ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5472.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5472/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce K. V. , O., zastoupeného Mgr. Michalem Miturou, advokátem se sídlem v Ostravě-Hrabové, Místecká 329/258, proti žalované Ing. J. K. , J., zastoupené JUDr. Ivo Hamou, advokátem se sídlem v Krnově, nám. Minoritů 89/13, o zaplacení 800.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 39/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2015, č. j. 8 Co 744/2014-267, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 14.278 Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Mitury do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 9. 4. 2014, č. j. 19 C 39/2013-216, uložil žalované zaplatit žalobci 560.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 240.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III. až V.). Soud vzal za prokázané, že žalobce jakožto objednatel uzavřel s právním předchůdcem žalované coby zhotovitelem ústní smlouvu o dílo, na základě níž měly být uskutečněny stavební práce v podkroví domu v jeho vlastnictví. Dne 19. 5. 2011 vypukl v řečené nemovitosti požár, jenž zcela zničil výsledky dosud realizovaných prací zhotovitele a objektivně znemožnil další pokračování v původně sjednaném díle, což vedlo k zániku smlouvy dle §575 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Soud dovodil, že příčinou vzniku požáru bylo převážně počínání zhotovitele, k jeho vypuknutí však přispěl též žalobce. Třebaže právní předchůdce žalované po dobu provádění díla nesl riziko jeho zničení, v souladu s §641 odst. 1 obč. zák. má podle soudu právo na úhradu ceny díla v rozsahu odpovídajícím podílu žalobce na zapříčinění vzniku požáru. Jelikož míru, v níž se na zmaření díla podílel vlastník nemovitosti, soud odhadl na 30 %, přiznal žalobci 70 % žalovaného obnosu, ve zbytku žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 1. 2015, č. j. 8 Co 744/2014-267, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 240.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až V.). Odvolací soud uvedl, že žalovaná neprokázala své tvrzení, že dle smlouvy uzavřené mezi jejím právním předchůdcem a žalobcem mělo být dílo předáváno po částech, přičemž již před požárem bylo několik takovýchto dílčích plnění objednatelem převzato. Po právní stránce pak krajský soud akcentoval, že smlouva o dílo je charakterizována tím, že má za předmět nikoli práci zhotovitele, ale výsledek jeho činnosti, z čehož plyne, že riziko nahodilé zkázy díla nese zásadně zhotovitel. V projednávaném případě došlo ke zničení díla požárem před tím, než mohlo být dokončeno, zálohy, jež právní předchůdce žalované od žalobce přijal, tak představují bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. Uvedené platí, ať už byl vznik požáru dominantně zapříčiněn jednáním objednatele, či zhotovitele, neboť aplikace §641 obč. zák., k níž přikročil okresní soud, v dané věci podle soudu odvolacího nepřicházela v úvahu.
Proti tomuto rozsudku brojí žalovaná dovoláním, v němž namítá, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval ustanovení o bezdůvodném obohacení. Ze subsidiární povahy zmíněného institutu vyplývá, že žalobci nebylo lze přiznat nárok na vydání majetkového prospěchu ve smyslu §451 obč. zák., měl-li vůči žalované právo na náhradu škody. Navíc je otázkou, zda je na její straně vůbec dáno rozmnožení majetkové sféry jakožto pojmový předpoklad vzniku bezdůvodného obohacení, jestliže bylo téměř celé sporné dílo před požárem zhotoveno, a byly na něj tedy vynaloženy odpovídající náklady. Dovolatelka rovněž argumentuje, že zde nedošlo k odpadnutí právního důvodu, poněvadž smluvní vztah mezi účastníky i po požáru existoval a objednatel mohl požadovat opětovnou realizaci díla.
Žalovaná dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 739/2008 namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování (konkrétně zpochybňuje závěr, že byl obsah vzpomínané smlouvy vymezen návrhem zhotovitele č. 16/2010). Předmětem svých výtek činí též závěr soudů nižších stupňů, že žalobce hradil jejímu právnímu předchůdci zálohy. Z důkazů totiž vyplývá, že objednatelova plnění představují úhrady za jednotlivé dokončené a předané části díla (obzvláště platbu, kterou žalobce právnímu předchůdci žalované adresoval až 13. 6. 2011, tedy měsíc po zničení díla, nebylo možné považovat za zálohu, nýbrž za úhradu ceny již provedených prací). Dovolatelka konečně pokládá aplikaci ustanovení o bezdůvodném obohacení na řešenou při odvolacím soudem za neslučitelnou se zásadou předvídatelnosti, jelikož byla daná kauza od počátku vedena jako spor o náhradu škody, přičemž účastníci nebyli seznámeni se záměrem krajského soudu posoudit věc dle §451 obč. zák., čímž jim byla upřena příležitost uplatnit obranu proti posledně zmíněné právní kvalifikaci.
Se zřetelem k předeslanému žalovaná Nejvyššímu soudu navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž dovolací soud požádal, aby je odmítl s ohledem na nepřiléhavost výše nastíněných argumentů, s nimiž ve svém podání podrobně polemizoval.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované ovšem žádnou otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř. neskýtá.
První z dovolatelkou předestřených problémů, jenž se týká subsidiarity institutu bezdůvodného obohacení vůči náhradě škody, přípustnost dovolání nezakládá, neboť by ani přitakání dovolací argumentaci upínající se k tomuto problému nemohlo vést k závěru o nesprávnosti napadeného rozsudku. Možnost posouzení vzájemných práv a povinností určitých subjektů podle ustanovení o bezdůvodném obohacení je sice vskutku potlačena tam, kde na daný právní poměr dopadají zvláštní zákonné normy, kupříkladu úprava odpovědnosti za škodu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4533/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2750/2013, eventuálně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1889/2015), dospěje-li však soud k závěru, že předmětný nárok dle řečených speciálních pravidel není dán, musí se zabývat otázkou, zdali jej nelze přiznat právě alespoň na základě §451 obč. zák. (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4458/2014). Dovolatelčina námitka (ať již opodstatněná, či nikoli), že žalobní požadavek na vrácení záloh zaplacených jejímu právnímu předchůdci mohl a měl být posuzován coby nárok na náhradu škody, tudíž není způsobilá ohrozit správnost výsledného rozhodnutí v řešené věci. Pokud by totiž žalovanou (v souladu s přednostně použitelnou úpravou zakotvenou v §420 a násl. obč. zák.) tížil závazek nahradit vzniklou škodu ve výši předmětného obnosu, bylo by nutné deklarovat její povinnost k vydání sporného plnění žalobci, a rozhodnutí odvolacího soudu by tedy z hlediska obsahu meritorních výroků obstálo coby korektní. Pakliže by naopak žalobci právo z titulu odpovědnosti za škodu proti žalované nesvědčilo, nezbylo by než na daný případ aplikovat (subsidiární) pravidla o bezdůvodném obohacení, což krajský soud ve svém rozsudku učinil.
Tvrdí-li žalovaná dále, že se jejímu právnímu předchůdci nedostalo majetkového prospěchu dávajícího vzejít obligaci z bezdůvodného obohacení, je třeba podotknout, že peněžité plnění, jež přijal v souladu se smlouvou o dílo, bezpochyby představovalo relevantní rozmnožení jeho majetkové sféry, na které se po odpadnutí řečené smlouvy coby právního důvodu naznačeného převodu finančních prostředků patří nazírat jako na bezdůvodné obohacení, nebyly-li zde dány podmínky vzniku práva zhotovitele na uhrazení alespoň části ceny díla kupříkladu v režimu §641 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3160/2012). Tezi odvolacího soudu o neaplikovatelnosti naposledy citovaného ustanovení v posuzované kauze však dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími námitkami, svému přezkumu podrobit nemůže.
Dovolatelka taktéž zpochybňuje závěr, že zmiňovaná smlouva o dílo skutečně přestala účinkovat jako právní důvod pro plnění, jež v souladu s ní proběhlo, namítajíc, že i po požáru obě strany zavazovala, pročež se žalobce mohl domáhat opětovného provedení díla. Na tomto místě je ovšem nutno podotknout, že byť odvolací soud přijaté řešení daného problému v napadeném rozhodnutí přespříliš neosvětlil, je zřejmé, že převzal jako korektní závěr soudu okresního, dle něhož se povinnosti zhotovitele vyplývající z uvedené obligace po požáru nemovitosti žalobce staly objektivně nerealizovatelnými, pročež byly splněny podmínky zániku závazku pro nemožnost plnění (jenž je judikaturou v závislosti na okolnostech akceptován jako jeden z případů odpadnutí právního důvodu pro již uskutečněné plnění, viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2387/2008, a ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 563/2009). Dovolatelka s popsanou úvahou ve svém dovolání vyjádřila prostý nesouhlas, aniž by byť jen naznačila, z jakých důvodů by podle jejího názoru předpoklady aplikace §575 obč. zák. v dané věci neměly být dány, ani v tomto bodě tudíž nepostihla žádnou otázku ve smyslu §237 o. s. ř.
Zkoumá-li soud, co bylo ujednáno stranami určitého kontraktu, dospívá dle konstantní rozhodovací praxe ke skutkovým zjištěním (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 91/2013, a ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2093/2015). Jestliže tedy žalovaná dále polemizuje se závěry odvolacího soudu ohledně obsahu smlouvy uzavřené mezi jejím právním předchůdcem a žalobcem, rozporuje vývody skutkového charakteru, jež dovolacímu přezkumu podle aktuálního znění občanského soudního řádu nepodléhají (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1541/2015, či jeho rozsudek ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3885/2014), na čemž nemůže ničeho změnit dovolatelčin odkaz na pasáž rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 739/2008, věnující se výkladu dovolacích důvodů předvídaných procesní úpravou účinnou do 31. 12. 2012. Rovněž tvrzení, že platby uskutečněné objednatelem ve prospěch zhotovitele neměly povahu záloh, nýbrž úhrad za dokončené a předané části prováděného díla, se v podstatné míře rozchází se skutkovým závěrem krajského soudu, dle něhož se žalované nepodařilo prokázat, že by dílo mělo být přebíráno po částech, a že by tedy zhotoviteli vznikalo právo na dílčí úplaty ještě před završením díla jako celku. Dovolatelce by snad bylo možné dát za pravdu potud, že akceptoval-li odvolací soud tezi, v souladu s níž zmiňovaný požár zapříčinil zánik závazku mezi jejím právním předchůdcem a žalobcem ve smyslu §575 obč. zák., nemohl platbu proběhnuvší po uplynutí téměř jednoho měsíce od požáru přiléhavě označit za zálohu na cenu díla (tou dobou již objektivně nerealizovatelného), poněvadž judikatura dovolacího soudu chápe zálohu jako plnění poskytované před vznikem práva na uhrazení konečné platby (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4604/2007, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4357/2011). Upozornění na tuto potenciální nedůslednost v myšlenkách odvolacího soudu však samo o sobě nevrhá pochybnosti na věcnou správnost napadeného rozsudku, neboť by z něj vyplývalo pouze to, že prospěch nabytý zmíněnou úhradou měl být posouzen nikoli jako plnění z právního důvodu, který dodatečně odpadl, nýbrž jako přesun majetkových hodnot, k němuž došlo až po odpadnutí příslušného titulu, tj. který se odehrál bez právního důvodu (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014); rozhodující úsudek o absenci náležité opory pro uvedený pohyb aktiv by však ani tímto argumentem vyvrácen nebyl.
Poukazuje-li konečně dovolatelka na údajnou překvapivost aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení na předmětnou kauzu odvolacím soudem, tvrdíc, že až do vydání napadeného rozsudku byla věc projednávána jako spor o náhradu škody, upozorňuje na prostou procesní vadu, k níž Nejvyšší soud může přihlédnout jen za předpokladu, že dovolání shledá z jiného důvodu přípustným (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2014, či ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4257/2014). Nadto se sluší podotknout, že žalobce již od počátku pojímal uplatňovaný nárok jako právo na vrácení záloh uhrazených na cenu zmařeného díla a stejným směrem se ubíraly též úvahy soudu prvního stupně. Byť nelze popřít, že v návrhu na zahájení řízení ani v prvoinstančním rozsudku pojem „bezdůvodné obohacení“ explicitně nefiguruje, při materiálním chápání procesními stranami předestřených argumentů je nepochybné, že právní náhled akceptovaný odvolacím soudem organicky navázal na dosavadní průběh sporu, nepředstavoval tak z pohledu předcházejícího řízení originální posouzení rozhodované věci (viz kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 2022/08, nebo ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 3356/09, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4753/2010), a pro žádného z účastníků nemohl být překvapivým.
Z těchto důvodů dovolací soud nemohl než dovolání žalované odmítnout jako nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 11.500 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.278 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu