ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.59.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 59/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně CONTI PAN, s.r.o. , IČ 613 29 452, se sídlem v Praze 6, Drnovská 12/51, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalované Z. T. , zastoupené Mgr. Bc. Přemyslem Hradečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, o 389.238 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 302/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2015, č. j. 17 Co 509/2014-405, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.293,6 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Ing. Jana Vycha.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 3. 4. 2014, č. j. 5 C 302/2009-308, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 81.185 Kč s příslušenstvím (výrok I. 1), co do částky 11.840 Kč s příslušenstvím a do úroků z prodlení z částky 81.185 Kč za den 2. 6. 2010 žalobu zamítl (výrok I. 2), ve vztahu k části požadovaného příslušenství řízení zastavil (výrok I. 3), dále uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 379.481 Kč s příslušenstvím (výrok II. 1), co do částky 128.054 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II. 2), ve vztahu k částce 7.200 Kč a části požadovaného příslušenství řízení zastavil (výrok II. 3), rovněž povinoval žalovanou zaplatit žalobkyni částku 9.757 Kč s příslušenstvím (výrok III. 1), co do částek 68.376 Kč s příslušenstvím a 30.240 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III. 2), ve vztahu k části požadovaného úroku z prodlení řízení zastavil (výrok III. 3) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV.) i o náhradě nákladů řízení státu (výroky V. a VI.). Částečně tak vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení a náhrady škody za neoprávněné užívání bytu na adrese P., S., žalovanou. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně byla v rozhodném období (1. 1. 2006 – 6. 8. 2010) jediným oprávněným nájemcem předmětného bytu, který obývala žalovaná, aniž by jí k tomu svědčil právní důvod, neboť souhlas žalobkyně, na nějž bylo užívání bytu žalovanou vázáno, byl odvolán. Obvodní soud považoval za důvodný nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za vymezené období, jehož výši stanovil pomocí znaleckého posudku jako v místě a čase obvyklé nájemné srovnatelných nemovitostí. Ve prospěch žalobkyně rozhodl také o náhradě škody, neboť v bytě pro přítomnost žalované nemohla ubytovat jiné pracovníky. Zcela po právu ovšem neshledal požadavek na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího úhradě dodávek služeb spojených s užíváním bytu, pročež žalobu v naznačeném směru v převážné části zamítl.
K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 17 Co 509/2014-405, ve vyhovujících výrocích II. 1 a III. 1 potvrdil (výrok I.), ve vyhovujícím výroku I. 1 je změnil tak, že se žaloba v dotčené části zamítá (výrok II.), ve výroku V. je změnil tak, že výše nákladů státu činí 19.762,25 Kč, jinak je v tomto výroku potvrdil (výrok III.), ve výroku VI. rozhodnutí rovněž změnil co do výše nákladů státu, jež činí 24.762,25 Kč, jinak je v této části potvrdil (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.). Zcela se při tom ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jemuž přitakal i v právním posouzení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytu, jakož i jejího požadavku na zaplacení částky 9.757 Kč odpovídající platbám za elektřinu a plyn. Souhlasil také s výší bezdůvodného obohacení, jež vycházela ze znaleckého posudku zhotoveného společností APOGEO Esteem, a.s. popisujícího v místě a čase obvyklé nájemné srovnatelných nemovitostí. Na rozdíl od obvodního soudu však neshledal oprávněným nárok žalobkyně na náhradu škody, pročež žalobu v tomto rozsahu zamítl. Za nedůvodnou považoval rovněž námitku žalované stran rozporu uplatněného práva s dobrými mravy.
Proti rozsudku městského soudu (výslovně do jeho výroků I. a III.) podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Předně namítá, že se žalobkyně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu domáhá dvojího plnění z téhož jednání, požaduje-li vydání bezdůvodného obohacení i náhradu škody. Dovolatelka je přesvědčena, že v projednávané věci byly dány předpoklady odpovědnosti za škodu a nárok na její náhradu byl zamítnut toliko z důvodu procesního pochybení žalobkyně. Uvedené ovšem nelze zhojit přiznáním práva na vydání bezdůvodného obohacení vycházejícího z téhož skutkového stavu. Žalovaná opakovaně zdůrazňuje, že uplatňovaný nárok je v rozporu s dobrými mravy, což dokládá řadou skutečností souvisejících především s rozvodem jejího manželství. Žalobu považuje za šikanózní prostředek využívaný bývalým manželem k jejímu poškozování a uzavírá, že takové jednání by nemělo požívat právní ochrany. Konečně dovolatelka nesouhlasí ani s výší bezdůvodného obohacení, jež byla soudy stanovena dle znaleckého posudku jako nájemné nadstandardně vybavených bytů. Domnívá se, že byt měl být hodnocen jako běžně zařízený, což by vedlo k podstatně nižší výsledné částce, neboť většina vybavení v něm je vlastnictvím dovolatelky. S ohledem na zde řečené proto navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude žaloba v plném rozsahu zamítnuta.
K dovolání žalované se negativně vyjádřila žalobkyně, jež odmítá veškerá v něm uvedená tvrzení a žádá, aby bylo Nejvyšším soudem zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 9/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle §241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání zde ovšem přípustné není.
V projednávané věci nelze přehlédnout, že dovoláním byl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v podstatě o dvou požadavcích (na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zaprvé užíváním bytu a zadruhé úhradou plnění s takovým užíváním spojených), jež dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představují nároky se samostatným skutkovým základem, vůči nimž je zapotřebí posuzovat přípustnost dovolání zvlášť, byť o nich bylo soudem odvolacím rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 160/2013, a ze dne 16 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 283/2014). Byla-li tedy žalovaná soudy povinována k zaplacení částky 9.757 Kč s příslušenstvím jako náhrady za obnos vynaložený žalobkyní na úhradu služeb spojených s užíváním bytu, nezbývá než s odkazem na §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. uzavřít, že ve vztahu k ní je přípustnost dovolání vyloučena již s ohledem na její bagatelní výši (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2157/2015).
O dovolání tak může být jako o přípustném dále uvažováno, pouze pokud míří proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o částce 379.481 Kč s příslušenstvím. Ani v tomto směru však nebylo dovolání Nejvyšším soudem přípustným shledáno.
Žalovaná spatřuje přípustnost svého podání v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího ohledně otázky konkurence nároků na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. S dovolatelkou lze souhlasit, že jsou-li ve vztahu dvou subjektů splněny podmínky pro dosažení téhož výsledku z titulu náhrady škody a z titulu bezdůvodného obohacení, ustanovení o bezdůvodném obohacení se nepoužijí (srov. například Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1324). Taktéž dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je nutné rozlišovat mezi nároky z bezdůvodného obohacení a nároky z jiných titulů, přičemž podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení není možné posuzovat případy, které jsou upraveny v jiných ustanoveních zákona (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008). Žalované nicméně již nelze přitakat v tom, že by se od citovaných závěrů, vyslovených mimo jiné i v dovolatelkou zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006, odvolací soud v nyní posuzovaném případě jakkoliv odchýlil. Právní úprava bezdůvodného obohacení je aplikovatelná právě tehdy, je-li naplněna některá ze skutkových podstat vymezených v §451 (popř. §454) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a zároveň není k dispozici zvláštní právní úprava, podle níž by bylo možné práva a povinnosti subjektů posoudit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2167/2010). Jestliže tedy odvolací soud neshledal opodstatněnou žalobu z titulu náhrady škody, neboť se nepodařilo prokázat existenci škody spočívající v nákladech vynaložených za ubytování pracovníků, pročež nemohly být splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za ni na straně žalované, je ve světle shora citované judikatury dovolacího soudu zřejmé, že v nyní souzené věci , i pro případ, že by oba uplatněné nároky měly původ v témže jednání, nemohlo být vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, jehož se, jak vyplývá ze skutkových zjištění, dovolatelce dostalo bezplatným užíváním bytu bez svolení oprávněného nájemce tj. žalobkyně.
Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu nesprávné hodnocení námitky, dle níž žalobkyně jedná v rozporu s dobrými mravy, je nutné předně odmítnout její odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012, neboť nelze souhlasit, že by se odvolací soud v nyní projednávané věci od tam vyslovených závěrů stran aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. jakkoliv odchýlil, neshledal-li okolnosti natolik výjimečné intenzity, jež by odůvodňovaly zásah do principu právní jistoty. V tomto směru se nadto jeví vhodným připomenout, že úvaha soudu, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se díky povaze předmětného ustanovení vždy odvíjí od zcela konkrétních okolností případu, pročež je posouzení zmíněného aspektu sporu zpravidla svěřováno do rukou soudů nižších instancí, jež jsou, vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení, s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady. Soud dovolací pak může takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumu pouze ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, a další rozhodnutí, na něž odkazuje), jíž však v projednávané věci nic nenasvědčuje, a obdobné námitky dovolatelky byly již soudy v nalézacím řízení zcela uspokojivě a za současného respektování ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vypořádány.
Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani nesouhlas žalované s výší bezdůvodného obohacení, neboť tato byla zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu určena na základě znaleckého posudku jako v místě a čase obvyklé nájemné srovnatelných nemovitostí (srovnej krom dalších usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4167/2011, či jeho rozsudek ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014). Bylo-li pak v řízení, mimo jiné i z tvrzení samotných účastníků, zjištěno, že byt je nadstandardně zařízen, přičemž se žalované nepodařilo prokázat tvrzení o jejím vlastnickém právu k tomuto vybavení, odvolací soud zjevně ani zde nepochybil, určil-li výši bezdůvodného obohacení jako obvyklé nájemné nadstandardně zařízeného bytu. Námitky žalované směřující tímto směrem je proto nutné rovněž odmítnout, neboť jimi rozporuje skutková zjištění nalézacích soudů, která ovšem dovolacímu přezkumu podléhat nemohou, neboť taková činnost Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení §237, §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014).
Napadá-li pak dovolatelka výslovně i výrok III. rozsudku městského soudu, jehož projednatelnosti brání ostatně i bagatelní limit [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], opomíjí ve vztahu k němu sdělit, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a nevyhovuje tak požadavku kladenému na ni ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., což brání projednání podání v dotčeném rozsahu (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 365/2015, či ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4448/2014).
S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že dovolatelka ve svém podání nepoukázala na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud vzhledem ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.860 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.293,6 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 7. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu