ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5548.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5548/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) J. S. , O. – Z., a b) J. Z. , O. – Z., proti žalovaným 1. N. P. , a 2. M. P. , oběma O. – M., zastoupeným JUDr. Ivem Hešíkem, advokátem se sídlem v Opavě, Lepařova 2906/8, o 358.875,60 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 13/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. září 2014, č. j. 71 Co 432/2014-162, ve znění opravných usnesení ze dne 11. září 2014, č. j. 71 Co 432/2014-169, a ze dne 2. prosince 2014, č. j. 71 Co 432/2014-210, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 2. 2014, č. j. 80 C 13/2012-107, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně každému ze žalobců částku 179.437,80 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o soudním poplatku (výrok II.) i o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vyhověl tak požadavku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení, poté co zjistil, že tito splnili povinnost uloženou jim rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2007, č. j. 8 Co 391/2007-253, zaplatit žalovaným částku 300.000 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a náhradu nákladů proběhnuvšího řízení v součtu tvořící obnos ve výši 1.034.792,36 Kč, a to tak, že každý ze žalobců uhradil 1/3 uvedené částky a zbývající třetinu zaplatila, dle citovaného rozsudku taktéž povinná, J. S. (matka žalobců). Na zmíněném nic nemění ani fakt, že peníze byly převedeny z účtu zřízeného ve prospěch J. S., neboť bylo prokázáno, že se na plnění podíleli všichni tři zúčastnění rovným dílem. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, č. j. 33 Cdo 1179/2008-278, bylo však rozhodnutí krajského soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí o věci byli žalobci společně se svou matkou povinováni k zaplacení částky v porovnání s již poskytnutou sumou nižší a tentokráte v odlišném poměru (1/6, 1/6 a 4/6) s tím, že největší podíl má zaplatit právě J. S.. Rozdíl mezi celkovými částkami z obou rozsudků pak okresní soud kvalifikoval jako bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jehož se žalovaným dostalo plněním z právního důvodu, který odpadl, a proto mají nyní povinnost je v souladu s §456 obč. zák. žalobcům vrátit. Nedůvodnou rovněž shledal námitku promlčení vznesenou žalovanými.
K odvolání žalovaných přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 11. 9. 2014, č. j. 71 Co 432/2014-162, ve znění opravných usnesení ze dne 11. 9. 2014, č. j. 71 Co 432/2014-169, a ze dne 2. 12. 2014, č. j. 71 Co 432/2014-210, potvrdil ve správném znění příslušenství (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů i o soudním poplatku (výroky II. – IV.). Ztotožnil se tak s právními i skutkovými závěry soudu prvního stupně. Zopakoval, že jestliže je pravomocné rozhodnutí zrušeno, nastává z procesněprávního a hmotněprávního hlediska stav, jako by nikdy nebylo vydáno, a je proto namístě aplikace ustanovení §451 a §458 obč. zák. Bylo-li pak prokázáno, že žalobci plnili ve prospěch žalovaných nad rámec konečného rozhodnutí, je zřejmé, že se žalovaní v rozsahu naznačeného rozdílu bezdůvodně obohatili. Rovněž nelze přitakat námitkám stran nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců, poněvadž jestliže byly předmětné částky složeny na účet J. S., představující toliko platební místo, a z něho dále postoupeny, je tím prokázáno, že společně se svou matkou plnili i žalobci. S ohledem na uvedené krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání žalovaní, jsouce přesvědčeni o jeho přípustnosti ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a napadený rozsudek současně spočívá na otázce, jež by měla být vyřešena jinak, případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatelé rozporují především závěry soudů stran aktivní věcné legitimace žalobců. Domnívají se totiž, že byly-li finanční prostředky poskytnuty z účtu J. S., je jedině ona oprávněna domáhat se vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení. Za otázku, při jejímž řešení odvolací soud nerespektoval judikaturu soudu dovolacího, označují posouzení platnosti započtení vzájemných pohledávek žalobců a žalovaných, k němuž mělo dojít na základě dopisu adresovaného právnímu zástupci žalovaných. Mají za to, že zmíněný úkon nesplňoval požadavky kladené na takový projev vůle zákonem, pročež je nutné jej pro jeho neurčitost považovat za neplatný dle §37 odst. 1 obč. zák. Závěrem poukazují na absenci obsahových náležitostí žaloby a Nejvyššímu soudu navrhují, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a náležitě zastoupenými podle §241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však přípustné není.
Žalovaní předně brojí proti posouzení aktivní věcné legitimace žalobců v daném sporu. Vedle obecné formulace ovšem nikterak nespecifikují, jak by se v tomto směru měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani neformulují konkrétní otázku, na níž je v jeho rozhodovací praxi nahlíženo rozdílně, čímž dostatečně nevymezují, v čem spatřují přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Uvádějí-li pak, že by měla být předestřená otázka (aktivní věcné legitimace) posouzena jinak, neodpovídá jejich žádost významově znění §237 o. s. ř., dle něhož může přípustnost dovolání založit Nejvyšším soudem již dříve vyřešená právní otázka, která má být posouzena jinak (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K řečenému se nadto jeví vhodným připomenout rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež se ustálila v názoru, že aktivně věcně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve smyslu ustanovení §456 obč. zák. ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně věcně legitimován, pak vyplývá z ustanovení §451 odst. 1 obč. zák.; je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít, tedy obohacený (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu srovnej například rozsudky ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 217/2008, ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1197/2007, nebo ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1233/2014). Od citovaných závěrů se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nikterak neodklonil, určil-li za aktivně věcně legitimované žalobce, neboť bylo nepochybně prokázáno, že plnili nad rámec konečného rozhodnutí soudu, čímž se na jejich úkor žalovaným dostalo neoprávněného majetkového prospěchu. Patřičně se přitom vypořádal i s námitkou, že právo svědčí toliko matce žalobců, konstatoval-li, že jejich nárok na zaplacení žalované částky nevylučuje ani fakt, že plnění bylo zasláno z bankovního účtu zřízeného ve prospěch J. S., jelikož ten, jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacích soudů, zde sloužil pouze jako platební místo, jehož prostřednictvím byl závazek splněn (srovnej kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 575/2015). Konkrétní finanční částky tak prokazatelně pochází z majetkové sféry žalobců, pročež nemohlo dojít v naznačeném rozsahu k bezdůvodnému obohacení na úkor jejich matky ve smyslu §454 obč. zák., jak se domnívají dovolatelé.
Přípustnost dovolání pak nemohou přivodit ani námitky žalovaných stran odklonu odvolacího soudu od konstantní judikatorní praxe soudu Nejvyššího při posuzování platnosti právního úkonu označeného jako započtení, neboť tím k řešení předestírají otázku hmotného práva, na níž napadený rozsudek nespočívá (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 338/2015, či ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4572/2014). V dané věci bylo pro rozhodnutí krajského soudu podstatným, zda mezi stranami došlo k bezdůvodnému obohacení a v jaké výši. Ve vztahu k závěru o vzniku naznačeného závazkového vztahu se pak úvaha o platnosti, respektive neplatnosti započtení jeví irelevantní. Je-li zrušeno vykonatelné rozhodnutí, na jehož základě již bylo plněno, vzniká bezdůvodné obohacení tehdy, nespočíval-li právní důvod takového plnění v hmotném právu (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2176/2013, či ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4503/2014). Byli-li tedy žalobci na základě konečného rozhodnutí ve věci stále povinni k plnění, avšak v menším rozsahu, je nutné na zbylou část z původně poskytnutého obnosu ve světle posledně citované judikatury nahlížet jako na bezdůvodné obohacení. Jeho vznik pak není ovlivněn dalším právním úkonem označeným jako započtení. Ostatně předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, k němuž došlo způsobem, jejž právní řád neuznává, zde uhrazením plnění nad rámec konečného rozhodnutí ve věci (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, či jeho rozsudek ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011). Vymezují-li proto dovolatelé přípustnost svého podání nutností posoudit platnost zápočtu adresovaného jim stranou žalující, domáhají se vyřešení otázky, jejíž zodpovězení by bylo v kontextu řešeného sporu ryze teoretickým bez významu pro výsledné rozhodnutí ve věci (k tomu srovnej obdobně mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1505/2014).
Nepřípadnými se konečně jeví i výtky žalovaných týkající se náležitostí žaloby a žalobního petitu, neboť dovolatelé ve směru k nim zcela opomíjí sdělit, v čem konkrétně by bylo lze spatřovat splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., čímž opět nevyhovují požadavku kladenému na ně ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému je tedy zřejmé, že žalovaní ve svém dovolání nepoukázali na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobcům, kteří by v zásadě měli na jejich náhradu právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Jan E l i á š , Ph.D.
předseda senátu