, což se nestalo“. Nejvyšší soud však odmítl posuzovat důvody, pro něž okresní soud, který ve shodné době vedl pod sp. zn. 3 C 40/92 a 6 C 117/92 dvě restituční řízení k témuž pozemku, v nichž účastníky byly dvě oprávněné osoby (A. Šorel mladší a Ing. A. M.) s obsahově shodnými nároky, rozhodl tak, jak rozhodl. Za těchto okolností je podle dovolacího soudu opět pozoruhodné, že A. Š. nejenže sjednal dne 29. 7. 1994 dohodu se Středočeskými energetickými závody o vydání celého pozemku, ale také dne 20. 12. 1994 převedl pozemek na žalobkyni (nevlastní dceru). Dovolací soud však uzavřel, že i když „nezbývá než konstatovat spornost vydaného, leč pravomocného rozsudku ve věci pod sp. zn. 3C 40/92“ (vydaného mj. bez účasti druhé účastnice), je nutné považovat právní stav ve věci za daný, „pokrytý pravomocnými soudními rozhodnutími, a sám o sobě za v podstatě nezměnitelný“. Konstatoval, že nezbývá než se přiklonit k „vizuálně diskutabilnímu, leč zcela pochopitelnému diktu odvolacího soudu, že nelze uspokojit právní a morální nárok Ing. A. M., přinejmenším ne tak, jak se to mělo stát již časově mnohem dříve. Dále Nejvyšší soud rozvíjel úvahu o možné aplikaci ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích a podřaditelnosti restitučního nároku Ing. A. M. pod jeho formulaci o „neuspokojených nárocích“. Tuto úvahu doplnil konstatováním, že je otázkou, „k čemu toto ustanovení může nyní sloužit“. Dovolací soud rovněž uvedl, že „dost dobře zřejmě nelze hovořit o zásadním deficitu dobré víry na straně žalobkyně, když tato při převodu od A. Š. vycházela z pravomocného soudního rozsudku“, což však „není jednoznačné ve vztahu k A. Š.“. V závěru odůvodnění svého rozsudku pak dovolací soud konstatuje „konfúznost rozhodování Okresního soudu Praha-východ ve dvou restitučních věcech v letech 1992 a 1993“.
Citované rozsudky Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 12. 2006, č. j. 3 C 141/2004-207, Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007, č. j. 28 Co 496/2007-267, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 28 Cdo 590/2008-303, byly na základě ústavní stížnosti podané druhou účastnicí zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, v němž dospěl k následujícím závěrům:
„Úvahy krajského soudu a Nejvyššího soudu o překvapivé konfúznosti rozhodování Okresního soudu Praha-východ a o nepochybném „právním a morálním“ nároku stěžovatelky na nemovitost, který však nyní již nelze nijak uspokojit, protože právní stav je „pokrytý“ pravomocnými rozhodnutími, prozrazují jen bezradnost pozitivisticky orientovaných soudů tváří v tvář zřetelné nespravedlnosti. Se zřetelem na vývoj věci a na její podstatu nelze přehlédnout základ sporu, spočívající v minulém nedemokratickém režimu; právě tato okolnost posunuje případ do poněkud jiné sféry, než ve které by se nacházel v klasickém sporu soukromoprávním. Tu Ústavní soud připomíná, že již mnohokrát konstatoval, že k restitučním nárokům je třeba přistupovat zvlášť citlivě, aby v soudním řízení případně nedošlo k další křivdě. Restituční zákony, např. zákon č. 87/1991 Sb. nebo zákon č. 229/1991 Sb., mají zajistit, aby demokratická společnost přistoupila alespoň k částečnému zmírnění následků minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat - zvláště v řízení podle těchto zákonů - v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech či svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Vzhledem ke smyslu těchto zákonů, kterými je odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů. V této souzené věci však závěry obecných soudů - ve svém důsledku - znemožňují zmíněný účel restitučního zákonodárství, favorizovaný zákonodárcem, naplnit. V dané věci měla stěžovatelka v ruce několik rozhodnutí příslušných státních orgánů, jednoznačně a správně potvrzujících její nárok na předmětnou nemovitost (rozhodnutí pozemkového úřadu, resp. ministerstva zemědělství), leč přesto byla dána přednost zejména jinému, zcela zjevně nesprávnému rozhodnutí (Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 4. 1993). Takový přístup je v této souzené věci z ústavního hlediska nepřijatelný; formalisticky výše vyslovené ústavní principy v podstatě obrací, opomíjí komplex skutečností, které v řízení vyšly najevo a hrozí tak vznikem další křivdy osobě oprávněné podle restitučního zákona. Stěžovatelka se rovněž odvolala na právní zásadu nemo ad alium plus iuris transfere potest, quam ipse habet (nikdo nemůže převést více práva, než má sám) s tím, že A. Š. při převodu inkriminovaného pozemku v podstatě v rozporu s touto zásadou jednal. Podle ustálené judikatury lze tuto zásadu prolomit jen zcela výjimečně, pokud je nade vší pochybnost zřejmé, že nabyvatel je v dobré víře, že věc řádně po právu nabyl (srov. např. z poslední doby nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3314/11, jakož i judikaturu v tomto nálezu uvedenou, zejména odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 165/11); taková situace však v dané věci, jak lze dovodit z předchozích úvah, nenastala. Podle čl. 4 Ústavy základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Tím se přirozeně rozumí, že k této ochraně je povolán nejen Ústavní soud, ale veškeré obecné soudy včetně Nejvyššího soudu. Ty však tomuto příkazu zjevně nedostály“.
V odůvodnění tohoto nálezu se dále uvádí: „Při přísně formálním přístupu k danému případu mohou mít obecné soudy ve svých závěrech do jisté míry pravdu; takový přístup však zcela pomíjí klíčové okolnosti této věci, podrobně popsané výše. Podle názoru Ústavního soudu je zřejmé, že ve zkoumaném případě vznikla vinou obecných soudů situace natolik kuriózní - jak ostatně vystihl i Nejvyšší soud - že ji nelze spravedlivě posoudit pouze klasickým prizmatem hmotného a procesního občanského práva a stále a opakovaně argumentovat zjevně vadným pravomocným rozsudkem, který prý nelze nijak překonat. Při materiálním pohledu na právo je zřejmé, že „vedlejší účastnice řízení“ (v daném řízení žalobkyně), „jakož i samozřejmě bratr stěžovatelky A. Š., si museli, či alespoň měli, být vědomi nároku stěžovatelky na ideální polovinu předmětného pozemku ; nedostatek jejich dobré víry ostatně naznačuje i Nejvyšší soud. Přesto byli oba neoprávněně zvýhodněni, aniž by soudy jakkoliv posuzovaly celý komplex vztahů a právních jednání ve věci mezi účastníky řízení a státními orgány. Je zřejmé, že obecné soudy stály v rozpacích nad stěží uvěřitelným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 4. 1993, sp. zn. 3 C 40/1992, jenž vydal celý pozemek A. Š., přestože o nárocích stěžovatelky, která vůbec nebyla účastna tohoto řízení, musel či měl vědět“.
Odvolací soud (v dovoláním napadeném rozsudku) především dovodil, že mu nepřísluší znovu přezkoumávat rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 21. 2. 2000, č. j. 2126/99-5010, jímž bylo rozhodnuto, že na předmětný pozemek se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a že tímto rozhodnutím je ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vázán. Vycházeje z právních názorů Ústavního soudu v citovaném nálezu (a nikoliv v usnesení téhož soudu sp. zn. I. ÚS 189/03), jimiž je taktéž vázán (ovšem bez toho, že by v tomto nálezu bylo konkrétně uvedeno, jak mají obecné soudy v řízení rozhodnout) odvolací soud uzavřel, že řešení tohoto sporu se vymyká principům pozitivního práva, přičemž argumenty žalobkyně dovolávající se dobré víry jejího otce A. Š., a ani argumenty druhé účastnice, že Ústavní soud ve zrušujícím nálezu „potvrdil její restituční nárok na vydání předmětného pozemku jako celku“, nejsou opodstatněné. Jediné spravedlivé řešení daného sporu tak, aby byly odčiněny majetkové křivdy způsobené minulým nedemokratickým režimem ve vztahu k původnímu vlastníku, je takové, že sporný pozemek bude ve spoluvlastnictví žalobkyně a druhé účastnice.
Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním žalobkyně a druhá účastnice.
Žalobkyně, jejíž dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 o. s. ř., neboť „napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. je rozhodována rozdílně“. Konkrétně pak k otázce přípustnosti dovolání uvedla, že „napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů“, neboť v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. v jeho odůvodnění „zcela absentuje závěr odvolacího soudu o tom, jak věc posoudil po právní stránce“. Poukazuje přitom jednak na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž bylo vysloveno, že „absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci představuje ve svých důsledcích porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny“, a dále na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13, v němž uvedl, že „jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Z tohoto usnesení podle dovolatelky vyplývá, že „Nejvyšší soud je oprávněn, a zároveň povinen, při posuzování přípustnosti dovolání přezkoumat, zda v dovolání uplatněné argumentaci ohledně skutkových zjištění obecných soudů lze přiznat ústavněprávní relevanci, a tedy, zda v konkrétní věci z tohoto důvodu vyvstává právní otázka porušení ústavně zaručených základních práv a svobod“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a shledá-li, že důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, aby zrušil též jeho rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhá účastnice v dovolání, jež směřuje proti výrokům I. písm. b) a I. písm. c) rozsudku odvolacího soudu, a jehož přípustnost taktéž dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., uvedla, že „se jedná o skutečnost, že v tomto dlouholetém restitučním sporu na základě ústavní stížnosti dovolatelky rozhodl v její prospěch Ústavní soud České republiky svým nálezem ze dne 27. listopadu 2012, I. ÚS 1703/09, následně zveřejněném ve svazku 67 ročník 2012 - IV. díl pod č. 196 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Tento nález je nutno chápat jako konečné rozhodnutí v této věci jako nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei judicatae (§35 odst. 1 zákona č. 182/1992 Sb. o Ústavním soudu), která přirozeně brání jakémukoliv dalšímu meritornímu přezkumu věci, včetně takového, který by - in eventum - měl vyplynout ze stanoviska pléna Ústavního soudu; předpoklady plynoucí z ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb. se proto na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou věc nevztahují (nález Ústavního soudu III. ÚS 425/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, č. 42)“. Druhá účastnice navrhla, aby dovolací soud „v souladu s nálezem Ústavní soud České republiky I. ÚS 1703/09 ze dne 27. listopadu 2012 v této konkrétní věci rozsudek odvolacího soudu změnil a rozhodl“ tak, že žaloba I. H. o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o vlastnictví k nemovitosti se zamítá, že „se potvrzuje pravomocné rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkový úřad Praha-východ ze dne 8. 4. 2004, č. j. 110/03 R 38-9“, tak, že Ing. A. M. je vlastnicí pozemku parc. č. 1591 v katastrálním území S. B., a že „žalobkyně je povinna do čtyř měsíců od doručení tohoto rozsudku vlastním nákladem odstranit z pozemku parc. č. 1591 v katastrálním území S. B. jí neoprávněně zřízenou stavbu čistírny odpadních vod včetně jejích součástí a příslušenství a uvést tento pozemek parc. č. 1591 v katastrálním území S. B. do předešlého stavu před zřízením této stavby“.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání druhé účastnice navrhla, aby bylo odmítnuto, jelikož v něm absentuje náležité vylíčení údajů o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §237 o. s. ř., popř., aby je dovolací soud jako nedůvodné zamítl.
Druhá účastnice v písemném vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že „dovolání žalobkyně není důvodné ani oprávněné“.
V řízení o dovoláních žalobkyně a druhé účastnice bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je tedy (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014]. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. též §241a odst. 2 o. s. ř.), a pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Námitka žalobkyně, že „napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. v jeho odůvodnění zcela absentuje závěr odvolacího soudu o tom, jak věc posoudil po právní stránce, nesplňuje kritéria uvedená v ustanovení §237 o. s. ř., neboť žalobkyně v dovolání nevymezila žádnou právní otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (nejde tedy o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních norem), nýbrž žalobkyně touto námitkou odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poukaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, je nepřípadný; přehlédla totiž, že v tomto rozhodnutí byla přípustnost dovolání posuzována podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, přičemž dovolací soud v něm dospěl k závěru, že postrádá-li odůvodnění rozsudku „právně kvalifikační úvahu, resp. právní posouzení věci, jde o rozsudek nepřezkoumatelný a v poměrech dovolacího řízení o rozsudek, který je zatížen jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, však lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pokud pak žalobkyně v daných souvislostech poukazuje též na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, je možno citovat z jeho odůvodnění obsaženého v bodu 12., v němž se uvádí: „Ve vztahu k ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., dále Ústavní soud podotýká, že ačkoliv převzalo dikci §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, jehož výklad se s ohledem na existenci více dovolacích důvodů omezoval toliko na otázky hmotného práva, jeho nové znění je třeba interpretovat šířeji, a to ve spojení s pojmem „otázek hmotného nebo procesního práva“ podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Takto vymezený dovolací důvod se týká nesprávného posouzení věci nejen z hlediska práva hmotného, nýbrž též práva procesního, a tudíž zahrnuje i výše uvedené „vady řízení“ ve smyslu §241 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, je-li s nimi spojena existence příslušné právní otázky“.
Žalobkyně sice napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. - nevznesla.
Nejvyšší soud podle ustanovení 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl též dovolání druhé účastnice, neboť ani to neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. též §241a odst. 2 o. s. ř.), a pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně a druhá účastnice byly v dovolacím řízení stejnou měrou neúspěšné (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1685/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 425/2007, ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 875/2009, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2958/2011, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, či ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4465/2015); ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu