ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4074.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4074/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně městské části Praha 13 , se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 13, IČO: 00241687, zastoupené JUDr. Taťánou Řezníčkovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze 7, Dobrovského 554/10, za účasti Ing. V. Š. , zastoupeného JUDr. Evou Bartůňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Střešovice, Malá 4, o vlastnictví oprávněné osoby , v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 38/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2015, č. j. 24 Co 217/2014-429, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastníku Ing. V. Š. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Bartůňkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. července 2014, č. j. 8 C 38/2011-370, tak, že „žaloba s návrhem, aby rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 30. 11. 2010, č. j. PÚ 7335/92/17, bylo nahrazeno tak, že Ing. V. Š. není vlastníkem (dle katastru nemovitostí) parcely č. 453/4, zahrada, o výměře 3 m 2 (dle PK část parcely č. 402/6 zahrada) a (dle katastru nemovitostí) parcely č. 2198/2, zahrada, o výměře 11 m 2 (dle PK část parcely č. 402/6 zahrada) v katastrálním území S., obec P., se zamítá“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
V dovolatelkou nastolené otázce totožnosti věci vychází rozhodnutí odvolacího soudu z konstantní judikatury, dle níž se o stejnou věc jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Obecná procesní zásada „ne bis in idem“ – jak uznává doktrína i soudní praxe – platí i v řízení před správními orgány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2674/2008). V řízení o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti šlo by o totožnou věc tehdy, bylo by již dříve pravomocně rozhodnuto o tom, zda oprávněná osoba je vlastníkem téže nemovitosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2791/2013).
V posuzované věci odvolací soud dochází k závěru, že předmět tohoto řízení není identický s předmětem řízení ve věci již dříve rozhodované pozemkovým úřadem (rozhodnutí ze dne 15. 4. 2002, č. j. PÚ 7335/92), a činí tak na podkladě zjištění plynoucího z provedeného dokazování, že (v dané věci) „jedná se nepochybně o jinou část zemského povrchu (jiný pozemek), než o jakou šlo v původním rozhodnutí (kdy pozemkový úřad rozhodoval o vlastnictví k pozemku PK 402/6 jako části prac. č. 592 dle KN“ jejíž částí – dle zjištění učiněného soudem v tomto řízení – nebyly předmětné pozemky parc. č. 453/4 a 2198/2).
Není pak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani námitky o (tvrzených) vadách řízení, neboť ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); samy o sobě vady řízení (včetně vad zmatečností) přípustnost dovolání založit nemohou.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – ve vazbě na učiněná skutková zjištění, jež nelze dovoláním úspěšně zpochybnit – je pak i odvolacím soudem přijaté řešení v otázce hmotného práva, jež vztahuje se k posouzení existence překážky vydání pozemků oprávněné osobě podle §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (k relevantním kritériím, lze-li pozemek pokládat za zastavěný, resp. je-li součástí funkčně nedělitelného areálu, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006). K dovolatelkou dále předestřené argumentaci sluší se uvést, že právní závěry odvolacího soudu zde nejsou v kolizi ani s aktuální rozhodovací praxí Ústavního soudu (z níž dovolatelka cituje zejména nálezy sp. zn. II. ÚS 536/14, I. ÚS 581/14), jestliže – v rovině skutkových zjištění – odvolací soud uzavírá, že předmětné pozemky o celkové výměře 14 m 2 (jež nejsou zastavěny ani netvoří část jiného funkčního celku) nejsou dotčeny ani veřejným užíváním, a jejich restituce tak nebude na újmu veřejnému zájmu.
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. naplněny nejsou (jestliže relevantní právní otázky, na nichž závisí napadané rozhodnutí odvolací soud – jak vidno shora – vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit). Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněného) účastníka patří odměna advokátky v částce 3 100 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokátky 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu