ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2750.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2750/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. P. K. , Ph.D., S., zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Podolí, Na vrstvách 827/11, proti žalované Aukční centrum Bussmark, s. r. o. , IČ 27224163, se sídlem v Praze 4 - Krči, Štúrova 1701/55, zastoupené JUDr. Danou Musalovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, o zaplacení částky 73.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 EC 64/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2012, č. j. 16 Co 235/2012-106, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v jakém směřovalo proti části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2012, č. j. 16 Co 235/2012-106, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně co do částky 61.000,- Kč s příslušenstvím a žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta; jinak se dovolání odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.276,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Dany Musalové, advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 8. 2011, č. j. 42 EC 64/2010-76, uložil žalované zaplatit žalobci částku 73.200,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Uvedené částky se žalobce domáhal jakožto vrácení kupní ceny (v částce 61.000,- Kč) a odměny dražebníka (v částce 12.200,- Kč), jež zaplatil dne 5. 3. 2007 coby vydražitel na veřejné dobrovolné dražbě pořádané podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, za obraz Pravoslava Kotíka „Houslistka“. Navrhovatelem a vlastníkem žalobcem vydraženého obrazu byla žalovaná, jejímž jediným společníkem je pan Miloš Hora, jenž byl současně i jediným společníkem dražebníka - společnosti BUSSMARK, s. r. o. Žalobce po zaplacení ceny a převzetí obrazu na základě znalecké expertízy zjistil, že obraz je falsum, pročež se po žalované marně domáhal dopisem ze dne 29. 12. 2008 vrácení zmíněné částky, jakož i náhrady nákladů vynaložených na znalecké posouzení. Provedené dokazování vedlo soud k přitakání žalobci, že jím vydražený obraz, do dražby poskytnutý žalovanou jako předchozím vlastníkem, není pravý. Žalovaná je tudíž povinna v souladu s §451 obč. zák. žalobci vydat uvedeným způsobem nabyté bezdůvodné obohacení, jelikož plnění přijaté za falešný, bezcenný obraz, vydávaný za obraz renomovaného malíře, je v rozporu s dobrými mravy. Nelze přisvědčit obraně žalované, že žalobce nese riziko vydražení falešné věci, neboť zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tomto ohledu chrání žalobce před jednáním žalované, jež jako vlastník nese odpovědnost za pravost věci.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 15. 8. 2012, č. j. 16 Co 235/2012-106, změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že právní vztahy vznikající v souvislosti s veřejnými dražbami jsou upraveny především v zákoně č. 26/2000 Sb., s ohledem na to, že úprava těchto právních vztahů v něm obsažená není komplexní, řídí se tyto vztahy, není-li stanoveno jinak, občanským zákoníkem. Obvodnímu soudu tedy vytkl opomenutí speciální úpravy v zákoně č. 26/2000 Sb. mající přednost před aplikací §451 obč. zák., jež v obecné rovině přichází v úvahu pouze, nejde-li o jiný právní vztah, v jehož rámci zvláštní právní norma ukládá povinnost vedoucí v podstatě k témuž cíli. Tvrzení, že vydražený obraz je falzifikát, je přitom možno pokládat za tvrzení o vadě předmětu dražby. Dle §63 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb. pak za vady u dražby dobrovolné odpovídá navrhovatel, jde-li o vady, které mu byly či měly být známy, a neupozornil-li na ně včas dražebníka ve smlouvě o provedení dražby. Jelikož v zákoně č. 26/2000 Sb. není obsažena bližší úprava uplatnění odpovědnosti za vady, je dále třeba postupovat dle obecných ustanovení občanského zákoníku, zejména §504 obč. zák., dle nějž je uplatnění nároku z odpovědnosti za vady u soudu podmíněno jejich vytknutím v prekluzivní šestiměsíční době. Z provedeného dokazování se podává, že žalobce vytkl žalované vadu předmětu dražby až dopisem ze dne 29. 12. 2008, tedy bezmála 2 roky po konané dražbě. Jelikož se žalobce tedy mohl domoci svého práva dle §63 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., avšak toto právo uplynutím prekluzivní lhůty zaniklo, nemůže žalobce nyní úspěšně uplatnit svůj nárok proti žalované, a to ani jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Předestřené úvahy vedly odvolací soud ke změně prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvodnost dovolání má za danou v souladu s §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci. Domnívá se, že posouzení věci podle úpravy odpovědnosti za vady není přiléhavé. Částku zaplacenou za obraz, jenž žalovaná vydávala za originální dílo Pravoslava Kotíka, je třeba pokládat za bezdůvodné obohacení dle §451 a násl. obč. zák., neboť se jedná o majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů, případně nárok z odpovědnosti za škodu dle §424 obč. zák. Vědomé poskytnutí falsa obrazu do dražby, a to včetně znaleckého odhadu ceny, je jednáním odporujícím dobrým mravům. V řízení provedené důkazy vyvrátily námitku žalované, že mohl být vydražen obraz pravý a až následně došlo k jeho záměně. Žalovaná obecně neposkytuje při předávání obrazu takové dokumenty, jež by nesporně dokládaly, co bylo předáno. Dovolatel má toto tvrzení rovněž za nelogické, neboť mu není zřejmé, jak by z toho mohl profitovat, když věc by se navíc neobešla bez rozhodování soudu. Odmítl dále argumentaci žalované, jež se zříká jakékoliv odpovědnosti za dražení padělků. Přitakal naopak závěru soudu prvního stupně o rozporu jednání žalované s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák., tento svůj názor pak doplnil citací výkladu daného pojmu v judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu. Dražbu falešného bezcenného obrazu, vydávaného za originál od uznávaného českého autora, nelze pokládat za souladnou s etikou a morálními i kulturními zásadami demokratické společnosti. Dovolatel dále upozornil na skutečnost, že se odvolací soud věcí nezabýval z hlediska neplatnosti příklepu dle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, zpochybnila opodstatnění námitek žalobce a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je třeba přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o více nárocích, posoudit u každého nároku zvlášť a bez ohledu na to, zda byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem nebo jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96; dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 133/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5305/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004). V daném případě je zjevné, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto jak o tvrzeném nároku na vrácení ceny zaplacené žalobcem, tak o nároku na náhradu odměny zaplacené žalobcem dražebníku, opírajícím se o jiná skutková východiska, jenž však zákonem stanoveného bagatelního limitu nedosahuje. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo, než dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Přípustnost dovolání proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o žalobou požadovaném vrácení ceny zaplacené za vydražený obraz, je pak s ohledem na měnící charakter rozhodnutí odvolacího soudu dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Akcentuje-li dovolatel, že v daném případě nemohlo dojít k záměně vydraženého obrazu, pak tímto zjevně reaguje na námitky žalované vznášené v průběhu řízení, avšak nikterak nezpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že došlo k záměně obrazu, předestřené výtky v tomto směru tedy nejsou způsobilé poukázat na nesprávnost jeho rozhodnutí.
Na důvodnost dovolání nelze usuzovat ani z výtek, že na poskytnuté plnění mělo být nahlíženo jako na plnění z nepoctivých zdrojů. Pojem „nepoctivý zdroj“ zákon nedefinuje; je za něj považováno takové nabytí hodnot, které není v právním řádu uznáváno. Jde především o případy, v nichž je prospěch získán trestnou činností, nedovoleným podnikáním, spekulací (např. s cizí měnou), obchodováním s pašovaným zbožím, popř. činností, která sice nedosahuje intenzity trestné činnosti, nebo je činností z různých důvodů trestně nepostižitelnou (pro nepříčetnost pachatele, pro amnestii apod.), avšak je v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3658/2012, či Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vyd., Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1331.). V daném případě však skutková zjištění soudů nižších stupňů, na jejichž nesprávnost dovolatel jakýmkoliv relevantním způsobem nepoukazuje, neumožňují učinit závěr, že by se ze strany žalované jednalo o konání vykazující takové znaky právně a společensky nežádoucího chování, pro něž by na prospěch z něj získaný bylo možno nahlížet jako na prospěch z nepoctivých zdrojů. Okolnost, že žalobce dražbou nabyl do svého vlastnictví předmět neodpovídající charakteristice, s níž byl v dražbě nabízen, zatímco žalované poskytl protiplnění této charakteristice odpovídající, nelze samu o sobě pokládat za dostatečný poukaz na nepoctivost jednání žalované. V tomto směru je třeba zdůraznit, že v řízení nebylo zjištěno, že by ze strany žalované snad mělo jít o jednání podvodného či jinak nekalého rázu, založené na úmyslném uvádění nesprávných informací o prodávaném obrazu. Autorství obrazu, coby jedna ze stěžejních charakteristik daného díla pro určení jeho ceny, je pro laika bezpochyby povětšinou obtížně ověřitelné. Je přitom na kupujícím, případně vydražiteli, aby při nabývání obrazu zohlednil problematičnost určení autorství, jehož spornosti si nemusí být vědoma ani osoba dávající obraz do dražby, a dbal na jeho náležité a včasné doložení či ověření. Neučiní-li tak, a zjistí až následně, že obraz nebyl zhotoven autorem, za jehož dílo byl považován, pak je možno tuto skutečnost reparovat především těmi právními prostředky, jež zákon poskytuje pro nápravu takto vzniklých situací v závislosti na nabývacím titulu. Stejně jako v ostatních případech, v nichž určitá osoba nabude do svého vlastnictví objekt nevykazující vlastnosti deklarované a předpokládané při jeho nabytí, je tedy třeba se přidržet především norem na tyto situace výslovně dopadající, a nikoliv se bez dalšího uchylovat k úpravě bezdůvodného obohacení. Jak přiléhavě připomenul odvolací soud, bezdůvodné obohacení je pojímáno jako subsidiární právní institut, jehož aplikace je vyloučena, je-li daný právní vztah regulován zvláštními zákonnými normami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod č. 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 1542/2005). S ohledem na uvedené je přitom zřejmé, že ani námitka týkající se tvrzeného rozporu jednání žalované s dobrými mravy nebyla uplatněna důvodně.
Relevanci nelze přiznat ani výtce žalobce, dle níž se odvolací soud opomněl zabývat neplatností příklepu danou dle §39 obč. zák. rozporem s dobrými mravy. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že udělení příklepu je zvláštním nabývacím titulem, přezkoumatelným pouze ve zvláštním řízení dle zákona č. 26/2000 Sb. o platnosti dražby, jež není možno posuzovat v jiném řízení, a to ani jako otázku předběžnou (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1405/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 358/2011).
Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo dovolání proti němu shledáno přípustným, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 4.060,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.276- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. března 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu