ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4227.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4227/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců: a) F. S. , T., b) M. S. , M. B, zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 6-Dejvicích, Glinkova 1649/14, proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, IČ 000 06 947, a 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení finanční náhrady ve výši 50.000.000,- Kč v cenných papírech nemajících povahu státních dluhopisů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 167/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014, č. j. 19 Co 393, 394/2014-695, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 částečným rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, č. j. 22 C 167/2003 - 648, uložil prvnímu žalovanému povinnost „poskytnout žalobcům finanční náhradu za dům s příslušenstvím a pozemkem, parcela dle PK č. 163, p. č. dle KN č. 226/1, 226/2, 226/3, 226/4, 226/6, 242/1, 242/11, 242/29, 242/26 ve výši 634.033,80 Kč; za dům s příslušenstvím a pozemkem, parcela dle PK č. 164, dnes části pozemku číslo 242/1 a 242/26 ve výši 66.769,25 Kč; za dům s příslušenstvím a pozemkem, parcela dle PK č. 181, dnes části pozemků č. 183/1 a 183/2 s příslušenstvím ve výši 180.072,58 Kč, to vše v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl ve zbývající části, pokud žalobci žádali finanční náhradu za dům s příslušenstvím a pozemkem ve výši 25.760.966,20 Kč, za dům s příslušenstvím a pozemkem ve výši 3.053.240,75 Kč a za dům s příslušenstvím a pozemkem ve výši 5.764.928,42 Kč (výrok II.), dále žalobu zamítl, pokud žalobci žádali finanční náhradu za dům s příslušenstvím a pozemkem p. č. 851, dnes částí pozemků č. 3081/1 a č. 3081/2 ve výši 4.755.000,- Kč; za dům s příslušenstvím a pozemkem p. k. č. 852, dnes části pozemků č. 3081/1 a 3078 ve výši 6.425.000,- Kč; za parcelu č. 2475/2 dnes části pozemků č. 3081/1 a 3081/3 ve výši 938.653,50 Kč, za p. č. 2476/5 dnes části pozemků č. 3080 a 3081/3 ve výši 182.914,90 Kč a p. č. 3910 dnes část pozemku č. 1708/1 ve výši 1.359.832,60 Kč (výrok III.); dále rozhodl, že o ostatních nárocích a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem (výrok IV.).
Dále Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 27. 3. 2014, č. j. 22 C 167/2003 - 657, rozhodl, že řízení o nároku žalobců na finanční náhradu za pozemky uvedené v rozhodnutí Pozemkového úřadu v Sokolově ze dne 3. 6. 2004, č. j. PÚ/1010/313/04, se přerušuje do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 317/2004.
K odvolání žalobců proti výrokům II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně a proti usnesení o přerušení řízení a k odvolání první žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č. j. 19 Co 393, 394/2014-695, řízení o odvolání první žalované pro jeho zpětvzetí zastavil, částečný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II. a III. a ve výroku IV. potvrdil a dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 3. 2014, č. j. 22 C 167/2003 - 657, o přerušení řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dokazování doplnil opakováním důkazu dodatkem č. 1 ze dne 10. 1. 2014 ke znaleckému posudku vypracovanému soudem ustanoveným znalcem v oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady nemovitostí, Jindřichem Hrachem, č. 3028-054/12, ze dne 26. 9. 2012, písemně doplněného a opraveného dne 3. 12. 2012, jímž byla stanovena hodnota nevydaných nemovitostí specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, z něhož zjistil, že tyto nemovitosti byly oceněny podle oceňovacích předpisů platných k 1. 4. 1991 dle stavu ke dni 14. 12. 1959. Vzhledem k tomu, že částky ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odpovídají takto doplněnému znaleckému posudku, nepřisvědčil odvolací soud námitce žalobců, že „částky, které soud prvního stupně jako finanční náhradu za nevydané nemovitosti přiznal, neodpovídají znaleckému posudku, a to přes to, že na něj odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkazuje“, a za důvodné nepovažoval ani další námitky žalobců. S právními závěry soudu prvního stupně se proto odvolací soud zcela ztotožnil.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž jako dovolací důvod výslovně uplatnili nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Ohledně přípustnosti dovolání uvedli, že soudy obou stupňů „nevyhodnotily důkaz znaleckým posudkem správně a řádným způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly, z jakého důvodu se odchýlily při stanovení hodnoty finanční náhrady od výše hodnoty nevydaných nemovitostí stanovených znaleckým posudkem“, a „neodůvodnily výši snížení finanční náhrady oproti hodnotě nevydaných nemovitostí stanovených znaleckým posudkem“. Soudy obou stupňů „tak rozhodly v rozporu s právním řádem, jakož i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž jedním ze základních požadavků na rozhodnutí obecných soudů je povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí; tomu koresponduje právo účastníka řízení, aby rozhodnutí soudu v řízení, jímž se domáhá svého práva, bylo řádně odůvodněno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006)“. „Nesprávné zhodnocení závěrů znaleckého posudku“ spočívá podle dovolatelů v tom, že ačkoliv znalecký posudek ze dne 3. 12. 2012 stanovil hodnotu domu s příslušenstvím a pozemkem v částce 836.553,92 Kč, byla prvnímu žalovanému uložena povinnost vyplatit jim jen částku 634.033,80 Kč, a stejně tak je tomu i ohledně výše náhrady za dům s příslušenstvím a pozemkem (ve znaleckém posudku byla stanovena částka 101.764,61 Kč a soudy jim byla přiznána finanční náhrada jen ve výši 66.729,25 Kč), jakož i ohledně výše finanční náhrady za dům s příslušenstvím a pozemkem (ve znaleckém posudku byla stanovena částka 195.191,37 Kč a soudy jim byla přiznána finanční náhrada jen ve výši 180.072,58 Kč). „Oba soudy se tak dopustily nesprávné interpretace nejen ve vztahu k ustanovení §132 o. s. ř., ale také nesprávně interpretovaly ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., neboť odůvodnění jejich rozhodnutí o výši přiznané finanční náhrady neobsahuje vysvětlení, jakými úvahami se při stanovení výše částky finanční náhrady řídily, resp., jak k přiznané částce finanční náhrady dospěly“. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tak v podstatě nepřezkoumatelná a odporují principu předvídatelnosti rozhodnutí soudu, který je jedním z prostředků demokratického právního řádu. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud - vzhledem k tomu, že má k dispozici výsledky řízení - rozhodl o zbytku jejich nároku tak, že prvnímu žalovanému uloží povinnost poskytnout jim finanční náhradu za dům s příslušenstvím a pozemkem ve výši 202.520,12 Kč, za dům s příslušenstvím a pozemkem ve výši 35.035,36 Kč a za dům s příslušenstvím a pozemkem ve výši 15.118,79 Kč, to vše v cenných papírech nemajících povahu státních dluhopisů do 15 dnů od právní moci rozsudku, a dále, aby byl uznán povinným zaplatit jim náhradu nákladů řízení „za řízení ve všech stupních“.
V řízení o dovolání žalobců bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je tedy (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014].
Námitka žalobců, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou „v podstatě nepřezkoumatelná a odporují principu předvídatelnosti rozhodnutí soudu“, neboť odůvodnění jejich rozhodnutí o výši přiznané finanční náhrady neobsahuje vysvětlení, jakými úvahami se při stanovení výše částky finanční náhrady řídily, resp., jak k přiznané částce finanční náhrady dospěly (§157 odst. 2 o. s. ř.), nesplňuje kritéria uvedená v ustanovení §237 o. s. ř., neboť žalobci v dovolání nevymezili žádnou právní otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (nejde tedy o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních norem), nýbrž žalobci touto námitkou odvolacímu soudu, resp. i soudu prvního stupně vytýkají, že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poukaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009, je nepřípadný; přehlédli totiž, že v tomto rozhodnutí byla přípustnost dovolání posuzována podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle jehož ustanovení §241a odst. 2 písm. a) byly dovolacím důvodem i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (mezi něž náleží i nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu či vada řízení, spočívající v tom, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, jak se v citovaném rozsudku výslovně uvádí). Podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obdobně je tomu, i pokud dovolatelé poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, v němž dovolací soud posuzoval přípustnost a důvodnost dovolání dle občanského soudního řádu účinného v době jeho rozhodnutí, který rovněž obsahoval dovolací důvod, spočívající v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II., odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. též §241a odst. 2 o. s. ř.), a protože v něm ve skutečnosti neuplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání tedy v tomto rozsahu trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5142/2014).
Pouze pro úplnost - mimo důvod, který dovolací soud vedl k odmítnutí dovolání v uvedeném rozsahu - je možno uvést, že výše finančních náhrad za nevydané nemovitosti specifikované ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (který nebyl odvoláním ani dovoláním napaden), je zcela totožná s částkami, které znalec Jindřich Hrach vyčíslil v dodatku č. 1 ze dne 10. 1. 2014 ke znaleckému posudku č. 3028-054/12 ze dne 26. 9. 2012, což dovolatelé zřejmě přehlédli.
Ve vztahu k části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž ve výrocích III. a IV. potvrdil částečný rozsudek soudu prvního stupně, dovolatelé žádné námitky nevznesli; Nejvyšší soud proto dovolání žalobců i proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci na jejich náhradu nemají právo a dalším účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu