ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4159.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4159/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce V. B. , zastoupeného JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalovanému L. S. , zastoupeného JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem Karlových Varech, Bělehradská 2056/3a, o zaplacení částky 336 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 3 C 218/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 2015, č. j. 15 Co 162/2015-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 051,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Jelínka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 17. února 2015, č. j. 3 C 218/2012-90, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 336 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
Dovolání, kterým žalobce napadl tento rozsudek odvolacího soudu, Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládá ustanovení §238a o. s. ř. (neb rozhodnutí odvolacího soudu nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v tomto ustanovení) a dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí ve věci samé závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit.
Rozhodnutí odvolacího soudu respektuje závěr, dovolatelem předestřený, že v případě bezdůvodného obohacení, spočívajícího v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném poměru – jde-li o restituční povinnost k vydání bezdůvodného obohacení (vrácení si poskytnutých plnění) – její účastníci (vedle judikatury dovolatelem citované
– rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 351/2004, 33 Odo 1230/2006, 33 Odo 366/2003 a 28 Cdo 2056/2009, dále srovnej např. rozsudek ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, uveřejněný pod č. 31/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010). Uvedený závěr přitom obstál i v rovině ústavněprávní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, sv. 47, č. 156).
Zatímco odvolací soud vychází ze zjištění, že i v době rozhodné z hlediska uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení (říjen 2010 až srpen 2012) žalovaný odvozoval spoluužívání předmětných nemovitostí (zemědělské usedlosti v R. n. S., jež byla v dané době již vlastnictvím žalobce) od jiné osoby (A. D. Holding s. r. o., jež coby pronajímatelka dříve přenechala nemovitosti do užívání občanskému sdružení „Klub Rabštejn“), dovolatel svou argumentaci zakládá na tom, že v právním poměru s ním měl být přímo žalovaný (ať již jde o budoucí koupi nemovitostí či jejich přenechání k dočasnému užívání), což odvolací soud – po zhodnocení provedených důkazů – nemá za prokázané.
Touto v dovolání uplatněnou argumentací tak dovolatel nastoluje spíše otázky skutkové (o skutková zjištění jde i tehdy, zjišťuje-li soud obsah právních úkonů, a to i pomocí výkladu projevů vůle; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002), přičemž není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §46 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalovaného patří odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení ve výši 9 660 Kč [§7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 091,60 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu